Cesta Duchovního Srdce

Živá příroda a Bůh

"Abychom uviděli v nádherných krajinách
projev Lásky Samotného Pána,
musíme použít nikoliv vnější zrak, ale vnitřní.
Jestliže jste dosáhli toho, že se procházka
po zemi nebo cesta po vodě změnila
v opravdové putování po svatých místech:
pak vidíte Boha v každém obláčku,
v každém kousíčku zeleně.

Ale všechna ta krása musí vést člověka
k Pravdě, a Pravda – k Božskosti"

Satja Sáí Bába [25]

Musíme se naučit vnímat, vidět svět, který nás obklopuje, očima duchovního srdce! To není jen prosté nadšení vnější krásou. Je to nesrovnatelně více – je to schopnost slaďovat se s vnější krásou, splývat s ní duší, prožívat právě takto každý odstín velkolepých projevů Božského v přírodě.

Ale pro to musíme přijmout, že jakákoliv rostlina ať už travinka, květinka nebo strom – je živá evolvující bytost, že v těle každého broučka nebo bylinky také roste maličká částečka Vědomí Absolutna. A toto poznání od nás vyžaduje zodpovědný – opatrný a pozorný – přístup k těmto bytostem.

My – nechodíme po trávě, pokud je poblíž cestička, nikdy nelámeme živé větve a nekácíme živé stromy.

My – netrháme květiny jen proto, aby při tom, když umírají, vytvářely domnělou krásu v našich domovech.

My – nevyhazujeme nedojedené jídlo: vždyť v každém kousíčku jídla jsou – kromě lidské práce – ještě i životy těch, kdo pro nás zemřeli.

My – chodíme po zemi tak, že se díváme pod nohy, abychom náhodou nešlápli na mravence nebo jiný hmyz.

Jinak už žít ani nemůžeme: protože reálně pociťujeme život v těle květinky, v těle stromu a broučka, a tím spíš v dokonalejších biologických formách.

My také pociťujeme, jak citlivě reagují na jakýkoli projev lásky nejen zvířata, ale i rostliny: jak na něžné doteky ruky vědomí – oni odpovídají vlnou lásky.

... Na počáteční etapě buddhijógy nás Bůh začíná vyučovat, zejména prostřednictvím slaďování s nejharmoničtějšími projevy živé přírody – předkládá nám je jako etalony (vzory) jemnosti a čistoty. Osvojení sattvy jako rajského stavu duše je nezbytným přechodným stupněm pro to, abychom se poté mohli ponořit do Objetí Lásky Svatého Ducha, a potom Stvořitele.

V průběhu takové výuky v sobě rozvíjíme schopnost slaďovat se s kvítkem, otevřeným s dětskou spontánností vstříc Slunci, s jarní břízkou – s něžností její průsvitné koruny, i se světlem jarního sluníčka, s průzračností tekoucího potůčku, s radostí ptáčka, zpívajícího na jaře i s chladným vánkem, hladícím naše těla v horkém letním poledni, i s klidem temné hvězdné noci, i s lehkými vlnami, měkce hladícími břeh, i s mlhou, kroužící nad jezerní hladinou...

* * *

My jsme si opravdu zamilovali všechny naše maličké přátele, ať už v tělech rostlin nebo zvířat! Začali jsme mít opravdovou radost z jejich pozorování v jejich přirozeném prostředí!

... Všimli jste si, jak jsou chytré a roztomilé vrány? Jsou to podivuhodní ptáci! Je velmi zajímavé je pozorovat!

Například, na ulici, kde teď bydlím, chodí po záhonech anáhatní vrána. Na všechny kolem září svojí srdečnou láskou!

A druhá taková žije v blízkém parku.

Ale jak málo je takových anáhatních bytostí – mezi lidmi, kteří nás obklopují!...

Nebo jsem jednou potkala vránu, která si svůj vzhled přikrášlila náhrdelníkem na krku! Zřejmě ho někdo upustil – a jí se hned zalíbil. Vrána se zjevně chlubila a předváděla svoji okrasu; důležitě si vykračovala mezi ostatními vránami.

A jiné vrány si zase našly takovou zábavu: jako z ledové hory sjížděly z pozlacené kupole chrámu, mokré po dešti. A když sjely dolů, opět vylétaly na vrchol kopule – aby si tato, pro ně úžasná dobrodružství zopakovaly znovu a znovu. Ostatně stejně, jako lidské děti!

Nebo jsem jednou seděla v parku na lavičce na oblíbeném místě Ježíše a jeho Apoštolů. Přišla ke mně vrána a začala přecházet hned napravo, hned nalevo ode mě, a demonstrativně předváděla, že hledá na zemi něco k jídlu. Dokonce brala do zobáku kamínky jako nápovědu – a s očekáváním se na mě dívala. Potom vyskočila na lavičku – a začala na ní oklovávat barvu: "No, a kdy už mě konečně ty pohostíš něčím chutnějším?!"

