Kapitola druhá: Starec Nikolaj
Kapitola druhá:
Starec Nikolaj
Alexej šel, tu po kolena, a tu i po pás se bořil do sněhu. S námahou dorazil do poustevny. Už se setmělo.
Zaklepal na dveře maličké chaloupky, kde bylo v nepatrném okénku vidět světlo svíčky:
– Vejdi! Je otevřeno! Bůh žehnej!
… Alexej vešel, pokřižoval se před jedinou ikonou Spasa Nerukotvorného v předním rohu, a poklonil se.
… Něco málo o starci Nikolajovi věděl, ale jen to, že je z těch nechamtivých. Za veřejné výroky, vyzývající všechny služebníky církve k mravní čistotě, prostotě v životě i církevní výzdobě, sem byl vyslán už před mnoha lety.
Starec tehdy přijal slib mlčení na deset let – a dodržoval ho.
Kvůli tomu se vztah k němu změnil, a začalo se už velice mluvit i o jeho svatosti.
A Alexeje k němu vypravili – jakoby na pomoc nemohoucímu starci. A – aby Alexeje naučil mlčet.
… Alexej se rozhlédl. Při slabém světle svíčky stavení uvnitř vyhlíželo maličké a skoro prázdné. Stůl, židle, široká lavice... Ani postel tam nebyla.
Podíval se pozorně i na starce Nikolaje – a najednou... se uklidnil! Tolik dobroty, laskavosti a mírumilovnosti bylo v starcově pohledu – že i Alexeje tento něžný klid objal a naplnil!
A zoufalství z toho, jak žalostný je jeho současný osud, které ho svíralo jako ve svěráku a tisklo k zemi, Alexeje najednou opustilo.
… Starec Nikolaj byl vysokého vzrůstu. Bylo vidět, že jeho tělo mělo v minulosti velkou sílu. A roky – nezlomily jeho ducha, nesehnuly jeho záda!
Zešedivělé, bílé vousy rámovaly obličej plný dobroty. Každá vráska na něm byla jako paprsek z očí zářících láskou.
Ticho a laskavost vyzařovaly do prostoru kolem jeho těla.
… Večer si popovídali:
– A za co tě sem umístili, synku?
– Za volnomyšlenkářství...
– Rozumím.
– A Vy tady už dávno žijete úplně sám?
– Dávno... Jenom nejsem sám! Žiju s Bohem!
* * *
Tak pro Alexeje nastala nová epocha v jeho životě.
Alexej postupně starci o sobě všechno pověděl: o tom jak vyrůstal a byl vychován, jak viděl jako svou jedinou správnou volbu duchovní stezku.
Alexej byl od dětství horlivý nejen v modlitbách, ale usiloval i o poznání. Hodně četl. Naučil se latinsky a řecky. A v těchto jazycích četl originály duchovních knih.
Nicméně, i ty knihy také jen podněcovaly jeho další hledání: ony mu nedávaly odpovědi na otázky, kterých bylo stále víc...
Alexej vyprávěl starci Nikolajovi o svých touhách, o své snaze dosáhnout těch stavů duše, které získávali Ježíšovi nejbližší učedníci: Hlas Boží slyšet, Světlo Boží vidět, Vůli Boží ve vší úplnosti chápat!
Alexej vyprávěl i o tom, že mu vytýkali pýchu, a mudrování, které je od nečistého! Přikazovali mu, aby se kál a žil – «jako všichni»!
Alexej se tehdy velice kál, pozorně nahlížel do sebe jako do duše.
Ale nehledat Pravdu a žít «jako všichni» – to nemohl a ani nechtěl!
Alexej hodně mluvil o svém chápání křesťanského života. On předtím pilně studoval písma prvních křesťanských občin. Ale jak nepodobný byl ten život prvních křesťanů v občinách – tomu, který teď vedou lidé, nazývající se křesťany!
Vášnivě se snažil pochopit: kvůli čemu, proč je všechno tak těžké a pochmurné – v současném uspořádání duchovního života v Ruském státě?! A – bylo-li by možné něco změnit? A – jak to změnit?
Starec Nikolaj ho poslouchal mlčky, dával možnost vytéci všemu, co rozbolavělo duši...
Alexej vyprávěl i o tom, co posloužilo jako důvod k tomu, že se tu ocitl: že ho za drzé návrhy na reformu církevního života poslali pryč z Moskvy – aby nedráždil lidské mysli svými idejemi, aby nerozpoutával nové nepokoje v církevním životě!
… O tom všem vyprávěl starci Nikolajovi. Povídal i o svých hořkých myšlenkách a trýzni, že teď neví – jak a proč dál žít?
* * *
Starec Nikolaj mluvil zřídka. Stolovali spolu v mlčení a čas trávili v modlitbách a prosté hospodářské práci, nezbytné pro život.
