Kapitola jedenáctá: Láska pozemská a Láska Božská
Kapitola jedenáctá:
Láska pozemská
a Láska Božská
Všechno v Alexejově životě by teď bylo vynikající, přeplněné štěstím... Jenže právě ta láska k Radě...
Vždyť jeho vztah k ní byl přece tak ušlechtilý!
Zpočátku dokonce Alexej ani nechápal, že je ta láska tak opravdová a hluboká!
Ačkoliv – Rada byla tak překrásná! Husté řasy a jasné oči!... Někdy se modraly jako obloha! Ale jindy jakoby ho přitahovaly do klidu a ponořovaly do ticha...
A jaký zářivý a nadšený býval její pohled; jakou laskavostí a klidem ho dokázala objímat, stačilo jen, když byla vedle něho!
Nikdy předtím Alexej nepomyslel na to, že člověk může být takový! Jenom Nebeskému, Božskému, neviditelnému a nepoznatelnému světu byla v jeho představách vyhrazena možnost takové Krásy, Čistoty a Svatosti!
A ona dávala Alexejovi možnost stále živěji a úplněji vnímat Božský Svět!
Tohle bylo nyní to nejdůležitější v jeho životě!
Ale... on si nemohl nevšimnout toho, co se jim přihodilo... Náhodný dotek všehovšudy konečky prstů, dotýkání pramenů vlasů nebo setkání pohledů – tohle stačilo, aby Alexeje zaplavilo až nad hlavu moře něžnosti! Láska k ní začala být ohromná – jako moře! Bylo to štěstí, ve kterém dvě duše splývaly v podivuhodném sjednocení!
Alexej si uvědomil, že láska může existovat nejen k Bohu, ale i k Radě. A že tu lásku už není možné uhasit, ani vyrvat ze srdce!
Alexej teď nevěděl, co má dělat... On je přece mnich – jak by mohl porušit slib?
Alexej se rozhodl, že se bude učit dále, ale nedovolí si pomýšlet na «pozemskou lásku». Začal se pohledům a dotekům vyhýbat... Pokoušel se zakázat si to, co by bylo pro člověka tak přirozené...
Radě o všech takových svých prožitcích neříkal. Ale ona sama vždy o všech jeho myšlenkách a emocích věděla. A – snažila se nepospíchat.
Vždyť Rada se do Alexeje také zamilovala hned od jejich prvního setkání. A viděla a chápala všechno, co se dělo v myšlenkách a emocích jejího milovaného. A – trpělivě čekala.
Naučila se ve svých emocích odmítat to, co by mohlo přinášet utrpení z neúplnosti v jejich vztahu.
Učila se být vděčná za to štěstí, co už jí osud daroval. «Vždyť ho přece znovu uvidím, obejmu ho duší, budu spolu s ním, budu mu pomáhat!»
* * *
Avšak Alexejovi jeho vnitřní zákazy překážely. Nevěděl, jak s nimi má žít dál...
Oheň lásky k Radě začal být tak silný a překrásný, že on nebyl schopen uhasit jeho plamen, tu lampu zářící v duši! Obrátil se na Ježíše a prosil Ho o pomoc:
– Pane, já už dál nedokážu vzdorovat tomu, co mě zaplnilo!
Jasně pociťuji, že ta láska k Radě zesiluje moji lásku k Tobě! A musím se v takovém případě pokoušet se jí zříci? A jak bych to mohl udělat? Už ji nikdy neuvidět? Ale pak se mi neotevřou ty horské výšiny, o kterých Rada učí, a na které se snažím vystoupit duší, abych se k Tobě přiblížil!
Je to moje slabost? Je to můj hřích? Ale... cožpak může být hříchem takovéhle záření duší v lásce?!
... Ježíš řekl:
– Zbytečně trápíš Radu i sebe! Kvůli čemu připravuješ ji i sebe o štěstí, které vám Já posílám?
– Složil jsem mnišský slib, přísahal jsem! Jak bych to mohl porušit?
– Všechna «pravidla» takového druhu i obřady jsou vymyšleny lidmi, a ne Bohem! Vždyť to přece už víš!
– Ano... Ale slib jsem dával ze své vůle a z vlastní volby! Nikdo mě k tomu nenutil!...
