Podobenství páté: Veliký Císař Podnebeské Chuang-Di
Podobenství páté:
Veliký Císař Podnebeské Chuang-Di
Oslík šel beze spěchu vpřed.
Jen občas se zastavoval, aby si doplnil síly novou porcí trávy. Tehdy Lao-C' sesedl a nechal ho napást.
Lao-C' se snažil co nejdříve poznat všechno to, co mu odhaloval Chuang-Di. Nejednou se Ho vyptával na své minulé vtělení, na ty učednické lekce.
A tak, když si tentokrát udělali přestávku, Chuang-Di umožnil Laovi-C' uvidět obrazy minulosti – té dávné minulosti, kdy se Lao-C' stal jedním z žáků Velikého Císaře Podnebeské.
* * *
... Procesí se pohybovalo pomalu a slavnostně. Sledoval ho Císař Chuang-Di, bez hnutí sedící ve slavnostním oblečení na vyvýšeném místě. Lidské masy protékaly kolem jako řeka,. Slavnostní procesí se zdálo být nekonečné.
«Vtělený Bůh vyšel k národu! Jak může vydržet ty nekonečné ceremoniály? Opravdu budu i já vpuštěn k osobnímu setkání?» – Lao-C' si na to všechno vzpomínal tak živě, jako by se to všechno znovu dělo jemu – budoucímu mladému žákovi Chuanga-Di.
Ale teď sváteční ceremonie skončily. Stráže vyprovodily několik pozvaných – na příjem do vnitřních komnat paláce Chuanga-Di.
Jenom mnoho let meditačních tréninků mu umožnilo vyrovnat se se vzrušením a klidně vejít... V místnosti už bylo několik žáků.
Chuang- Di se laskavě podíval na vcházejícího. Byl to jakoby jiný Chuang-Di: vůbec ne to Božstvo ze svátečního ceremoniálu. Ačkoliv Božský Majestát a Klid byly jako Průzračný Oceán kolem Jeho těla, ale byl to také i prostě moudrý a dobrý člověk.
Chuang -Di pronesl:
– Rád vás zde všechny vítám! To, že jste pozváni, znamená, že máte seriózní úspěchy na Cestě postižení Tao. Doufám, že se ve shonu oslav o vás nezapomněli postarat a nakrmit vás?
... Tohle bylo velmi podivuhodné: to, jak se Jeho Vesmírný Majestát slučoval i s chápáním obyčejných lidských potřeb žáků.
... Velice brzy si noví žáci Chuanga-Di zvykli na Jeho tělesnou podobu, na živou přítomnost Boha v lidském těle. Jeho přebývání vedle jejich těl přestalo být nadzemských zázrakem, uvádějícím je do strnulosti z úcty... Dokázali Mu pokládat otázky a poslouchat Jeho odpovědi. A neztráceli už dar řeči, když se Sám Božský Vládce Podnebeské obracel k někomu z nich osobně.
... On je během učení někdy zval do diskuzní místnosti. A jindy je zase všechny společně přenášel – Svojí Sílou – na další místa Podnebeské: do hor, údolí nebo na pobřeží oceánu; pak se Jeho vyučování konalo tam.
... Teď Lao-C' viděl sám sebe mezi žáky Chuanga-Di. Nacházeli se v diskuzní místnosti a poslouchali slova Učitele.
Chuang-Di seděl vedle nich, jako rovný mezi rovnými, a vedl diskuzi. Vzdálenost mezi Nesmrtelným Mistrem – a Jeho žáky jako by neexistovala. Tím jim také pomáhal vystoupit na výšiny Svého Božského Uvědomění.
Oceán Živého Světla Chuanga-Di byl svrchu, i zespodu vzhledem k naší planetě... A po celé Podnebeské se rozprostírala Jeho Nedozírnost! Ale On byl s nimi také i ve Svém těle – Částí Sebe. On s nimi seděl v jedné místnosti a objasňoval základy postižení Cesty. Veliká Duše, prosycující všechno jsoucí Svým Živým Světlem, byla spojena s lidským tělem!
A žákovi stačilo, aby otevřel bránu svého duchovního srdce – a jeho Nebeský Palác se naplnil Láskou Chuanga-Di!
To byl On – Božský Císař Podnebeské, Císař jejich životů!
Jeho pohled byl klidný. A pokud se On trochu pousmál – Blaženost se zmocňovala jich všech.
– Kdykoliv pozvednete oči k obloze, mějte na paměti: Nebesa existují kolem celé Země i uvnitř ní. Naplňuji je Já!
Já objímám Svým Srdcem všechno!
Taková je Moje Všudypřítomnost!
Ať už byste Mě zavolali odkudkoliv – Já můžu okamžitě přijít na vaše pozvání!
Já jsem nad vším, a pod vším!
Já nejsem jediný z Velikých. Ale vždy je jednodušší pozvat si na pomoc Přítele, Kterého konkrétně dobře znáš!
Teď byste Mně mohli pokládat svoje otázky – a Já vám odpovím.
Jeden ze žáků se zeptal:
– Proč skoro všichni lidé žijí tak, jako by Tao a Te neexistovali?
