Cesta Duchovního Srdce

Příchod do školy

Už dříve jsem prosila Boha, aby mi pomohl najít vtěleného Mistra.

Když jsem se teď seznámila s Antonovem, zeptala jsem se ho, jestli on sám nevyučuje. Ale on odpověděl, že ne.

Rozhodla jsem se tedy učit se samostatně podle jeho knihy "Duchovní praktiky".

Každé ráno jsem vstávala v pět hodin a před odchodem do práce jsem dělala rozcvičku a psychofyzická cvičení, a pokoušela se pracovat i s čakrou anáhatou. Velice brzy jsem pocítila první výsledky: stav emoční radosti a čilosti mi vydržel celý den.

Ale co dál?...

A pak, jednoho dne časně zjara v mém bytě zazvonil telefon. Ve sluchátku zazněl známý Vladimírův hlas:

– Mír s tebou! Jak to jde?

– No učím se, dělám rozcvičku a další cvičení. Po cvičení se cítím dobře: mám radost a přibývá mi sil.

– Velice dobře! To znamená, že tě Bůh vede!

A jak to máš s jídlem? Pochopila's?

– Ano, stravuji se nezabíjeně.

A tak jsem dostala pozvání na vyučování.

Po první lekci mi Vladimír řekl:

– Nicméně, při takovém stavu energetiky v těle, jako máš ty, obvykle lidé křičí bolestí... Proto ti předepisujeme "mrožování". Můžeš si někde blízko domova najít prorub, ale můžeš jet i na Ozerky: tam je na jezeře klub "mrožů" a prorub. A vezmi s sebou děti!

A podrobně mi vysvětlil, jak se mám "mrožovat".

... Nikdy předtím jsem se studenou vodou ani nesprchovala. A teď... najednou do díry v ledu!

Domů jsem jela ponořená do těžkých myšlenek... Měla jsem pocit, že v mé duši je to jako ve stojaté vodě, která se náhle dala do pohybu, a ode dna se zvedá kal...

Následující den jsem se rozhodla: zkusím se pro začátek polévat!

Skočila jsem do vany – a vylila jsem si na sebe tři kbelíky studené vody!

Výsledek však,... mě vůbec nepotěšil...

Přemýšlím: jestli už je mi ve vaně takhle špatně, bude to v prorubu jistě můj konec...

Ještě celý večer jsem vnitřně bojovala...

Ale pochopila jsem: buď teď do díry v ledu – nebo zůstanu navždy v předchozím životě...

Neměla jsem ostatně co ztratit: protože žít tak, jako dříve, jsem už nemohla...

Ráno příštího dne jsem se přichystala: vzala jsem s sebou děti, plavky a ručník – a jedeme do Ozerek. Po včerejším polévání ve vaně se cítím špatně: začíná mi rýma, jsem na pokraji nemoci. Ale jdu a myslím si: v té ledové díře musí jeden z nás zdechnout – buďto já, nebo mikrobi!

... Na ulici svítí slunce a je slabý mráz.

Sníh jiskří a křupe pod nohama, když jdeme po ledu k prorubu.

Převlékám se v domku na břehu a bosá vycházím na sníh.

Přicházím k vodě a tak, jak mě učili, rozpřahuji ruce vědomí, vpouštím do anáhaty sluneční světlo, a objímám rukama z anáhaty prostor nad jezerem! Volám Svatého Ducha aby vešel do mého těla!

Sestupuji po dřevěných schůdcích a nořím se do ledové vody... A – zázrak! Ledovou vodu – vůbec necítím! Ponořuji se do ní i s hlavou, potom se vynořuji a obnovuji zadržený dech. Ale nevylézám z vody, ale ponořuji se i s hlavou znovu. Pod vodou slyším zvenku žalostný křik dcery:

– Mami! Pojď ven!

Dobře! Vystupuji po stupíncích na led a pociťuji se... – jako znovuzrozená! Po začínající nemoci nezůstalo ani stopy! Každá tělesná buňka jako by se naplnila jiskřivou radostí!¹

Šťastní jedeme domů.

... Když jsem o tom při následujícím setkání vyprávěla Vladimírovi, velice upřímně z toho radoval. A dodal:

– Čím rychleji úplně přebuduješ svůj život – tím víc toho můžeš dosáhnout na duchovní Cestě!

... Okruh mých známých se velice rychle rozpadl. Přestali mě prostě k sobě zvát, setkání se mnou pro ně bylo nezajímavé: vždyť už jsem teď nepožívala alkohol, nekouřila jsem, nejedla maso a ryby, neprobírala s nimi nekonečné televizní seriály, protože jsem se na ně přestala dívat... Mě teď zajímal pouze Bůh a všechno, co bylo spojeno s Jeho poznáváním.

V práci jsem řeka, že absolvuji speciální kurz léčení, a že mi doktor předepsal "mrožování" a přísnou dietu. Všichni se uklidnili – a nedotírali na mě s otázkami.

Doma o tom, čím se zabývám, děti věděly a přijaly můj způsob života.

Jenom otec, žijící odděleně, to nemohl vůbec pochopit: cožpak je možné nevypít si štamprli samohonky o svátek?! A pak se prostě se mnou přestal stýkat.

Já jsem zatím všechen volný čas věnovala cvičení rádžajógy a studiu duchovní literatury. "Mrožování" a každodenní cvičení s pránájámami a dalšími počátečními cvičeními mi umožnily očistit energetiku těla. Když jsem teď pozorovala, jak se můj proud lásky, vycházející z duchovního srdce, dotýká lidí, známých i neznámých, a oni se v odpovědi usmívají, protože jim začalo být příjemně, – pak mě natolik přeplňovalo štěstí, že jsem chtěla svou láskou obejmout celý svět!