Nedostatky
Nedostatky
Ale duchovní Cesta nebývá snadná. Poněvadž je to především boj s vlastními nedokonalostmi, které nám brání přiblížit se ke Stvořiteli.
Ale uvidět vlastní nedostatky bývá často přímo nemožné. Je dobré, pokud máme přítele, který nám může pomoci.
A ještě musíme být vždy připraveni "vystavit se pod údery" Boha-Učitele a "vydržet tyto údery".
Vladimír umí naprosto přesně ukazovat a vysvětlovat tyto nedostatky – právě tehdy, když "dozráváš" k tomu, abys to dokázal pochopit.
Zde jsou příklady toho, jakým způsobem mě kdysi Vladimír upozorňoval na moje nedostatky v minulých letech:
– Oljo, proč jsi přijela s takovou tváří – s tváří ženy v domácnosti, utrápené životem?
My se máme stát duchovními vůdci! A to znamená, že nemáme právo žít mimo stavy radosti a lásky! Jinak by nás přece nikdo nenásledoval!
Lidé mají smutků a problémů i tak dost...
My přece musíme vést lidi, nesmíme být jen "jalovými květy", které nepřinášejí plody!...
My musíme žít v neustále rostoucí Lásce k Bohu a v neustálém štěstí z toho! – bez ohledu na to, jak špatně je tělu.
"Sat-Čit-Ánanda"1 – to není mantra ani heslo. My musíme žít v blaženosti – dokonce i když naše tělo řežou, čtvrtí, upalují. Představme si to: tělo ještě nedohořelo a bolí... Nebo – útoky ďáblů... Bolesti a nesoulad na fyzické úrovni nás musejí jen stále hlouběji "zahánět" do Splynutí s Bohem, do Blaženosti toho Splynutí. A v tom spočívá i jejich předurčení pro nás!
Čím se zaměstnáváme? Jestliže se zabýváme vyděláváním peněz, komunikací se prázdnými přáteli, díváním se celé večery na televizi, péčí o manžela, jeho obsluhováním... – a při tom všem máme ještě víkendového koníčka – zahrát si duchovní hry, kterými se utěšíme (jako když lidé například chodí v neděli do kostela zapalovat svíčky, to jest, vyplňují tím před Bohem jakési svoje povinnosti: tak jsme Bohu zapálili svíčku a On nás za to vezme do ráje) – ale to je lež, absolutní lež! Žádný ráj za takové skutky nebude!
Ale my přece musíme žít ve stavu "chronického nátlaku", chronického náporu snažení o přeměnu sama sebe! A jen takové správně zaměřené snažení nás přibližuje k Bohu! A vůbec ne to, že jsme si teď tady zakroutili tetraedrem2, a zašli si na místo síly... To hlavní není ve cvičeních! To hlavní je v osobních vzájemných vztazích s Bohem! My si musíme především vybudovat vzájemné osobní vztahy s Ním! Během let nás pak praxe budování těchto vztahů přivede k tomu, že s Ním splýváme!
A díky tomuto zápalu boje se sebou samotným – vzrůstá naše blaženost ze stýkání s Ním den ze dne, hodinu za hodinou!
A také si nikdo nesmí myslet, že ho někdo, jako psíka na vodítku, do Příbytku Stvořitele přivede!
Satja Sáí Bába velice správně říká, že mezi člověkem a Bohem nesmí být prostředníků! To znamená, že každý musí konkrétně sám osobně budovat své vztahy s Ním. V Agnijóze jsou také slova, že každodenní stání před Bohem je ta nejtěžší, ale naprosto nezbytná podmínka pro úspěch na duchovní Cestě.
Ty nemáš vzájemné osobní vztahy s Bohem vybudovány a proto jakákoliv vážná duchovní práce pro tebe zatím zůstává jen snem... A já ti přímo teď zadávám úkol: jelikož ten neúspěch existuje, musíš se s ním vypořádat!
V mých slovech není ani ta nejmenší narážka na to, že bys byla tak neschopná, že bychom se měli rozejít... Ne, naopak: Bůh si tě velice vědomě vybral jako Svoji perspektivní žákyni. Ale ten nezdar, nicméně, existuje! A to se musí změnit!
