JEKATĚRINA SMIRNOVA

"Ty sám sis na toto vtělení vybral ženské tělo, abys mohl snadněji jít cestou učednictví".

Bábadží, z besedy s Ním.¹

Dětství

V časném jarním ránu se na oddělení porodnice ozval ohlušující, ne úplně dětský, a už vůbec ne charakteristický pro novorozená děvčátka, basový řev. Matka vyprávěla, že to vypadalo, že můj obličej jsou jenom ústa, dokořán rozevřená v řevu... Jak je vidět, věděla jsem, v jaké rodině budu muset žít...² Ale o tom – až později.

... Vyprávěli mi, že od raného dětství jsem byla vždy neobyčejně zvědavá. Ještě jsem nedokázala pořádně zvednout hlavu z polštáře, ale už jsem se kolem se zájmem rozhlížela, prohlížela jsem si všechno, co mě obklopovalo. Když jsem se naučila chodit, musel dědeček odšroubovat úchyty ze všech dvířek a zásuvek, na které dosáhly moje ruce...

V mém raném dětství byla jedna velmi zábavná a významná epizoda. Přišla jsem do kuchyně, kde si spolu povídaly matka s mojí babičkou, sedla jsem si na stoličku, a protože jsem ještě neuměla mluvit rusky, začala jsem sáhodlouze promlouvat "jakýmsi svým vlastním jazykem"...

Ještě jsem velice ráda zpívala. Ať už v koupelně nebo v autobuse, nikde jsem nebrala na nikoho ohled, a začínala jsem si něco zpívat záměrně basovým hlasem. A určitě se někdo zeptal:

– Chlapečku, a jak se jmenuješ?

– Káťa Smirnova-dívka! – odpovídala jsem hrdě.

Můj starší bratr Vasilij se mnou i přes značný věkový rozdíl trávil velmi mnoho času. Často si mě posazoval na ramena a chodil tak se mnou po bytě. Před každým vchodem do dveří naklonil moje tělo dozadu a přidržoval mě přitom za nohy. Takže jsem pro to, abych se vrátila do výchozí polohy, musela napínat svaly břišního lisu. Občas se mi takovým způsobem jen "posmíval" a znovu a znovu mě nutil dělat tato cvičení "leh sed". Nebo si vzpomínám na naše hry na "letadélko", kdy jsem já hrála roli "letadélka", a on sám ležel na zádech a rozhoupával moje tělo na svých zvednutých nohách, nebo ho zvedal a spouštěl, ohýbaje přitom nohy v kolenou. Zejména díky takovým hrám jsem od dětství vynikala fyzickou sílou.

My jsme dříve v dětství velice mnoho času trávili na ulici a vedli aktivní "svobodný" způsob života – na rozdíl od většiny současných dětí, které se vyznačují fyzickou pasivitou u televizorů a počítačů.

V té době mě každé léto posílali do dětského tábora. A tam jsem získávala spoustu prospěšných návyků. Se stejným potěšením jsem kreslila, šila, pletla, vyšívala, vypalovala a slepovala – a se závistí se dívala na chlapce, kteří díky své pohlavní příslušnosti mohli ještě i stavět modely letadel a vystřihovat auta a tanky v modelářském kroužku, kam děvčata nebrali.

A v zimě jsme chodili sáňkovat z těch největších kopců s nejpříkřejšími skokanskými můstky, skákali jsme z garáží do závějí, koulovali se a učili se držet rovnováhu při chůzi po plotech.

Když jsem si po takové zábavě chtěla odpočinout, lehala jsem si často na záda na svoje dětské sáňky, pomalu jsem podupávala nohama, a tak jsem se sama houpala... Zasněně jsem se přitom dívala do nebeských výšek a ústy chytala pomalu kroužící sněhové vločky... Dosud jsem si uchovala v paměti ty obrázky okouzlující krásy a pocitu stavu beztíže!...

