Začátek
Začátek
Přibližně ve věku 35 let jsem se začala zajímat o duchovní literaturu, konkrétně o knihy J. Blavatské. Velice jsem se pro ně nadchla, vybízely mě k přemýšlení o člověku jako vícerozměrné bytosti.
Ale co bych měla dělat dál, čím bych měla začít poznávání a přeměnu sama sebe? – Na to v těch knihách odpovědi nebyly.
Začala jsem se v myšlenkách obracet k Bohu, o Jehož existenci jsem teď už nepochybovala: prosila jsem o pomoc.
A pomoc přišla!
Jednou má dcera přinesla od kamarádky knihu Vladimíra Antonova "Jak se poznává Bůh". Kniha na mě velice silně zapůsobila. Ihned jsem se vzdala zabíjeného stravování a brzy jsem se začala zabývat tam popisovanými cvičeními. Můj život přestal být bezcílný, našla jsem jeho stabilní smysl, naplnila jsem se láskou a radostí ze zkoumání otvírající se perspektivy.
... Brzy jsem našla i stejně smýšlející lidi. Vedoucí naší skupiny Oleg nám nejprve předkládal jednodušší techniky, popsané Antonovem a dostupné všem: slaďování s harmonií přírody, psychofyzická cvičení... My všichni jsme se na vlastní zkušenosti přesvědčovali, že tato cvičení jsou skutečně účinná a dávají reálné výsledky! Jen je zapotřebí je opakovat každý den – do té doby, dokud se nestanou navyklými.
Obzvlášť příjemné bylo provádět je po ránu pod teplými proudy "deštíku" pod sprchou. Tak se hned po probuzení naplňuješ láskou – a můžeš začít nový den!
Sama pro sebe jsem pevně pochopila, že pokud se nenaučím na samém začátku duchovní Cesty přebývat v emocích něžné lásky a neupevním se v tom, bude další správný rozvoj vědomí nemožný.
Oleg nás učil pozorovat se, překonávat nedostatky, být silní a vytrvalí, žít v anáhatě, a neustále zaměřovat myšlenky k Bohu.
Naše lekce se konaly hlavně v přírodě. Cestou jsme se učili zapamatovat si rostliny a ptáky. Od dětství jsem znala "od vidění" jen asi tucet druhů ptáků – a v našich lesích jich bylo tolik!
Bylo pro mě objevem, že v táborových podmínkách je docela dobře možné si vyčistit zuby, uvařit vodu na ohni, a umýt si celé tělo.
Jednou, když jsme se chytali strávit v lese dva dny, s přenocováním ve stanech, se jedna z žen, čtyřicátnice, bála jet s námi. Táborové podmínky života pro ni byly nepřekonatelnou překážkou. Tak Bůh odvádí lidi, neschopné překonávat vlastní zvyklosti.
... Po osobním seznámení s Vladimírem Antonovem a jeho spolupracovníky – lidmi, kteří zasvětili svoje životy naprosto a celkově duchovnímu zdokonalování a předávání vědomostí o Cestě k Bohu druhým lidem, jsem měla možnost se učit na živých příkladech duchovní askeze.
... Dobře si vzpomínám na první setkání s Vladimírem Antonovem. Měla jsem trému, bála jsem se, že něco pokazím... Ale radostná objetí mě donutila zapomenout na všechny strachy!
Vladimír mě objal jako blízký, drahý člověk, který mě dávno zná a miluje! V jeho objetích jsem cítila, jako by mě objímala Nekonečnost, jako by mě něžný Oceán Lásky přijal do Svých laskavých vod – a já jsem se rozplývala v té Lásce.
Pozorovala jsem ho. Je vždy klidný a spokojený. Když se na člověka dívá – je to, jako by se dívala sama Láska! Bývá i přísný, když mluví o chybách, ale nemůžete se kvůli tomu urážet, protože je to vždy spravedlivé. Je vždy něžný a starostlivý, vždy nachází laskavá slova, když vás osloví. Nikdy na nikoho nezapomíná, o každém si pamatuje všechno důležité. V lese v zimě setřásá sníh z našich bund, aby nám nespadl za límec, v bytě nebo v úzkých průchodech vždy ustupuje na stranu a zastavuje se, aby mohli projít protijdoucí lidé.
Je vždy prostě oblečen, nemá na sobě nic zbytečného. Věci mu slouží velmi dlouho, nic se nevyhazuje, dokud se to neobnosí až na hranici možností – dokud, jak žertoval v lékařských termínech, nedojde k úplnému rozpadu jejich tkáně.
Mně, a možná právě tak i každému z nás, se zdálo, že právě mně věnuje zvláštní pozornost, když se snažil naučit mě nejen pociťovat Lásku, ale i žít jí: projevovat ji do světa, prosytit jí celé tělo, vždy se usmívat z anáhaty, žít radostně.
A pokud mě náhle zaplavila vlna Lásky – hned jsem pochopila, že to on se na mě dívá a podporuje mě.
... Během výuky se událo mnoho příhod, kdy jsme se mohli zasmát sami sobě.
Jednou v časném jaru v době záplav jsme potřebovali přejít rozvodněnou říčku. Voda byla hlubší, než výška našich holínek. Co dělat?
Ale Vladimír klidně řekl:
– No a co, sundáme boty a kalhoty – a jdeme.
V té době jsme už měli zkušenost s "mrožováním", ale takovéto řešení by mě samotnou v žádném případě nenapadlo! A někoho by možná i úplně zastavilo...
Potom jsme ještě nejednou takovým způsobem přecházeli místa, zatopená vodou.
... Nebo jsme šli jednou kolem místa, o kterém se ve videofilmu "Místa Síly. Tři etapy centrování" říkalo, že tu dokonce i v časném jaru rostou houby. Bylo právě jaro, polovina května. Ještě tu a tam v prohlubních ležel neroztálý sníh. Ve středním klimatickém pásmu je květen už téměř léto, ale v severských šířkách je jaro o měsíc opožděné. Byla jsem pevně rozhodnutá, že ani za nic na světě nebudu věřit na houby v tomhle ročním období, dokud je neuvidím na vlastní oči! Ale jaké bylo moje ohromení, když jsem sama našla na velkém starém pařezu, porostlém zeleným mechem, – mlaďoučkou, čerstvě vyrostlou rodinku openěk!
Bůh doopravdy dělá zázraky – aby strhával lidské šablony vnímání světa!