– Láska je dar člověku od Boha! Když se člověk učí lásce k bližnímu, učí se i milovat Boha!
V samotném faktu intimních vztahů mezi mužem a ženou není hřích! Ta blízkost učí veliké něžnosti, schopnosti splývat dušemi! Pro toho, kdo nepoznal pozemskou lásku je těžší poznávat i Lásku Boha ve vší úplnosti, a Splynutí se Stvořitelem!
Teď tě Já, před Kterým jsi skládal mnišský slib, od tohoto slibu osvobozuji! Zavolej Radu! Já sám požehnám vašemu svazku!
... Volat Radu nebylo třeba. Přišla sama – tichá a něžná – a postavila se vedle něho...
Ježíš je jmenoval manželem a manželkou.
* * *
Extáze splynutí těl a duší... Štěstí! Nic takového ještě v jejich životech nebylo!
Tolik štěstí se ani nemohlo vejít do jejich těl, a tak se vylévalo ven a zaplňovalo celou šíři prostoru kolem! Bylo to – jako by se kolem rozlétávaly sluneční krůpěje. A v každé takové krůpěji hořela svatozář Božské Lásky!
Byl to svět radosti a štěstí – prostého a překrásného, takového, jaký byl v Božském Stvoření v jeho prvopočáteční Čistotě a Harmonii!
Jejich štěstí bylo tak ohromné, jako nebe nad jejich těly, jako země pod jejich nohama, jako všechna krása kolem!
... Nic vnějšího se nezměnilo. Slunce a nebe byly stejné, jako včera a předevčírem... Stejné bylo i jezero a písčitý břeh, štěbetání ptáků a vůně květin... Ale, jak se zdálo, to všechno se neuvěřitelným způsobem změnilo!
... Vykoupali se, a potom leželi na břehu a vystavovali svoje obnažená těla s kapičkami vody slunečním paprskům.
A pak Rada začala kroužit v podivuhodném tanci! Byl to tanec vděčnosti Bohu za to úchvatné a zázračné, co jim bylo darováno Otcem Stvořitelem a Ježíšem!
Bůh naplňoval Svým Světlem a Láskou všechno kolem – sluneční paprsky, odlesky na vodě, listí na stromech, stébla trav, květiny... A stejné Světlo proudilo i v tělech Rady a Alexeje a objímalo je ze všech stran – i ji, i Alexeje, i všechno, co bylo kolem!...
... On se pokusil vyjádřit slovy to, co pocítil:
– Jak je to obdivuhodné! A ostatní lidé by přece mohli žít právě tak! K tomu nejsou zapotřebí žádné zvláštní podmínky – aby mohli právě takhle splývat s Bohem v lásce a harmonii!
Je tohle ráj?
... Rada se něžně usmála:
– Určitě...
Ve vesmíru existuje síla lásky-přitažlivosti. Obvykle lidé poprvé pociťují doteky této energie, když mezi nimi vzniká vzájemná přitažlivost a snaha o spojení, o vytvoření rodiny a plození dětí.
Ale pokud se takové spojování omezuje jen na potěšení těla, pak se takoví lidé ochuzují...
Všechno, co patří k tělu, zůstává v pozemském světě, když ho duše opouštějí. Ale rozvinutá láska – ta zůstane ve věčném životě duší!
Láska mezi mužem a ženou – může být překrásná! Tak to bylo zamýšleno Stvořitelem! Vždyť láska učí splynutí a rozplynutí – stejně tak, jako i přírodní krása!
Všem lidem, žijícím na zemi, jsou darovány příležitosti zažívat radost takového bytí – a prostřednictvím toho se rozvíjet!
Vždyť i Ježíš měl milou... Jmenovala se Marie Magdaléna. Byla jeho učednicí.
A Ježíš přece nikdy nemluvil o tom, že je láska mezi mužem a ženou hřích!
Chtíč – to je neřest. Chtíč je přání lidského sobectví – mít to, co je požadováno, bez ohledu na okolnosti.
Avšak láska je vzájemné darování štěstí, blaženosti, něžnosti a péče! V tomto dávání a přijímání se člověk učí tomu nejkrásnějšímu stavu duše! Je to předobraz lásky duše k Bohu! Jejím prostřednictvím se získávají schopnosti k pochopení druhého, k vzájemnému splynutí, k jednotě...