Měla jsem v dětství přítele Antona. My dva jsme spolu, nijak neomezováni péčí rodičů, nacházeli spoustu dobrodružství.

Při jednom z takových výletů se můj kamarád Anton propadl jednou nohou pod led. Nejen že si nabral vodu do boty, ale promáčel si v celé délce nohavici.

– To je dobře, že jsem se nepropadla i já! – vykřikla jsem tehdy radostně. A... okamžitě jsem se propadla – celá. Vzpomínám si, že se můj kožíšek rozprostřel po hladině vody, a že se led lámal tak, že se za něj nedalo chytit rukama. Chlad vody jsem ani necítila a kupodivu jsem se ani nestačila polekat z uvědomění si toho, co by se mohlo dít dále...

Avšak musím vzdát hold Antonovi – osmiletému chlapečkovi – který se nepolekal a neztratil v této situaci hlavu, a dokázal mi pomoci dostat se z řeky.

Kdovíproč jsme si s Antonem vždy, když jsme se chtěli dostat k nějakému našemu cíli, vybírali cestu přes ty nejtěžší, téměř nepřekonatelné překážky. A tak jsme zase podruhé museli překonat bažinu, tak, že jsme skákali z jednoho drnu na druhý. Stačil nesprávný krůček – a já jsem se ve svých modrých džínách cachtala v bahně... Protože kalhoty získaly zelenavě-hnědou barvu, musela jsem je pak důkladně vyprat v říčce, abych přišla do města v džínách, sice mokrých, ale ne už tak špinavých...

Tenkrát jsem upřímně soucítila s těmi dětmi, které měly dovoleno běhat jen na dvorku před okny rodičovského domu, pod neustálým bedlivým dozorem rodičů nebo babiček.

Ačkoliv občas jsem také zatoužila, aby i na mě někdo zavolal z okna: "Káťo, už je oběd! Pojď domů!"... To se ale v mém dětství stejně nikdy nestalo... Ale o tom – také později.

* * *

Chtěla jsem se učit ještě něco jiného, kromě obvyklých školních předmětů. Iniciativu projevil strýček a přihlásil mě do sportovní sekce lehké atletiky.

Lehká atletika... – to je neustálá monotónní dřina v potu tváře, neustálé zraňování svalů a šlach – a žádná tvořivost!

Proto jsem ve věku devíti let přestoupila do sekce stolního tenisu, který mě už dlouho přitahoval. Tady byly vzestupy a pády, hořkost porážky, a spousta všemožných životních lekcí...

Náš trenér Alexandr Sergejevič byl fanatikem svojí práce. Svého času vychoval mnoho silných sportovců a měl titul zasloužilý trenér. Fanatický vztah ke sportu vyžadoval i od nás.

– Nesmíte ztrácet ani minutu přecházením po chodbě a prázdnými řečmi! – opakoval neustále. – Tělocvična se pro vás musí stát druhým domovem! A musíte si vážit práce jakéhokoliv člověka, dokonce i uklízečky!

Vyžadoval od nás šetrné zacházení s veškerým vybavením tělocvičny a udržování pořádku. Na trénink jsme museli přijít s předstihem, abychom ve volném čase před tréninkem stihli setřít prach, opravit sítě na tenisových stolech, zkontrolovat, jestli jsou v pořádku žárovky, atd.

Opozdila ses na trénink bez závažného důvodu – odneseš si to cvičením všeobecné fyzické přípravy. Zdrželi jste se kvůli rozhovorům v šatně – budeme se všichni společně učit svlékat a oblékat při stopkách.

Ještě jsme měli povinnost pořizovat zprávy o proběhlých soutěžích: před celou skupinou jsme museli vyprávět o tom, co se podařilo, co ne, proč se to nepodařilo, a co je nutné udělat, aby se to konečně začalo dařit.

Pro nás všechny to tehdy byla úplná noční můra! Ale teď vidím, jakou spoustu těch nejdůležitějších věcí nás tehdy naučil...