Nebylo možné ji nepohostit! Dala jsem jí kousíček pečiva. A ona, aby mi ukázala svoji radost a vděčnost, běhala a poskakovala s tím kousíčkem v zobáku s roztaženými křidélky, – s takovou dětskou bezprostředností! A zrovna tak – s druhým, třetím a čtvrtým kouskem...

Potom už jíst nemohla – a spořivě si kousíčky schovávala hned na místě, – pod lístky na zemi – a znovu přilétala blíž, dívala se mně do obličeje a nakláněla hlavu na stranu...

Mnohokrát jsem se setkávala s tímto úžasným ptáčkem na tom samém místě, v poli Lásky, které vytvořili Ježíš a Jeho Božští Učedníci. Ona se se dokonce naučila brát pamlsky z mojí ruky. A dokonce mi něžně oklovávala prsty – na znamení přátelství a vděčnosti...

A vždy na mě z její ptačí anáhatky proudil zřetelně pociťovaný proud její srdečné lásky.

Ale... Po nějaké době zmizela... Nerada bych věřila tomu, že ten ptáček doplatil na svůj důvěřivý vztah k lidem!

* * *

K naší veliké lítosti se v naší současné ruské společnosti s její divoce zvrácenou mravností se velmi mnoho lidí stalo mnohem horšími než zuřivá dravá zvířata¹ – a ta situace se dál katastroficky zhoršuje...

Vzpomínám si, že jsem jednou pozorovala následující.

Dospělý muž držel v ruce prak a vysvětloval malému synáčkovi ve věku 7-8 let:

– Podívej se, na nikoho z praku nestřílej! Střílet můžeš jen po vránách. Rozumíš?

Druhá situace. Dvě mladé ženy si spolu zaujatě povídají. Jejich dětičky – chlapečkové, nenašli lepší zábavu, než házet kameny po kachnách, plujících na rybníku. A – žádná reakce ze strany matek...

Ale cožpak pták není živá bytost? Cožpak netrpí bolestí?

Nyní se tyto děti snaží působit bolest nevinným ptákům, pěstují v sobě tupou krutost... A co z nich bude, až vyrostou?

Samozřejmě, to nejsou ty nejstrašnější příklady, jak lidé zacházejí se zvířaty...

Jenže na výchově právě v tomhle věku hodně závisí, jak se budou vytvářet osudy těchto dětí. Pokud je od dětství nebudeme učit ohleduplnému, starostlivému, milujícímu vztahu k našim menším bratrům a sestrám, potom z nich budou vyrůstat primitivní zločinci, necitliví k cizí bolesti. Jejich příbytkem se stane peklo.

* * *

Jelikož se velmi mnoho vran už stalo obyvatelkami města – v lesích se o kontakt s námi snaží jiní ptáci. Z nich jsou to hlavně sojky (nebo, po našem – soječky). Často k nám přilétají – a všemi možnými způsoby nám demonstrují svoji přítomnost.

Například se soječka posadí na větev stromu těsně vedle nás – a začíná velice roztomile něžným hláskem zpívat ve svém sojčím jazyce: "Podívejte, jaká jsem krásná! A já vás také miluji! A budu velice ráda, pokud mě pohostíte něčím chutným!" A čechrá si peříčka na zátylku a zaujímá roztomilé pozice... Bylo by možné takovou krasavici nepohostit?!

... Ještě si vzpomínám, jak jsme se jednou pokoušeli nafilmovat rybky, plavající ve vodě.

Tábořili jsme tehdy u lesního jezera s podivuhodně průzračnou vodou. Sešla jsem dolů k jezeru, abych nabrala vodu do lahví – a na bublavý zvuk připlulo hejno zvědavých okounků. "Co je to za zvuky? Něco takového v našem jezeře ještě nikdy nebylo!" – říkaly jejich velké udivené oči.

A potom jsme k tomu , abychom je mohli natočit videokamerou, použili jako návnadu jen prst vlastní ruky, kterým jsme pohybovali ve vodě. A oni k prstu připlouvali tak blízko, že se zdálo, že ho každou chvíli už také zkusí ochutnat...

* * *

Během naší práce v lese se k nám také nezřídka připojovali úplně neznámí pejsci. Přičemž to byly vždy psychogeneticky velmi rozvinuté duše.

Začali se k nám hned chovat tak, jako by nás znali odedávna: tak příjemně a pohodlně se cítili v naší společnosti. Mazlili se s námi, hráli si, vyhřívali se a... pozorně nás sledovali, když jsme meditovali. A dokonce to vypadalo, že se nás snaží napodobovat...

Potom nás doprovázeli až na stanici a – na rozloučenou – nám děkovali za příjemnou procházku, například tak, že nám něžně olízli ruku a zamávali ocasem.

Jestliže jsme přijížděli na ta samá místa ještě jednou – oni jakoby už na nás schválně čekali. A potom jejich radosti nebylo konce!

Vladimír tyto situace pokaždé využíval k tomu, aby nám opět něco vysvětlil. Například – princip nenáročnosti...

... Jeden z takových milých psíčků obzvlášť vynikal. Měl podivuhodně bohatou emoční sféru a rozvinutou mysl. Bylo to, jako by se celý skládal pouze z duchovního srdce! Bylo v něm možno vidět celé spektrum variací lásky!