– Tváře Te nejsou dostupné obyčejnému pohledu! Jenom milující, něžné, zjemnělé a ohromné duchovní srdce získává schopnost Je vidět!
Nad tělem, nesoucím v sobě maličkou duši, snadno vítězí nemoci a další neštěstí.
Také nejsou stabilní v životě ti, kdo nepociťují radost a Světlo, ale dívají se jen na svoje problémy a zármutky – a vidí jen tmu.
Lidé by měli poznávat a praktikovat cesty očištění duše, i těla! A pak přijde radost do života každého takového člověka!
Umění žít a růst duší, stabilní v jemné a něžné lásce, se stává velkou oporou v životě! Takový člověk dokáže brzy uvidět Nesmrtelné Te a spolehnout se na Jejich Vedení na Cestě Jejich poznání, i poznání Tao!
Takoví lidé rozkvétají dušemi a získávají pro sebe Neměnnou Oporu všeho jsoucího – Tao!
...Ten, ke komu se Chuang-Di obrátil tentokrát, položil svou otázku:
– Jak máme lidem pomáhat? Vždyť jen velice málo z nich chce slyšet moudrou radu! A dokonce i ti, kdo ji vyslechnou, mají obvykle námitky a nedělají to, co by jim prospělo!
– Slabé a nejisté, kteří ještě nedokázali dospět na pozemských cestách, a také lidi, toužící po sebeprosazení a posedlé vášní po vlastnění «pozemského», je třeba ponechat v jejich osudech a nesnažit se jim pomáhat překonávat vrcholy, na které nestačí jejich síly!
Zpočátku se člověk rozvíjí pomalu. Prožívá všechno, co chce a co si musí prožít. Všechno to prožívá ve svém osudu – život za životem: hned sladkost úspěchů a blaženost štěstí, hned hořkost porážek a zármutek rozčarování... A až potom přichází čas, kdy ho ve světě věcí už nic nepřitahuje, kdy v něm nic nemůže vyvolat přání disponovat ještě něčím «pozemským».
Pak hledá smysl svojí existence a obrací pohled duše k Tao! Takového člověka pak Te vyvádějí na cestu poznání.
Pravda o Tao není pro všechny: ne všem na ni stačí síly! Duše musí dorůst ve své osobní evoluci do úrovně, kdy se objeví vášnivé přání poznat Tao!
A tomu se přece není možné naučit!
Vy se musíte naučit vidět a nacházet ty, kdo Cestu potřebují.
... Ještě jeden žák položil otázku:
– Co se týče «pozemského» bohatství: měl by se člověk vzdát jeho vlastnění? A je materiální bohatství překážkou na Cestě?
– Pokud pozemská bohatství «nespoutávají» člověka jako duši – mohou být dobrem. Ale kolik je těch, kdož vlastní zlato a stříbro, paláce a země, nefrit a jaspis – a jsou na nich nezávislí?
Ale duší osvobozenou od «pozemského» také není ani chudák: jeho bída spoutává jeho rozvoj ještě silněji! Vždyť je trvale plný starostí, jak se najíst a kde vzít prostředky na další existenci. Tato jeho «připoutanost» k «pozemskému» mu škodí ještě více, nežli disponování nadbytkem «pozemského»!
Pro to, aby se stal doopravdy osvobozeným od «pozemského», to chudák musí napřed získat...
A navíc, ten, kdo předtím nikdy nevlastnil nic významného z «pozemského», – ten se přece ani nenaučil se svým majetkem nakládat... A je málo naděje na to, že takový člověk nejenže dokáže nashromáždit duchovní poklady, ale také s nimi bude umět správně i nakládat! On zejména nedokáže to nashromážděné nejcennější, které získá, – darovat Tao, které ho poslalo na Zemi do učení, aby v Něm, ve výsledku, zmizel!
A proto nepřicházejí duše na Zemi jen jednou. Vtělují se mnohokrát, a musejí se přitom naučit mnoho věcí ve světě hmoty, i v jemnějším světě.
Konkrétně musejí poznat lásku ve všech jejích projevech. Vždyť šikovný v «pozemské» lásce se může stát šikovným i v lásce «nadpozemské». Ale neobratný v «pozemské» lásce – nedokáže postihnout a projevit sílu lásky duchovní, přeměňující!
Právě proto se lidé zpočátku učí lásce v malém, kde zármutky střídají radosti.
Ale toho, kdo doopravdy poznal a přetvořil v sobě Lásku Božskou, – toho už nezarmoutí nic! Vždyť on teď koná v souladu s Vůlí Tao!
... Co se týče těch, kdo ještě nejsou připraveni k Veliké Cestě, – ti mohou posloužit Tao svou prací. To udělá jejich životy už teď lepšími, a jejich budoucí osudy – překrásnými! Pokud tak slouží, sázejí do svých osudů dobrá semena: dobro, které v současnosti tvoří, jim přinese plody v jejich následujících životech na Zemi.
Osudy těch, kdo slouží Tao všemi pro ně dostupnými způsoby, jsou čisté a krásné!