Mládí
Mládí
Náboženská tématika mě začala doopravdy zajímat v té době, kdy se v naší zemi začaly objevovat první publikace na toto téma v takových časopisech jako "Věda a náboženství" a "Smena". Byly to časy "Glasnosti" a "Perestrojky". Pochopitelně nemohu tvrdit, že jsem ve svém věku toto téma dost vážně studovala a zkoumala. Ale přesto jsem se pokoušela provádět některá, v těch publikacích doporučovaná cvičení, nicméně mě nijak zvlášť nenadchla.
V mnohem větší míře mě podnítila můj zájem – opět díky časopisům – východní bojová umění.
Co mě přitahovalo k bojovým uměním? Vůbec ne přání naučit se rvát! Ale možnost dosažení vnitřní disciplíny a ovládání vlastního těla. A také – svérázný duch orientální romantiky!...
Jihovýchodní Asie... Kultura a způsob života tamních lidí, jak jsem si je představovala, měly nevysvětlitelnou přitažlivou sílu, přitahující mě do těch krajů. A vášeň pro bojová umění byla jedním ze způsobů, jak se s touto kulturou seznámit...
Byla to doba rozkvětu video salonů. Mezi videoprodukty tvořily velký podíl filmy, jejichž hlavní zápletkou byly scény bojujících zápasníků, představující různé školy bojových umění. Zvláště jsem dávala přednost těm filmům, které se nějakým způsobem dotýkaly filozofických otázek a duchovního učednictví, kde moudrý učitel ze slabých, – a zdálo by se, že průměrných, žáků – vytvářel opravdové bojovníky, ochraňující slabé a bojující za spravedlnost. Snila jsem o tom, že jednoho dne i já najdu svého Učitele...
A šla jsem se učit do oddílu.
Vzpomínám si, jak jsem si před cvičením oblékala kimono, a rázem jsem se cítila jiným člověkem – zdatným, sebejistým, cílevědomým bojovníkem!
Bylo mi tehdy pouhých 14-15 let – a už jsem si byla absolutně jistá vlastními silami, svou schopností ubránit se a ochránit druhého, – ať už by byl mým protivníkem kdokoliv.
Jednou jsme se s mojí kamarádkou a její maminkou vracely domů z tréninku. Stály jsme na tramvajové zastávce. Byl už pozdní večer a na ulici bylo v té době už málo lidí... Náhle jsme uslyšely výkřik o pomoc, který se nesl z temnoty blízkého dvora. Bez rozmýšlení jsme s kamarádkou vyrazily směrem k výkřiku... Ale její maminka nás zastavila:
– Kampak, vždyť jste jen děvčátka! – řekla – nikoliv neopodstatněně.
A opravdu, dvě dívenky-školačky a už nemladá hubená žena malé postavy by těžko mohly čelit zločinci. Ale připojila se k nám ještě jedna žena z této zastávky. A toho zločince jsme společně odehnaly. Jeho obětí byla starší žena. Celá zkrvavená, s rozbitou hlavou, už nevěřila v příznivý konec...
... Po nějakém čase jsem byla na návštěvě u té mojí kamarádky. Ozvalo se zaklepání na dveře – a vešla... žena, kterou jsme zachránily. Jaké to bylo příjemné překvapení! Ona byla právě propuštěna z nemocnice a nějakým podivuhodným způsobem nás dokázala vyhledat! Se slzami vděčnosti nám podala každé po čokoládě... Byla to ta nejchutnější čokoláda v mém životě!...
