Cesta Duchovního Srdce

Avšak láska je vzájemné darování štěstí, blaženosti, něžnosti a péče! V tomto dávání a přijímání se člověk učí tomu nejkrásnějšímu stavu duše! Je to předobraz lásky duše k Bohu! Jejím prostřednictvím se získávají schopnosti k pochopení druhého, k vzájemnému splynutí, k jednotě...

Ježíš vztáhl Ruce... Dotkl se Dlaní Alexejových prsou, a potom položil obě Dlaně na jeho hlavu. Alexejovo tělo se naplnilo Ježíšovým Božským Světlem. Jako když se nádoba, ponořená do jezera, naplňuje vodou – tak se i jeho tělo stalo jakoby dutým, vtekla do něho Ježíšova Láska a Něžnost a zaplnila ho.

... Rada vzala Alexeje za ruku.

A on náhle přestal pociťovat svět, viditelný tělesnýma očima, a... ze všech stran ho zahalil šedý dusný prostor.

– Takhle vypadají světy stesku a zármutku. Ale bývá i mnohem hůře...

... A potom rychle, jako by se omývali a očišťovali od toho dusivého «mraku», se ocitli v prostranství, doslova zalitém slunečním světlem.

A byly časy, kdy na Rusi žilo podle Božských Zákonů velmi mnoho lidí, a... ne jen jeden Božský Vyslanec, Který nesl lidem slova od Boha... Lidé o Bohu věděli, slyšeli Ho, viděli Ho, Rozuměli Mu a učili se u Něho projevovat dovednosti a síly, které byly Bohem každému člověku darovány – jako příležitost! Ale nyní se většina lidí něčeho takového ani nedomýšlí...

– Ještě předtím, než na Rus přišlo křesťanství, začaly být opravdové Vědomosti o Bohu nahrazovány obřady...

Knížata přikázala nadělat modly, zobrazující «bohy», a nařídila před těmi modlami vykonávat rituály – aby lid žil v podrobení a ve strachu z neuposlechnutí.

Právě tak vzniklo to pohanství.

... Šla dlouho. Šla rychle a lehce, jako by letěla na křídlech. Hvězdy na obloze zářily, měsíc byl jasný a osvěcoval nezřetelné zvířecí stopy – jako by se cesta před Radou sama rozprostírala.

A volání o pomoc bylo stejnoměrné, silné, nezištné. Jako by v prostoru hořel oheň, který ani na minutu nepohasíná. Uvidět směr, kudy je třeba jít, bylo velice snadné.

Ano, v našich životech bývají takové těžké časy, kdy je obtížné najít ve vnějším světě nějaké důvody k radosti. A události nejsou takové, jaké bychom si přáli... Ale právě v takových časových úsecích se můžeme učit velice hluboce se spojovat – jako duše – s Bohem!

... Vystupovali občiníci jeden za druhým po pořádku. Mnozí mluvili o své nespokojenosti, o tom, že se to podle jejich názoru v občině nevyvíjí tak, jak by mělo... Mluvili klidně, uvážlivě. Je pravda, že se všechny jejich řeči týkaly jaksi jenom pozemského...

... Rada s údivem pochopila, že může pociťovat prostor pod povrchem země. A potom – jako by se celá planeta stala základem, ze kterého Rada i břízka vyrůstaly! A všechno v životě té břízky Rada pociťovala tak, jakoby se sama na chvíli stala břízkou!

– Právě takhle může člověk-duše jakoukoliv bytost pochopit! Tak se můžeme naučit i chápat Boha!

– Ano, duše bez těl žijí, děvenko! Ale ty hlavně nepovoluj uzdu svým snům a fantaziím. Musíš se učit žít ve viditelném a hmatatelném světě, a ne obhlížet všelijaké vidiny!

– To tatínek je ta «vidina»? Ty nevěříš, že ho také můžeš duší vidět? Proč mi nevěříš, že vidím a slyším tatínka?