Cesta Duchovního Srdce

Rodinný život s mnichem

Takže jsem se zabydlela v jednom z pokojů dvoupokojového bytu, který Vladimír získal výměnou společného bytu. Konečně se můj "vnější život" vrátil do normálních kolejí!

Našim kolegům Vladimír sdělil, že mě "adoptoval".

Pro něj bylo všechno, co se stalo, zcela přirozené, prosté. A protože byl přivyklý žít péčí o druhé, upřímně se radoval z toho, že se teď o mě může ještě více postarat.

... Začala jsem se učit zvládat jeho dobře zaběhnutou domácnost a snažila jsem se mu ve všem pomáhat. Ale tohle... se mi dařilo jen s obtížemi: Vladimír nedokázal strpět, aby mu někdo "posluhoval", on sám si přivykl žít tak, že sloužil všem. Proto se mi například nedařilo častěji, než jemu, uklidit podlahu, připravit jídlo, umýt nádobí, vyprat – on se i to také snažil vždy dělat sám. A vynášení smetí do popelnice prohlásil dokonce za svoji osobní výsadu. A když jsem si jednou "dovolila" to udělat sama, začal mi žertovně, jakoby rozzlobeně, vytýkat, že jsem mu vyvlastnila jeho výsadu. Musela jsem se s tím smířit a už nikdy nic takového neopakovat...

... Ale teď, když se ohlédnu dozadu, vidím, jak to se mnou neměl jednoduché! Přece jen jsem předtím vyrůstala jako dítě ulice! A nikdo mě od dětství nenaučil například, třeba jen nestavět židle doprostřed místnosti, ukládat věci, potřebné pro domácnost, na patřičná místa atd. Ale kolikrát jen Vladimír narazil potmě do židlí, kolikrát se mě navyptával, kam se zas poděla krabice s jehlami a nitěmi, nůžky atd.!

... Ale postupně se všechno urovnávalo: já jsem si osvojila základní návyky chování v domě, a "vybojovala" jsem si pro sebe i stabilní výsadu v naší společné práci – vykonávání určitých druhů práce na počítači.

Ale ještě dlouho jsem Vladimíra obtěžovala zbytkovými projevy svojí asociálnosti, jak to vědecky nazval.

Emocí nenávisti, rozčilování, hněvu, které jsem v sobě rozvinula v mládí, jsem se už úplně zbavila. Teď bych je nedokázala v sobě vytvořit, ani kdybych to považovala za nutné, dokonce ani kdyby mě někdo požádal, abych je jenom zahrála. Ale zůstal mi takový zvyk, který mě samotnou udivuje ještě v současnosti – když se za tím ohlédnu – zvyk... oponovat Vladimírovi bez jakýchkoli vážných důvodů, prostě jakoby čistě reflexivně...

A Vladimír mi vysvětlil:

– Vzájemné vztahy s přáteli "v režimu «ne!»" jsou neperspektivní! Musíš pochopit, že taková forma odpovědí má destruktivní charakter! "Ne!" – odděluje lidi, ničí lásku. "Ano!" – naopak sbližuje.

V psychologii komunikace existují určitá pravidla, podle kterých je obvyklé pokud možno neodpovídat "ne" společníkovi v komunikaci.

Ačkoliv říkat vždy pouze "ano" by také bylo krajně nerozumné, byl by to hloupý extrém.

Existuje určitá zvláštní – kompromisní – forma odpovědí: "ano, ale...". A za tím "ale..." následuje posouzení těch nuancí, které vyvolávají neúplný souhlas nebo nesouhlas.

Snaž se to naučit. Je to nutné zejména pro tvůj úspěch v pomoci druhým lidem.

... A vůbec, Vladimír nevynechal žádnou příležitost obohacovat naše vědomosti ve všech nejdůležitějších aspektech života, včetně témat přírodních věd.

Například, když jsme se kochali mlhou v ranním lese, on – pro případ, že by to někdo z přítomných nevěděl, – vyprávěl, že z hlediska fyziky je mlha pára, zhoustlá do viditelného stavu. Pára prostě kondenzuje na droboučké kapičky vody. Pokud se ty kapičky ještě zvětší – padají už na zemi ve formě mrholení nebo deště. Posledně jmenované pak závisí na tom, v jaké výšce probíhá vytváření těchto kapiček...

Byly dokonce doby, kdy pro nás pořádal lesní semináře na taková témata, jako příčiny zemětřesení, migrace zvířat, větry a mořské proudy převládající na planetě, strukturální a funkční systémy lidského organizmu... Někdo z nás se – vždy pouze dobrovolně – zavázal nastudovat jedno z takových témat z literárních zdrojů a potom v lese, po obědě u ohně, nám přednesl zprávu, kterou jsme posuzovali, diskutovali o ní, doplňovali i a shrnovali.

... Celkově byl život nás všech nepřetržitě bez "volných víkendů", "dovolených" a absencí kvůli nemocem¹ – přeplněný vlastním studiem a pracemi sloužení: přípravou knih, natáčením filmů, informováním o výsledcích naší práce v celosvětovém měřítku prostřednictvím internetu atd. Pracovat jsme přestávali až když nám už docházely síly a museli jsme si alespoň trochu odpočinout.

... My všichni jsme byli stoprocentně "nakaženi" Vladimírovým nadšením a duchovním zápalem; všichni jsme žili jako on, a s ním – jako jeden.