Část první Alexej Kapitola první: Vyhnání
Část první
Alexej
Kapitola první:
Vyhnání
Mladý pravoslavný kněz Alexej jel ve vánici na saních k novému místu svojí služby, přikrývaje se před větrem a mrazem málo se k tomu hodící plachtou, kterou kdysi bylo přikryto seno. To, že ještě trochu sena zůstalo v saních, se mu teď ale velice hodilo, ochránilo ho to před nejkrutějším mrazem.
Mužik, který byl ochotný dovézt Alexeje do vesnice, kde měl od nynějška žít a sloužit, chvílemi trousil kletby na adresu počasí a zahříval se samohonkou.
Maličká vesnička v podhůří Uralu, kam byl Alexej vyslán, byla pro něho svým způsobem místem vyhnanství.
… A přece tak nedávno to byla Moskva, život v samotném centru událostí, probíhajících v zemi, studium ve Spasském klášteře, a poté v řecko-latinské akademii Semjona Polockého, právě vybudované podle vzoru evropských univerzit. Potom – vysvěcení v přítomnosti kněží, blízkých carskému dvoru... To slibovalo zářivou budoucnost...
… A náhle se všechno zhatilo!
Na začátku zemřel jeho opatrovník a vychovatel
– čestný a moudrý člověk. On se staral o všechny Alexejovy majetkové záležitosti. A Alexej – sirotek z věhlasného a bohatého rodu – byl osvobozen od všech starostí se správou majetku.
Alexej všechno svoje úsilí směřoval jen k duchovnímu. On si zvolil cestu mnišského sloužení Bohu – protože po tom toužil a zamýšlel to už od dětských let.
Po smrti opatrovníka se Alexej dlouho nerozmýšlel – prodal svůj majetek a poté přijal postřih. Vždyť «je těžké pro bohatého vejít do Království Nebeského»*1. A velice brzy po tom se to všechno přihodilo: upadnutí v nemilost, vyhnání...
Pro Alexeje bylo bolestné na to vzpomínat... Vždyť ty nemalé peníze a země, které mu předtím patřily, byly velice potřebné těm, kdo nařídili zbavit se jeho přítomnosti v Moskvě... Každý z nich si pospíšil, aby si přisvojil co možná největší kousek pozemského dobra...
Ale hlavně – mladý a vášnivý kazatel přeměny duchovního života se jim nehodil...
A tak teď bylo všechno zmařeno: všechny jeho sny o reformě církevního života, všechny myšlenky na vykonání dobrých činů ve Slávu Boží, v blaho Ruského státu, v blaho lidu v této ohromné zemi, nyní tak bídně žijícího...
… Teď se stal jedním z těch, kdo už v životě nikdy nedokážou nic změnit ani v církvi, ani v zemi celkově...
… Ale vždyť se zdálo... Hořké myšlenky o jeho nešťastném osudu kroužily jako šedý mrak v Alexejově hlavě:
«Teď jsem – nikdo... Jsem jak ta vločka sněhu v této vánici... A jaký je rozdíl v tom, jestli roztaje teď – nebo přimrzne na nějakou závěj a bude v ní čekat na svůj konec na jaře...
Možná bych mohl zůstat v nějakém újezdním městečku? Začít nový život? A nikdo se nikdy nedozví: kam jsem se ztratil, kým jsem se stal?
… Ale vlastně – proč? Nemá to smysl!... Po tom přece jeho duše netouží! Vždyť jsem si přece podle svého nejhlubšího přesvědčení zvolil mnišskou cestu!
Nebo snad, Bůh k něčemu tento můj hořký osud potřebuje?
Tolik otázek! A žádné odpovědi!...»
Čas o času se Alexej v myšlenkách vracel k posledním týdnům svého života v hlavním městě, vzpomínal na plamenné řeči, které pronášel před mnohými svými přáteli a učiteli. Zdálo se mu, že jeho slova zapalovala i v druhých lidech lásku k Bohu a usilování o přeměnu duchovního života v zemi. Alexej si byl jistý, že ví, jak to může a musí udělat! Jen aby ho uslyšeli ti, kdo řídí církevní život, – aby o tom mohli vyprávět carovi...
A hle – už ho uslyšeli...
… Vzpomínal si na poslední rozhovor s tím, kdo mu oznámil vypovězení z Moskvy. Živě se mu vybavil posměšný výraz tváře oznamovatele, jeho nadřazený tón «vítěze» v tomto životě, vždy znajícího na čí stranu se postavit v dvorských intrikách – aby v nich nejen sám obstál, ale ještě povýšil...
– A tak teď pojedeš, – říkal mu, – zbavovat se svých heretických myšlenek a kát se! Tenhle – starec Nikolaj dřív také zkoušel všechny poučovat, chtěl všechny «trhovce z chrámů vyhánět»... A hotovo! Dostal rozum! A teď už od něho neuslyšíme za celý rok třeba ani jedno slovo...
– Co je špatného na tom nebýt chamtivý, jestliže to tak Ježíš kázal?
– Nestaráme se přece o svoje bohatství! Ale o bohatství církve! Ale ty – odsuzuješ! A to je hřích!
… Alexej se skutečně přistihl při odsuzujících myšlenkách, protože nejednou viděl bohatou výzdobu příbytku řečníka, viděl ho pojídajícího v půstu nepostní jídlo ve veliké hojnosti: «s požehnáním a pro zotavení z tělesné slabosti». Jenže, jakápak je tohle slabost? Břicho má kulaté, tváře se mu lesknou tukem...
«Odsuzuji ho? Ukřivdil jsem mu?»
… «Milujte své nepřátele, žehnejte těm, kdo vás proklínají, čiňte dobro nenávidícím vás a modlete se za ty, kdo vám ubližují a pronásledují vás!»* 2
Alexej se pokusil ponořit do modlitby.
Vítr utichl, přestalo sněžit, všechno se začalo blýskat ve světle už zapadajícího slunce, které se vynořilo z mraků.
Krása a sněžná mlčenlivost!
… Vozka zastavil saně:
– Dál už není cesta, jděte pěšky!
– Jak to – není?
– Není a nebyla! V létě je tu pěšinka, ale teď – tak jděte!
– A kde je vesnice?
– Ani vesnice není! Všechen lid se už dávno přestěhoval k ocelárně. Zbylo tu jen několik domů. Ti, kdo se k práci v dolech a u tavicích pecí nehodí, – jenom ti tu teď dožívají svůj život.
… Vozka mávl rukou směrem ke schýleným a zčernalým chalupám, které byly vidět v dáli.
Potom se otočil na druhou stranu a ukázal rukou směr, kam má Alexej jít:
– Tamhleten kříž nad vrcholky stromů! Vidíte? Tak k němu jděte! Tam je poustevna. A tam žije starec Nikolaj.
… Alexej vzal pytel se svým skromným majetkem, připevnil si ho na záda a vykročil směrem k tomu kříži.
Vysvětlivky:
1 Mt 19:23
2 Mt 5:44-45
