Oceán
Oceán
Místa síly nad mořským prostranstvím mi vždy pomáhala nastavit to rozpětí rukou vědomí, tu čistotu, něžnost a zaměření, bez kterých není možné vejít do Oceánu Prvotního.
Moře... – ohromné, laskavé a něžné... Vlny, neustále narážející na břeh, šelestící v písku nebo v drobných oblázcích, vytvářející trvalý rytmus, svoji zvláštní melodii, ve které jakoby se samy od sebe rodily sloky veršů Božského Manuela, podobné valícím se vlnám:
Staň se řekou, staň se Oceánem
Staň se řekou...
Staň se řekou, která teče...
Staň se řekou, která nese do Oceánu
Vody čisté a něžné lásky...
Staň se Vlnou...
Staň se jednou z Vln, které jedna za druhou
Představují Oceán
Nekonečné Vesmírné Lásky...
Budeš spolu se Mnou – Oceánem,
Který žije, a vytváří v Sobě ostrovy, –
Abys mohla milovat
Řeky, stepi, lesy
A lidi...
Ty lidi, kteří rostou
A, jako řeky, nesou
Do Oceánu vody čisté a něžné lásky...
Vědomí se rozprostírá nad mořskými prostory svobodně a lehce!
Často se meditační stavy silněji vtiskávají do paměti, když se realizují ve verších. Tohle mi ještě nadiktoval Manuel na Jeho "mořském" místě síly:
Proměň se v Oceán!
Moře... Tichý šepot příboje,
Mlha před svítáním...
Moře... Vlna za vlnou
Mě objímá...
Rozplynout se v mlze!
Dosáhnout až na okraj! Světlem se stát!
Rozevřít se nad mořem!
Vyjít jak Slunce nad zemí! A zářit!
Moře... Moře Světla, Lásky –
V Nebesích!...
Slunce... Slunce Boha1 mi pomůže
Dostat se do Oceánu!
Oceán Prvotní –
Oceán Nekonečné Lásky...
Odraz se od pevné země,
Dostaň se do Něho!
Až se naplníš Láskou, neustále se rozprostírej,
Rozevírej objetí, – do hloubky, do výšky!
Rozplyň se beze zbytku!...
Proměň se v Oceán!...
Moře... Moře Světla vládne v Nebesích!...
Oceán Prvotní
Něžně Zemi houpe
Na ohromných Rukách...
Podivuhodné!... Dříve jsem pobývala u Černého moře, ale to, co vznikalo v mé duši tady, na těchto místech síly, – to rodné, známé – vyvolávalo vzpomínky z minulých životů... Vědomí si začínalo vzpomínat na svoji kdysi vypracovanou schopnost slaďovat se se sattvou přírody, rozplývat se v bezmezných prostranstvích moře a oblohy, zářících zlatavě růžovým světlem.
Nejjasnější – jakoby došlo k trhlině v hlubinné paměti – to začalo být po tom, co jsem si přečetla kapitolu o Danish Lady Good (Dánské Božské Paní) z knihy [6].
Já Ji přece znám! Vzpomínám si na Její tělo – vysoké a urostlé, mnohem vyšší než moje: zřejmě jsem tehdy byla ještě dítě... Vlasy má dlouhé, hladce sčesané dozadu do jednoduchého účesu. Znám i její povahu – přísnou, ale spravedlivou. Je milující – moudře a opravdově!
Ano, já jsem byla v minulém vtělení Jejím žákem!... A teď si začínám vzpomínat na Její lekce...
... Já, aniž bych si to uvědomovala, jsem vždy využívala k regeneraci po nepříznivých energetických působeních čistou a zářivou energii vody...
... A když jsem se začala zabývat duchovními praktikami – bylo pro mne snadné slaďovat se s harmonií přírody, zaplňovat tělo zlatavým průzračným světlem, mýt ho "žínkami" ze světla zvenku i zevnitř, uklidňovat emoce a mysl...
... Hloubka vnímání Oceánu Prvotního Vědomí se mění– úměrně s růstem vědomí. Já teď mohu v meditacích pociťovat Oceán Stvořitele, obklopující mě ze všech stran. Anebo, když s Ním splynu, svobodně protékám skrz svůj energetický kokon a své tělo, v něm uzavřené...
Jestliže duše roste v zaměření ke Stvořiteli – probíhá její přeměna v Soupodstatnost s Ním...
A pak se musíme snažit o to, aby nikdy nedošlo k oddělení od Něho...
Literatura:
6. Антонов В.В. (ред.) — Классика духовной философии и современность. «Друк», Одесса, 2008.
7. Антонов В.В. — Экопсихология. «Атлант», Одесса, 2008.
9. Антонов В.В. и др. — Лесные лекции о высшей йоге. «New Atlanteans», 2008.