... Alexej uviděl v prolínání Světla tvář Marie Magdalény. Husté kaštanové vlasy, něžné ruce... Byl vedle Ní i Ježíš. Ale teď mluvila Marie. Řekla:
– Jsme tu teď spolu s Ježíšem. Prostřednictvím lásky k Němu se tehdy všechno v mojí duši přeměnilo! A tím jsem se přiblížila k Otci Nebeskému!
Taková láska nekončí smrtí těl! Ve Velikém Oceánu Boha můžeme věčně být spolu s Těmi, Koho milujeme!
Opravdová láska mezi mužem a ženou je překrásná a čistá! A taková láska by měla přeměňovat lidské životy a přibližovat je k Dokonalosti.
Ale tuto překrásnou emoci, vznikající mezi dušemi, lidé svými špatnými myšlenkami a «pravidly» přeměnili na «zakázané» a «hříšné»...
A kolik jen lidé těch hříchů vykonávají, které provádějí jakoby potají!... Ale potom – vina, jako červ, hryže duši... A takový stav věčného provinění a hříšnosti spoutává duši stále pevnějšími řetězy...
Pouze očištění duše od neřestí umožňuje shodit ze sebe ty okovy a začít nový, čistý život – před Bohem!
Stává se, že tam, kde člověk skutečně není čistý, – on sám sebe za čistého považuje...
A stává se, že jsou lidské představy o hříších lživé...
Velmi mnohé duše, které žijí ve strachu nebo smutku, a v boji s druhými lidmi o vlastnění toho, co si přejí, se odnaučují pociťovat nejjemnější odstíny lásky a blaženosti, něžnosti a laskavosti! Ony doslova osleply a ohluchly; vidí kolem jen tmu! Takové duše jsou jako paralyzované a nemohou se ani pohnout pod tíhou svých neřestí a vlastního krutého srdce! Tito lidé se ohradili před Bohem doslova neproniknutelnou zdí! Taková jsem byla i já – před setkáním s Ježíšem...
Ale Ježíš vracel osleplým duším schopnost vidět, ohluchlým – možnost slyšet, ochrnutým – možnost uzdravit se a vydat se ke Světlu!
Hlavní probuzení duše spočívá ve schopnosti milovat! Přičemž mnozí z těch, kdo se tak probudili, potom mohou začít chtít poznat i Nebeskou lásku...
Dva vzájemně se milující lidé jsou jako dvě nádoby, ze kterých vodu, co v nich byla, slili v jedno! Předtím to byly dvě oddělené nádoby – ale teď vzniká nový stav duší, který se už nevejde do předchozích hranic!
Právě tak se i dokonalá Duše vlévá do Stvořitele. Je to – jako když maličká nádobka vlévá svoji vodu do Nekonečného Oceánu – a prostřednictvím toho se stává Částí Oceánu!
Tak Se do tohoto Oceánu vlévali mnozí Asketové – jako Přeměněné, Dokonalé Duše – a prostřednictvím toho se Království Boží rozrůstalo.
Tak se kdysi stal Jednotným s Otcem Nebeským i Ježíš. A později – přišel na Zemi – jako Syn, Který je Jedno s Bohem Otcem, aby lidem připomněl, že je to možné, že právě kvůli tomu oni žijí na Zemi!
V tom Sjednocení je i nejvyšší Štěstí, které jsou duše schopné poznat!
Svět Stvoření byl Bohem stvořen právě proto, aby lidé mohli všechno tohle poznávat a růst, a prostřednictvím toho se rozvíjet – až ke Splynutí s Božskou Láskou!
Já bych jim tak velice chtěla vrátit umění žít v Harmonii s Bohem a se vším Jeho Stvořením! A potom – už jenom kousíček – a mohli by se ponořit do Hlubin! A tam se otevírá Bezbřehý Svět, Nekonečný Oceán, kde je jenom Stvořitel – Jednotný v Množství, projevující Velikou Lásku, Moudrost, Všudypřítomnost a Všemohoucnost!
Když se otevírá duše pro život v srdečné lásce, pak se pro ni odhaluje Cesta růstu do Stavu Božskosti! Je to Cesta k Sjednocení s Božskou Všetvořící Sílou!