Podívej se, vy všichni jste za tu dobu, kdy jsme byli od sebe odděleni a neviděli jsme se, duchovně klesli! Všichni jste za tu zimu zestárli o 10 let! Čím jste se vy všichni po tu dobu zabývali? Chodili jste na místa síly, zamračeně jste tam stáli a předstírali si, že "pracujete"? Ale to, že jste se za tu dobu k Bohu nepřiblížili, – to je přece fakt!
Může být, že vám vědomí třeba i povyrostlo... Ale, opakuji: k Bohu se nepřibližujeme od toho, že stojíme na místě síly! K Bohu nás přibližuje růst Lásky! Bůh je Láska, a my se také musíme stát Láskou! Pokud se Láska v nás ztrácí – vzdalujeme se od Boha! My musíme – jako duchovní srdce – růst, růst a růst!... Jenže duchovní srdce není vzdušný balónek!... Je to vědomí, které přebývá ve stavu Lásky! A právě té Lásce se vůbec nedařilo...
Co ti, Olenko, bránilo žít duchovním srdcem po celý ten čas?
Pochop, že chci pozitivně změnit tuto situaci, aby se pohnula z místa. Já tě miluji! A ty také musíš milovat Jeho, všechny a všechno! K růstu Lásky v tobě za tu dobu nedošlo, naopak se její množství v tobě zmenšilo! Anáhata uvnitř tvého těla po tu dobu nebyla radostná!
Tyto potíže bezpochyby překonáme. Ale pro to je zapotřebí něco změnit. Především je třeba změnit vzájemné vztahy s Bohem! Možná budeš mít od tohoto léta příležitost učit. Zdá se, že potřebuješ přece jen změnit sociální prostředí, ve kterém žiješ. Pokud ho nezměníš – nebude se ti nic dařit! Jestli ho změníš? – to si rozhodni sama, nebudu ti nic vnucovat. Ale teď, s mojí pomocí bys měla uvidět problém. Nechtěl bych tě nudit. Ale musím ti na ten problém poukázat. A ty musíš pochopit, že já s absolutní dobrosrdečností říkám, že ve tvém životě musí být něco změněno – při veškeré tvé perspektivnosti! A ty to musíš sama rozhodnout, a pokud to uznáš za nutné, předlož svá rozhodnutí k posouzení Bohu: je správné, pokud se chystám postupovat tak a tak?
A teď – musíš začít mít radost, třeba už jen proto, že si řekneš: já teď už vím, že bych se měla změnit! A já se změním!
... My můžeme chodit na místa síly, můžeme si rozvíjet vědomí s pomocí nějakých technik... Ale pokud při tom nekomunikujeme s Bohem a nesměřujeme k Němu, – budeme z toho mít málo užitku. Bůh odvrhne ty zájemce o přiblížení k Němu, kteří Ho nemilují!
To nejdůležitější je Láska k Bohu! Ti věřící, kteří chodí do kostela a tam bijí čelem o zem, – ti jsou blíže k Bohu, nežli ti, kteří zaměřují pozornost na místa síly, a ne na Boha Živého! Zapamatuj si to navždy! Láska těch, kdo zatím hledají Boha jen v chrámech, přestože je nedokonalá, ale je zato zaměřena k Bohu ve větší míře, nežli se to podařilo vám!
"Já se rozvíjím!" – to je sportovní princip. Ale není to náboženství. A naše škola je vědecko-náboženská! A náboženství je především láska k Bohu!
Jaký smysl má rozvíjet anáhatu, když v ní není přítomná funkce lásky? Struktura a funkce tohoto orgánu se musejí rozvíjet paralelně! Není zapotřebí budovat si vztahy s místy síly, ale s Bohem, s Božskými Učiteli!
Podívej: přímo tady a teď se můžeme rukama duchovního srdce objímat s Ježíšem – právě teď k nám On natahuje svoje Ruce k Objetí!
Miluj Ježíše, Krišnu, Satja Sáí Bábu, Bábadžího, Ptahhotepa, Surju, Elisabeth Haich... – Všechny, Všechny, Všechny! Kolik Jich jen máme!
Jinak by se přece mohlo stát, že na otázku: "Koho já miluji? – by sis mohla odpovědět – "Nikoho. Protože není koho milovat..."?
... Jedním z konkrétních projevů lásky je sloužení Tomu, Koho milujeme. A děláme to ne pro sebe, ale pro Něho!
