Kapitola šestá: Loupežníci
Kapitola šestá:
Loupežníci
Jednou do roka, v letní době, se Alexej vydával do města, kde byl obchod se solí. Toto městečko vyrostlo na cestě na Sibiř v blízkosti naleziště soli a proto mělo rozvinutou obchodní síť.
Tady Alexej nakupoval těch pár věcí, co se starcem Nikolajem nutně potřebovali k životu. A také odesílal dopisy, co mu dal starec, a bral si na odeslání i od jiných lidí z vesnice žádosti, pokud nějaké byly. Na těch několik dní se ve městě ubytoval u místního státního úředníka nebo u vojvody. Mnoha lidem, kteří sem přicházeli se svými problémy, sepisoval různé papíry, a za to měl zásobu inkoustu, papíru a trochu peněz – na to, co se starcem naléhavě potřebovali: například právě tu sůl, aby si mohli udělat na zimu zásobu hub a zeleniny.
Ale tento rok to v létě nestihl udělat.
Byl už pozdní podzim, když Alexej konečně skončil se všemi hospodářskými pracemi v poustevně, a vydal se do města. Tam všechno úspěšně vyřídil.
Zpátky se Alexej vracel v radostné náladě ducha. Bylo mu lehko u srdce z pocitu, že jeho rady byly lidem alespoň trošku k užitku, že svou prací a slovy přinesl těm lidem, s kterými rozmlouval, pomoc, třebaže nevelkou.
Bylo jasné počasí, první mrazík zpevnil cesty, rozblácené od deště – a šlo se lehce.
Sluníčko – jako by se na rozloučenou mazlilo – hladilo svými paprsky poslední zlaté lístečky na břízkách...
... Loupeže na cestách nebyly v té době ničím zvláštním.
Lidé utíkali do lesů z nucených prací, utíkali tam před vojenskou službou, utíkali z klášterů a pousteven před surovými pilíři nové víry nebo fanatizmem víry staré, i před krutostí statkářů a nových majitelů dolů. Nacházeli útočiště v lesích tajgy, a někteří z nich se srocovali do band a hledali obživu na obchodních cestách.
* * *
Alexeje přepadli čtyři loupežníci.
Lupiči se dopálili kvůli tomu, že Alexejovi neměli co vzít... Trochu soli a papír – to bylo všechno. Začali ho surově mlátit; vylévali si svoji zlost na celý svět za svůj zničený, beznadějný život...
Potom hodili tělo zmláceného, polomrtvého Alexeje do rokle...
– Je třeba ho dorazit! Udá nás, začnou po nás pátrat! – řekl vůdce loupežníků.
– No výborně! Stejně nás už všude hledají! Ale hřích zabití si na svědomí brát nechci! – odpověděl ramenatý loupežník se zamračeným pohledem, nejurostlejší a nejsilnější z útočníků.
– Ani já, spravedlivý se vybarvil! Čisťounký chceš zůstat? Kdepak! – zlostně vyprskl pohlavár.
Podal ramenatému sekyru:
– Na, doraž ho!
... Alexej pokojně a jasně najednou pochopil, že právě tohle je ta smrtelná hodina. Ale smrti se nepolekal. Dokonce se tak nějak zaradoval, že se právě teď všechno skončí a on, že možná uvidí Ježíše, dozví se všechno, co nevěděl, ale chtěl by vědět, a pochopí to, co doteď ještě nepochopil...
Obrátil se k loupežníkům a pronesl řeč o tom, že jim odpouští bolest, kterou mu způsobili a smrt jeho těla, kterou zamýšlejí.
Alexej začal pronášet modlitby o odpuštění hříšníkům jejich nevědomosti toho, co činí. Pochopení, že jeho modlitba za tyto zbloudilé je ta maličkost, kterou teď může udělat, mu přineslo klid. Alexejova slova o poučení a záchraně hříšných duší, které ztratily v duchovní tmě schopnost milovat, vytékala z hlubin jeho duše. Obracel se k Ježíšovi, Který – Jediný, určitě ví, jak jim pomoci, těmto nešťastným...
Loupežník, který stál se sekyrou v ruce, ho s údivem poslouchal, a potom pustil sekyru:
– Nedokážu to, ty sám dobij toho blaženého...
– Cože? Zpátky k «rozkolníkům» tě to táhne? Ale kde byla ta tvoje «víra», když jsi ke mně přišel? Dívej se teď, možná, ho Bůh spasí za to, že je mnich a «štipečník»* a že se nekřižuje dvěma prsty? Nebo nespasí? Nu? Zkusíme to? Jeho život je teď v mých rukách!
