Cesta Duchovního Srdce

Starec, řecky gérontas, je charakteristickou postavou pravoslavného mnišství. Nemusel vůbec být starý, ale šlo o člověka vyzrálého v duchovních otázkách, schopného vést druhé k nalezení spásy. Nejčastěji byl starcem mnich obdařený duchovním vhledem, tj. moudrostí, kterého mniši i lidé ze světa přijímali jako svého duchovního rádce a vůdce. Starec nemusel být knězem a k vedení lidí neměl zvláštní pověření kromě toho, které získal přímou inspirací Ducha svatého. Tradice starectví byla převzata od egyptského mnišství sv. Antonia Velikého přes Antonia Pečerského do Kyjeva a odtud do dalších slovanských klášterů.

Kdo je starec podle F. M. Dostojevského:

Žil v jednom klášteře starec Zosima. A povídalo se, že po jeho modlitbě uzdravení přicházejí a zázraky se konají.

A scházelo se mnoho lidí ze vzdálených míst, aby ho poprosili o pomoc.

V jednom klášteře žil starec. Jmenoval se Zosima. A šla pověst mezi lidmi o tom, že má ten starec tak čistou duši, že ho Bůh obdařil milostí různé zázraky vykonávat. Říkalo se, že se po jeho slovech zázračná uzdravení dějí, že se i osudy lidí mění a duše přetvářejí. A mnoho lidu přicházelo ke starci s prosbami…

Bylo to v nevelkém klášteře, ve kterém žil starec jménem Zosima. Podivuhodné zázraky doprovázely jeho sloužení Bohu! Mnozí lidé u něho hledali rady, pomoc a uzdravení od neduhů duše i těla.

Žil kdysi starec jménem Zosima. Žil v klášteře nevelkého provinčního městečka. Mnohá zázračná uzdravení on vykonával. Mnohým lidem pomohl jejich problémy pochopit a napravit jejich životy před Tváří Boží.

A měl učedníka — poslušnika jménem Nikolaj. Nikolaj se velice chtěl naučit tomu, co uměl starec: Vůli Boží vždy porozumět, lidem pomáhat, z nemocí uzdravovat, slova potřebná, která vedou k uvědomění si problémů duše, říkat.

V provinčním městě, ležícím u velké řeky, byl klášter. A v tom klášteře žil starec, kterého mnozí lidé považovali za svatého. Starec se jmenoval Zosima. A lidé mluvili o tom, že podle slova toho starce se zázraky dějí, a že se i osudy lidí mění a duše přetvářejí!

V provinčním městě byl nevelký klášter. V tom klášteře žil starec jménem Zosima.

A pověst o tom starci dorazila dokonce až do hlavního města. Ten starec se stal proslulým tím, že mnoho jeho skutků a slov Božské zázraky doprovázely, a rady, které dával, lidem velkou pomoc přinášely.

V pokorné moudrosti považujte jeden druhého za vyššího než sebe!

F 2:3

V nevelkém provinčním městě byl klášter. V tom klášteře žil starec Zosima, který byl mnohými lidmi velice ctěn za Boží zázraky, které provázely jeho slova a krášlily jeho skutky.

Ale existovaly i ty starcovy činy, o kterých věděli jen nemnozí; takové, jejichž velikost zůstala skryta před lidskými řečmi.

Měkce a něžně uměl starec formovat a pěstovat dobro a lásku v lidských duších. A ta láska rozkvétala — a přinášela plody.