Začali jsme ho nazývat Ryžikem – kvůli jeho tmavě rezavé tlamičce. A on s radostí toto jméno přijal za vlastní.

Teď, když jsme probírali plán našich výjezdů, říkali jsme o tom místě žertem: "Jedeme na návštěvu k Ryžikovi!"

Jedno období jsme často pracovali na místech síly v těchto končinách. A on nás začal navštěvovat každé ráno. Už z dálky jsme pozorovali maličkou tečku na konci dlouhé polní cesty – to byl náš Ryžik. Podle toho, jak jsme se přibližovali, Ryžik z polohy vleže postupně zaujímal polohu vsedě, a s pohledem upřeným do dálky začal pomaloučku vrtět ocasem v předtuše setkání. A jakmile v nás už dokázal zřetelně rozeznat ty, na které čekal, – vrhl se nám "ze všech sil" vstříc! Jeho ocas už nejen mával ze strany na stranu, ale... rychle se otáčel dokola! Kolem jeho těla se vytvářelo intenzívní pole upřímné lásky a radosti! Přivítal nás všechny a pak ještě každého z nás jednotlivě, – a potom běžel před skupinou, protože už věděl, na jaká místa půjdeme.

Jednou, když jsme tam po dlouhé přestávce přijeli, se při setkání dlouho tiskl k našim nohám, a jeho tělo se ze směsice radosti a žalu prudce chvělo: "Přišli jste, konečně! Mně se po vás tak stýskalo – po mých nejlepších přátelích!"

My všichni jsme ho také velmi milovali, ale nemohli jsme jezdit jen do těchto míst: Nás čekali Božští Učitelé na dalších pracovních prostranstvích – jak Oni nazývali Svoje místa síly.

... Ryžik spolu s námi chodil po místě síly Božského Jeremeje². A my jsme se smáli, že se Ryžik také stal Jeho žákem: tak vynikající to byl pes!

Když vstoupil do naší skupiny, začal se považovat za jejího člena – a dokonce nás aktivně napodoboval v chování.

Například se pokoušel naučit sedět na tlusté kládě vedle nás. Zpočátku se na ni pokoušel usadit všemi čtyřmi tlapkami. Ale, poněvadž tam bylo málo místa: tlapky mu sjížděly z klády, – posadil se tedy zadkem na kládu, a přední tlapy postavil mnohem níž na zem.

Nebo, také zjevně napodobujíc, když si k někomu přisedával, nesedal si vedle něho na měkký mech, ale jako všichni ostatní, na pěnovou karimatku – a zářil radostí! – spokojený, usmívající se celým vědomím!

Ještě si Ryžik vždy dovedl najít vhodný okamžik, aby nastavil svoje růžové něžné bříško pro laskání. V takových chvílích se jeho tvář rozplývala v blaženém úsměvu, a on sám se celý přeměnil v jednu intenzívní blaženost!... A tu blaženost předával i tomu, kdo mu hladil břicho, i všem, kdo pozorovali tuto scénu!...

... Jednou na jaře jsme přijeli "na návštěvu k Ryžikovi" – natáčet videokamerou tokající tetřevy.

Přijeli jsme navečer, abychom přenocovali u ohně, a časně ráno, ještě před svítáním byli na místě toku.

Když jsme přišli k místu noclehu, zasedli jsme povečeřet. A vtom – naši přátelé-tetřevi sami přiletěli k nám! Celé ohromné hejno těchto velkých krásných ptáků – se s hlukem ze svých křídel – usadilo na břízách přímo nad našimi hlavami!

Ale co se teď začalo dít s Ryžikem! Ohromený začal štěkat na tetřevy – a po celý čas se na nás nechápavě ohlížel: "A vy, proč neštěkáte?! Musíme štěkat! Štěkejte přece spolu se mnou!..."

... Avšak toho večera jsme nebyli na návštěvě jen u Ryžika a tetřevů, ale i u Jeremeje. Ale Ryžik tak vyváděl, že jsme mimoděk soustředili veškerou pozornost na něho. A Jeremej měl v plánu dát nám nějaké pokyny, ale nedokázal nás zapojit do rozhovoru. Nakonec se mu to podařilo – a On ve smíchu, rozplývající se v širokém úsměvu, s žertovným patosem prohlásil:

– A já jsem co: také musím zavrtět ocasem, abyste mi věnovali pozornost?!

... Takového tedy máme vynikajícího přítele, Ryžika.

Mír s tebou, Ryžiku! Nepochybujeme o tom, že ty – až projdeš lidským stádiem rozvoje – dosáhneš Božskosti a vejdeš do Příbytku Stvořitele mnohem rychleji, než spousta lidí, žijících teď kolem tebe!

* * *

Je to opravdu štěstí: žít v harmonii s přírodou, včetně všech jejích obyvatel, a s Bohem, Který to všechno stvořil!

Zveme všechny, aby nás na této Cestě následovali. Jak? – právě o tom teď mluvíme.