... Pohlavár přistoupil, vzal sám sekyru, chtěl se rozmáchnout a... najednou se očima setkal s jasným, jakoby zářivým a podivuhodně klidným pohledem Alexeje.
Podivil se a také ho nezačal dobíjet...
Tři další kumpáni se mlčky dívali na to, co se dělo.
Vůdce se zeptal Alexeje:
– Když jsi takový smělý, půjdeš k nám do bandy? Pak tě nechám naživu! Já odvážné potřebuji!
– Ne, pro tohle mi nebyl život dán...
– A ty jako – víš, proč?
– Právě teď se to možná na «onom světě» i dozvím.
... Pohlavár si odplivl, zaklel..., ale zabíjet ho nezačal.
Alexeje, zalitého krví, nechali pomalu umírat v rokli...
Z posledních sil se Alexej doplazil k cestě a ztratil vědomí.
* * *
Alexeje ovládl neočekávaný, nepopsatelný a blažený klid. Pociťování těla s jeho bolestí zmizelo...
Alexej uviděl v plápolajících plamenech svíček obličej Ježíše na ikoně. Ten obličej začal náhle jakoby ožívat. Ježíš se na Alexeje usmál a vztáhl k němu Ruce! Alexej se k Němu začal natahovat, ale nemohl se Ho dotknout... Jako by je oddělovala průzračná stěna...
Viděl, jak se pohybují Ježíšovy rty: «Já tě čekám, Můj synu, ale ne teď: musíš toho ještě hodně poznat a vykonat!»
... Alexej tato slova uslyšel nebo je prostě jen pochopil... Ale Ježíš se na něho stále díval – a jeho duši naplňovala Ježíšova Láska! A Alexej věděl, že právě ta Ježíšova Láska je To Nejdůležitější!
Potom už nic neviděl a nepociťoval...
* * *
Starec Nikolaj vyšel ven z poustevny; poprvé za patnáct let.
Přišel k té chalupě ve vesnici, kde měl chromý stařík jediného koníčka v celém okolí. Poprosil, aby ho zapřáhl!
– Aljošu pojedu hledat, stalo se mu neštěstí, zapřahej, pro Krista!
... Zamračený majitel koníka bez námitek zapřáhl do vozu svoji hubenou kobylku. Sám jel se starcem.
... Našli Alexeje. První fujavice už posněžila cestu.
Ale našli ho – ještě živého. S námahou zvedli tělo a položili ho do vozu.
– Nepřežije, – zachmuřeně pokýval hlavou chromý stařík... Ale svlékl si kabát a přikryl jím Alexeje.
Vydali se na zpáteční cestu.
Starec Nikolaj mlčel. Na kolenou mu spočívala Alexejova hlava. Opatrně přidržoval jeho tělo: vůz se silně otřásal na zmrzlých výmolech.
Smrtelně bledý Alexejův obličej byl překvapivě klidný a překrásný... Pramínky speklé krve zpod světle rusých vlasů jako by dokonce zdobily jeho tvář...
Před starcem Nikolajem ze zjevila podoba Ježíše s pohledem, pronikajícím až do hloubi duše. Starec Nikolaj se díval do Ježíšových očí a modlil se: «Ať se stane všechno podle Tvojí Vůle, Pane!»
* * *
Alexej přežil, ale uzdravoval se pomalu.
Starec Nikolaj se o něho staral jako o malé dítě. Krmil ho lžičkou.
Dlouho klečíval před ikonou, a ve světlých očích se mu blyštěly slzy...
Jindy se posadil vedle Alexeje a vedli spolu besedy.
Ten čas se Alexejovi vtiskl do paměti klidem a štěstím, bez ohledu na pomalé navracení tělesného zdraví.
On tělo skoro nepociťoval, a jeho duše jásala nad tím, že mu bylo dáno – uvidět Ježíše!
Vyprávěl o tom starci Nikolajovi:
– Možná, že to byla jen vidina, pouhé blouznění z bolesti... Ale jak si na to vzpomenu – srdce se mi naplní štěstím!
– Nepřísluší mi to posuzovat... Ale – Ježíš ti zachránil život, zjevil Se ti, a tedy to musí mít nějaký důvod... Jemu je známý, ale nám, hříšným, ne...
A že jsi spatřil Ježíše – to ochraňuj v srdci. Ale lidem o tom zbytečně neříkej...
Zkoušky, včetně tělesné nemohoucnosti, nám jsou často dávány pro poučení a upevnění ducha!
A uvidět svoji smrt tak blízko – to je veliký dar od Boha!
Bude dobré udělat si závěry z toho prožitého a svěřit Pánu Bohu budoucnost!
Vysvětlivka:
U «staroobřadníků» je to hanlivý název pravoslavných «nové víry», kteří se křižovali štipcem, tj. Tříprstně.
