Hledání pokračuje
Hledání pokračuje...
Ještě nějaký čas jsem navštěvovala pravoslavný kostel, vystála jsem si tam bohoslužby, zpovídala se, zúčastňovala se přijímání. Ale tato církev nemohla plně uspokojit potřeby mojí duše! A některé zážitky zůstaly pro mě nepochopitelné a nepřijatelné: jako povýšená arogance některých "báťušků", nebo rychlé a nesrozumitelné čtení Bible tak, že nebylo rozumět ani slovu, i výbuchy hněvu církevních služebníků, když návštěvníci z neznalosti udělali něco neodpovídajícího církevním pravidlům, a hlučné hádky obsluhujícího personálu přímo uvnitř chrámu při bohoslužbě... A potom jednou slova "báťušky", pronesená s neskrývaným podrážděním: "Copak nemůžeš víc otevřít pusu?!" – ve mně jedním rázem přetrhla to poslední vlákno, které mě ještě spojovalo s pravoslavnými tradicemi...
* * *
Snaha uzdravit se, ve mně probudila zájem o medicínu. Zatoužila jsem poznat anatomii lidského těla nejen na obrázcích v učebnici, ale i jak vypadá ve skutečnosti. Promluvila jsem si o tom se svojí přítelkyní, která v té době pracovala v nemocnici na jednotce intenzívní péče. A ona mi nabídla pomoc. Pro začátek mi navrhla, abych s ní šla... do márnice.
Pochopitelně jsme byly velice brzy požádány, abychom "opustily prostory", ale nicméně jsem si odtamtud přinesla silné zážitky!
Navždy jsem si vtiskla do paměti ta nahá těla mrtvých lidí, ležící pohromadě. Zdálo se, že tu leží figuríny!... Byly to jen prázdné, neživé obaly se skelnýma, nic nevyjadřujícíma očima. Bylo těžké uvěřit, že ještě před několika dny ti lidé chodili a mluvili... Takhle vypadala těla, ve kterých už nebyl život. Ale znamená to, že život těm tělům dávaly do nich vtělené duše? Tohle bylo velice pravděpodobné! A nebyla to už jen informace, načerpaná z knížek...
* * *
Jednou mi moje přítelkyně Irina vyprávěla o tom, že se zúčastnila úvodní přednášky "Centra netradiční medicíny". Dva body této přednášky vzbuzovaly zvláštní pozornost. Za prvé se mluvilo o tom, že žádné nadpřirozené schopnosti nesmějí být samoúčelné. Že jsou to pouze jakési větve stromu rozvoje, a proto je rozvíjení superschopností samo o sobě jen slepá cesta osobního vývoje. A za druhé, byl přislíben přísný výběr mezi zájemci o studium v tomto Centru.
– Tyto přednášky se zdají být seriózní. Chceš chodit na ty kurzy? – zeptala se mě Irina.
– Ano, samozřejmě, že chci! – odpověděla jsem s opravdovým zájmem.
... Ale brzy se dostavilo naprosté rozčarování: jediným zájmem lidí, kteří Centrum organizovali, bylo získat co možná největší finanční příjem od návštěvníků kurzů. Také zjevně chyběl jakýkoliv konceptuální základ: nebyla tam žádná filozofie, chyběla i etická práce se žáky. A někteří z vyučujících léčitelů sami chodili o přestávkách kouřit na toaletu...
Ale vždyť přece, aby se člověk mohl stát doopravdy léčitelem, musí být eticky bezchybný! Vždyť léčitel musí především léčit ne tělo, ale duši nemocného! Ale jak by to mohl dělat ten, kdo se sám skládá z nedokonalostí?...
... Vzpomněla jsem si na rozhlasové vysílání, kterého se účastnila lékařka z oboru psychiatrie, která zkoumala historii vzniku a vývoje "alternativní" medicíny v Rusku. Mluvila o nebývalém nárůstu poskytování netradičních medicínských služeb obyvatelstvu v devadesátých letech minulého století. Ale po několika letech se situace radikálně změnila. Celá komunita léčitelů a parapsychologů se rozdělila na tři skupiny. Představitelé první skupiny už kvůli duševním poruchám nebo jiným vlastním onemocněním v tomto oboru pracovat nemohli; a nebylo výjimkou, že se sami stávali pacienty psychiatrických klinik. Další skupinu tvořili lidé, kteří si včas uvědomili, že takový způsob léčení není bez nebezpečí, a zavčas ukončili tuto činnost. A konečně třetí skupinou jsou ti, kteří dodnes působí v tomto oboru. Jsou to zpravidla šarlatáni nebo zkušení psychologové, kteří používají především metody psychologického působení na pacienty, a jen ve vzácných, výjimečných případech psychoenergetické techniky, ovšem, pokud je pochopitelně ovládají.
... Díky těmto kurzům v Centru jsem ale přece jen získala jednu užitečnou zkušenost: reálně jsem poznala, že smrt – v tom smyslu, že by byla koncem existence živé bytosti, – neexistuje.
Už dříve jsem o podobných věcech četla. Ale vědět to stoprocentně může člověk teprve tehdy, když prožije zkušenost mimotělní existence sám na vlastní kůži.
Na kurzech v Centru nám za domácí úkol uložili vyzkoušet si pro tento účel jednu techniku.
Ale jak velice dlouho se mi nic nedařilo! Několik hodin jsem se zoufale pokoušela to cvičení provést! Až když už jsem se rozhodovala, že "to vzdám", jsem se náhle pocítila v poloze pod úhlem 30 stupňů vzhledem k mému tělu, které leželo na posteli. První moje myšlenka byla: "Ale já přece v takové poloze nemůžu být, abych nespadla!" V té chvíli jsem dokonce ani hned nepochopila, že se pociťuji mimo své tělo! "Cožpak se mi to přece jen podařilo?!" Teď už jsem se dokázala ovládat jako netělesná bytost, ocitala jsem se hned v těle, hned jsem znovu silou vůle z něho vystupovala. Tak uplynul nějaký čas, dokud to náhle... samo od sebe, všechno neskončilo...
