Odchod z domova
Odchod z domova
Bylo mi přibližně 4-5 let, když se moje matka potřetí provdala... za alkoholika. Od té doby jim opilecké hostiny zaplnily všechen volný čas.
Vzpomínám si na svoje smíšené emoce v těch chvílích, kdy jsem viděla opilou matku: na jedné straně – dětská láska, touha po komunikaci s ní, přání být blízko ní, a na druhé straně – hluboký vnitřní protest, nepřijetí takového jejího způsobu života...
Jak velice se mně tohle všechno nelíbilo! Chtěla jsem projevit zlost – aby všichni viděli můj vztah k tomu, co se děje! Ale zlobit jsem se nedovedla: neměla jsem takovou duševní vlastnost! Jenom jsem se "nafukovala" a "urážela". A to zvenku vypadalo asi velmi legračně...
Situace se zhoršila, když matka a nevlastní otec zůstali bez trvalé práce: teď spolu trávili všechen čas v neustálém opíjení ve společnosti takových, jako byli oni sami. Nárazové pitky se změnily na chronické záchvaty opíjení. Prostředí v domě, ve kterém jsem vyrůstala se stávalo stále nesnesitelnějším.
A já jsem se naučila zlobit na to, co se děje v rodině. Tyto emoce ve mně rostly a rostly... Osvojovala jsem si emoce nenávisti!... A nechápala jsem, že mě to... nenápadně "užírá" zevnitř... Naučila jsem se doopravdy nenávidět, až jsem se celá třásla, to, co mě doma obklopovalo: opilecké "vyřizování účtů", věčný alkoholový a tabákový zápach, noční "opilé mumlání" nebo sprosté nadávky... A – stálá nepřítomnost jídla v domě. Protože všechno bylo propito.
Opilé matce bylo zbytečné cokoliv vysvětlovat. A když se z opileckého zapomnění probrala, už si nic nepamatovala a nechápala. A já jsem jí kdovíproč už nedokázala nic vyčítat: viděla jsem v ní jen tu, kterou jsem velice-velice milovala. A proto jsem jen vzdychala a prosila ji, aby už nepila...
Mohla jsem jenom snít o harmonické a milující rodině, kde na mě čekají, kde se – obklopena láskou a péčí mohu cítit v úplném bezpečí, a kde si konečně budu moci alespoň odpočinout...
Tehdy jsem už věděla, že já tak, jako oni, nebudu žít nikdy! Ale jak žít teď, když je v rodině jen tohle?...
Já jsem už svůj domov nemilovala, teď už jsem se do něj nechtěla ani vracet. Zdržovala jsem se co možná nejdéle na návštěvách, a stávalo se, že jsem pak přenocovala v podkroví...
Potom mi na několik let poskytla přístřeší rodina mojí školní přítelkyně... Teď velice dobře chápu, že kdyby se to nestalo, čekala by mě úplná duchovní degradace... Jak jsem dnes těmto lidem vděčná!