Mimochodem, pokud nemáme konkrétní vtělené objekty pro lásku mezi vtělenými lidmi, bude nás to patrně trápit! Já se také neustále na toto téma trápím, ačkoliv já konkrétní objekty pro projevení své lásky mám! Ale já se nicméně trápím tím, že jich mám málo: chtěl bych jich ještě více!
... Je špatné, když jsou anáhaty prázdné, nenaplněné láskou!
Všechno, co vy děláte, je podobné spíš sportovnímu tréninku – a není v tom nábožnost! To je velice vážná metodologická chyba: duchovní práce nesmí být podobná sportovnímu tréninku! Nábožnost je především láska, zaměřená k Bohu!
Ano, zachovala se ti... forma anáhaty... Ale je prázdná! Tento tvůj orgán se rozvíjel bez toho, aby správně fungoval!
Co můžeme dělat pro to, abychom se stali skutečně nábožnými? Musíme číst, přemýšlet, rozmlouvat o Bohu, komunikovat s Bohem, pokoušet se Ho vnímat, objímat Ho rukama svých duchovních srdcí, sloužit Mu.
Pokud nemáme lidi, kterým by bylo možné v danou chvíli pomoci, pak můžeme svou lásku zaměřit na všechno živé: na rostliny, zvířátka, ptáčky. Milovat srdečnou láskou můžeme všechny, kromě obyvatel pekla.
A není možné splynout s Bohem, aniž bychom do Něho byli zamilováni!
..."Duchovní práce", změněná na sportovní trénink, může být ještě i velice nebezpečná, protože může vést k růstu ošklivého osobního "já"...
Bůh musí zaujmout úplně hlavní místo v životě! Vzájemné vztahy s Bohem by se neměly konat jen v době, osvobozené od práce. Bůh musí v životě mnicha zaujímat hlavní, prvořadé místo! Tím se také mniši odlišují od světských lidí!
* * *
– Ty musíš vyučovat!
Při práci se žáky si s nimi musíš nutně vytvořit zpětnou vazbu. Abys mohla účinně pomáhat konkrétnímu člověku, musíš o něm znát všechny nuance jeho duchovního vývoje. Musíš se naučit převzít odpovědnost za vývoj žáka, za jeho výchovu. Nezbytně musíš věnovat pozornost jeho nedostatkům. Jinak bys mohla v žákovi vytvořit iluzi, že duchovně roste, – ale on by ve skutečnosti degradoval!
Při tom se musíš snažit s tím člověkem hovořit o tom, jak se má zlepšit, a ne o tom, jaký je špatný. Z posledně jmenovaného se mu přece udělá ještě hůře – a on bude reagovat vyhýbavě. Mluvit o tom, jak se zlepšit je třeba, ale s výjimkou těch zvláštních situací, kdy se takovému člověku zdá, že mu jde všechno výborně, ale ve skutečnosti se všechno jen zhoršuje. Pak – ano, pak je třeba kárat!
...Duchovní vědomosti naší úrovně se nesmějí dávat kde komu, jak nás napadne. Musíme rozlišovat: co komu dávat. Mluvit o Bohu a o duchovním srdci můžeme se všemi, ale nemůžeme dávat hlubší stupně eticky nepodloženým lidem: to by bylo záškodnictví!
... Neubližujte! Lidi, kteří neberou práci na sobě vážně, nemůžete zabavovat různými metodikami.
A také nikoho nesmíte vytahovat k Bohu! Umělé vybičování zájmu o duchovní práci je člověku na škodu: nedokáže si s tím poradit!
* * *
– Hésychie je vnitřní klid. Dokonce i tehdy, když tělo běží, – musíte zachovávat vnitřní klid.
Tvoje současná meditace je stav Boha. Ty musíš sama v sobě vypěstovat stav Stvořitele.
My musíme "krystalizovat" vědomí v jemnosti Příbytku Stvořitele. Na to je zapotřebí vynakládat neustálé úsilí: pouze uvolněním a přebýváním v jemnosti – růstu vědomí nedosáhneme. Ale střídat námahu s uvolněním – kvůli odpočinku – musíme.
* * *
-
Čím se odlišuje Božský Učitel od pravoslavné stařenky? – Božský Učitel myslí na celé lidstvo, a typická pravoslavná stařenka se soustřeďuje jen na svoje hříchy...
Literatura:
7. Антонов В.В. — Экопсихология. «Атлант», Одесса, 2008.
"Pravda – Zjemnělost (vědomí) – Blaženost".