Alexej se ze všech sil snažil co možná nejvíce času věnovat modlitbám. Ale neměl z toho tu pokojnou radost, které byl starec Nikolaj vždy plný.
A poznenáhlu začal pokládat otázky o víře, o modlitbách, o chápání mnišského života.
Každá taková beseda se starcem otevírala Alexejovi nové vidění jeho vlastního života před Bohem, a byla neocenitelnou pomocí.
Ale starec Alexeje nejen utěšoval, ale mohl ho i pokárat:
– Silná pýcha je ještě v tobě, synku,! Osamělý život v poustevně považují mnozí za veliké štěstí! A ty ho nazýváš vyhnanstvím! Ale něco takového přece duchovní praktikanti vyhledávají! A tobě Sám Hospodin takový dar poslal do osudu. A ty – reptáš!
– Ale přece ne kvůli sobě...
– Kdyby ne kvůli sobě – pak bys nereptal na osud!
Cožpak kvůli tomu, že tady teď budeš žít, s tebou bude méně Boha, nežli v Moskvě?
Ty jsi přece sám – dobrovolně – přijal mnišství! A takové poustevnictví musíš považovat za radost! Prostřednictvím toho získávali svatost mnozí proroci a otcové pouště!
Tebe Boží Záměr s tebou a Jeho Péče – netěší, nevidíš je!
Tak si něco ujasni, synku:
Pokora – ta léčí duši! Pokora – uklidňuje myšlenky!
Dokud v mysli panuje chaos a myšlenky doslova bojují mezi sebou o ovládnutí tvých emocí a přání – hésychie, vnitřní ticho, je jako nedosažitelný břeh!
Do tišiny duchovního srdce, na opačnou stranu od marnosti a domýšlivých myšlenek, – vede jen cesta pokory a srdečné lásky!
Pokora – očišťuje, půst – uzdravuje tělo!
A úsilí v dílech pozemských i duchovních – upevňují vůli člověka!
Velice mnohé je závislé na osobním usilování člověka: buď je to, co se s ním děje, k prospěchu duše – anebo na škodu!
Tak se podívej: stává se, že lidé z hladu zakoušejí utrpení, dokonce jsou nemocní. Ale když člověk přísný půst dodržuje z vlastní vůle a pro Boha – pak se děje něco jiného: půst přináší očištění a zdraví jak tělu, tak i duši!
A sklíčenost – hůře než jakákoliv nemoc ničí život člověka, doslova jako žíravina rozežírá duši!
Brzy tě světský nepokoj opustí – a srdce se ti naplní hřejivostí! Je zapotřebí, abys kvůli tomu opustil marné myšlenky.
– Ale jak?
– Musíš zaměřit svoje myšlenky na Boha, a ne na sebe a na svoje problémy a zármutky! To je první malý krůček!
Jestliže jsou myšlenky zaměřeny k Bohu – pak od Boha přichází pomoc!
Prostřednictvím toho – získává očištění i mysl!
Jestliže tě začínají přemáhat myšlenky o tvých vlastních žalech nebo světské marnosti – zažeň je a uč se mít myšlenky o Bohu!
A později se budeš učit naplňovat duši láskou a vděčností k Bohu za všechno!
Umění dobrovolně se podřizovat Vůli Boží – to je ta svoboda, která se získává v mnišském životě!
Jsou činnosti, vykonávané tělem. A existují – práce duše.
A ty práce nejsou zahálka, nejsou to vášnivé marné myšlenky o něčem povzneseném!
Žijeme před Bohem! Před Ním je v každém okamžiku odhaleno všechno, co se v nás děje!
A můžeme začít spravedlivě žít při jakýchkoli vnějších podmínkách! Naše hříchy nevznikají z toho, co se kolem nás děje, ale z našich neřestí, co jsou uvnitř!
Například, vždyť je zcela možné nepovolovat vstup do sebe hříšným myšlenkám, prázdným slovům, stesku a zahálce!
Modlitby v tom nepomáhají, pokud se jenom drmolí jejich slova. Modlitba se musí stát živou! A ona ožívá – v duchovním srdci, právě tady!
… Starec Nikolaj přitiskl dlaň k Alexejově hrudi tak, že se Alexejovi na krátký okamžik zastavil dech. A Alexej uviděl vnitřním zrakem ve svém hrudním koši – světlo a prostor! Ale udržet si to nedokázal...
A starec pokračoval:
– Stačí jen samotné jméno «Ježíš» v tichu srdce pronést – a bude to víc než všechny modlitby!
Nauč se modlitbu opakovat v srdci! Jakoby byla tvoje ústa umístěna v hrudi! A jakoby byla v srdci duchovním zapálena svíčka! Každé slovo – ať zazní ze srdce! Pak se hřejivost srdečná brzy objeví, začneš pociťovat Boží blahodať, Jeho neviditelnou přítomnost!
