Pokání
Pokání
Od té chvíle, kdy jsem byla u léčitelky, jsem začala přehodnocovat svůj život. Byly to teprve první nesmělé a nešikovné krůčky, ale začátek toho procesu byl položen.
Velice důležité je pochopit smysl pokání.
Jeho podstata spočívá v následujícím: pochopit a hluboce proanalyzovat svoje chyby, a potom musíme vynaložit všechny síly na to, abychom v budoucnu tyto chyby neopakovali.
Nebude proto od věci vytvořit si myšlenkový model té situace, kde se ta či ona neřest může znovu projevit – a prožít myšlenkově tyto situace takovým způsobem, abychom se upevnili v nové kvalitě, na rozdíl od starých stereotypů chování.
Není to tak jednoduché: okamžitě se zbavit hrubé neřesti. Protože se musíme neustále kontrolovat – v každé minutě, v každém momentu života – dokud se nový, správný způsob myšlení, emočních reakcí a chování nestane přirozeným projevem duše.
Pochopitelně, že tehdy jsem takové pochopení pokání ještě neměla. A šla jsem tedy do pravoslavného kostela. Nevzpomínám si přesně na slova a formulace mé první zpovědi. Pamatuji si jen, že jsem se velice kála za svůj ostře negativní vztah k otčímovi, ve kterém jsem viděla příčinu všeho neštěstí v rodině. Emoce lítosti mě zaplavily s takovou silou, že jsem nedokázala zadržet slzy, které mi tekly po tvářích...
... Od té chvíle jako bych si nasadila brýle s tlustými růžovými čočkami. Chtěla jsem vidět svět výhradně "v růžových tónech", a v lidech – vidět jen ty vlastnosti, které by ve mně vyvolávaly pouze kladný vztah k nim.
A to je v určité fázi vývoje dobré. Třebaže by to nemělo trvat příliš dlouho: to by pak byl extrém!
Lidi je třeba vidět takové, jací skutečně jsou, – s tím, abychom chápali, jaké si s kým máme vytvářet vztahy, a s kým je nejlepší vztahy vůbec nemít. Jinak budeme neustále biti, podváděni a zrazováni "kvůli své dobrotě a duševní zaslepenosti".
To sice neznamená, že bychom s člověkem už předem měli jednat s předsudky a podezřívavě. Ale dávat si pozor bychom měli.
...Ale tato pravidla jsem si neosvojila okamžitě. Ještě dlouho jsem žila podle zásad naivní prostoty a důvěřivosti; pokoušela jsem si konkrétně vybudovat přátelské vztahy s těmi lidmi, díky kterým jsem se stala bezdomovkyní.
Ale bez ohledu na to, jak velice jsem se snažila seznámit svoji matku s duchovními pravdami, nic se mi nezdařilo. Domnívala jsem se, že její "mateřská láska" a moje pomocná ruka, kterou jsem jí podávala, jí dají sílu se změnit a že změní svůj život... Ale ona stejně, jako dříve, žila dál v té "bažině" opileckého marazmu, a vůbec si nepřála se z něj dostat...
