Cesta Duchovního Srdce

Začátek tohoto života

"Existuje určitý dotek Boha, po kterém se pro duši stává
předchozí život v hříších a neřestech už nemožným
a nepředstavitelným. To se nazývá okamžik pravdy."

Apoštol Marek [6]

Narodila jsem se v rodině, která byla v těch časech v naší zemi úplně "normální", tedy ateistická, ačkoliv je pravda, že byla plná lásky, přátelství a vzájemné úcty.

Jediným věřícím v existenci Boha byla jen jedna z babiček. Zapamatovala jsem si její pevné přesvědčení: církev je jedna věc, ale Ježíš a jeho Učení je něco úplně jiného. Ona věřila Ježíšovi, a nevěřila popům.

Věřící jsem se tehdy nicméně nestala. Byla jsem zcela v souhlasu se svým okolím "hodná a poslušná holčička"-ateistka.

Ale Ježíšův obraz mi díky babičce v paměti zůstal...

A když jsem v době, kdy jsem chodila do deváté třídy, poprvé četla tehdy zakázanou Bibli, kterou jsem měla na několik dní půjčenou, – velmi hluboce se mě v ní dotkla Evangelia.

Ale... moje dětská reakce byla taková: "Je to smutné, že je to jen pohádka! A jak by bylo skvělé, kdyby to všechno bylo pravda!"

Musela jsem toho ještě hodně přečíst a promyslet – předtím, než jsem dospěla k pochopení Existence Boha.

... A když k tomu konečně došlo, jsem už jako dospělá vědomě přijala křest.

V té době jsem už neměla pochybnosti o tom, že je Bůh Jednotný, a že náboženské víry různých národů vyjadřují jen varianty různých způsobů Jeho uctívání. A protože jsem žila právě v Rusku, stalo se mojí cestou pravoslaví.

* * *

Bůh neustále klepe na naše srdce. Stačí jen... otevřít Mu dveře svého duchovního srdce.

A když se mi to podařilo  – pokusil se Bůh dát mi největší dárek mého života: živého vtěleného Mistra!

Ale já... jsem ještě nebyla připravena ho poznat... Byla jsem přece úplně spokojená se svým životem: považovala jsem se za věřící a neměla jsem potřebu hledat ještě něco vyššího... A dokonce mě ani nenapadlo, že taková možnost existuje...

Říká se, že když je žák připraven, přichází Učitel. Ale, pokud žák ještě úplně připraven není: Učitele nehledá, a vůbec už nechce být žákem..., pak to všechno tak hladce neprobíhá... A Bůh v takovém případě musí vynaložit nemálo úsilí...

Bylo to tak:

Pracovala jsem tehdy ve filmovém studiu "Lenfilm" jako kostýmní výtvarnice. Nový scénář, který jsem dostala, byl parodií na téma stvoření světa. Když jsem pochopila, že nemám právo podílet se na tvorbě filmu, ve kterém bude vysmívána myšlenka Existence Boha, a když jsem si uvědomila, že je pro mě taková práce nepřípustná, nemohla jsem se po určitou dobu odhodlat veřejně to oznámit kolektivu ateistů. Ale potom jsem se přece jen rozhodla – a odmítla jsem podílet se na té práci, čestně jsem nahlas přiznala důvod odmítnutí:

– Já věřím v Boha!

Tak jsem dokázala uspět v této malé zkoušce.

A hned se začaly dít zázraky! Příští den mi dali práci v jiném filmu. A... brzy na to přišel přímo do kostymérny kinostudia Vladimír Antonov: náhodou ho potkala herecká asistentka, která ho posléze přemluvila, aby si zahrál malou epizodu ve filmu.

Tehdy jsem ještě nemohla tušit, do jaké míry toto setkání změní můj život. Ale do paměti se mi vtisklo každé slovo, každá myšlenka z tohoto setkání: jako by byly nahrány na vnitřní zpomalený film.

Když Vladimír Antonov přišel, nevšimla jsem si zpočátku ničeho zvláštního, kromě toho, že má staré oblečení, dávno vyšlé z módy, i když opravdu naprosto čisté. Tehdy mi hlavou bleskla myšlenka: "Když lidé přicházejí na jistá místa – mohli by se lépe obléknout!" Potom jsem se za tu myšlenku velice styděla...

Při cestě do šicí dílny a zpátky mi Vladimír vyprávěl, že se přímo tady, ve stánku ve vestibulu, prodávají jeho knihy.

A já jsem si přitom pomyslela: "Jaká je na světě spousta divných lidí!... A ve filmovém studiu se s nimi můžeš setkat mnohem častěji..."

Když jsme se před natáčením rozloučili, chodila jsem dál do práce a z práce kolem toho stánku s knihami... Ale pokaždé jsem "neměla kdy" je třeba jen vzít do ruky...

... Začaly dny natáčení. Když člověk obléká 500 lidí masové scény do kostýmů z doby Petra I., nestačí už všechno sledovat. Ale přesto jsem si všimla, že si tentokrát oblékl džínovou bundu a džínsy. Z nějakého důvodu mě to potěšilo: jako by to udělal pro mě... Bylo mi, jako by mě objala jeho vřelost a něžnost; pocítila jsem Lásku a Klid, které z něho vycházely. To se mi velice významně vtisklo do paměti...

Pokračovala jsem v pracovním shonu, měla jsem tak mnoho "práce": všem přizpůsobit kostýmy, všechno zkontrolovat... A tak, když Vladimír ke mně přišel a začal na mě mluvit, pokračovala jsem ve spěchu a nedokázala jsem se uklidnit, chtěla jsem někam běžet, něco dělat... Ale on vzal moje ruce do svých – a mluvil na mně: mluvil velice prostě... Ale já jsem ho zatím ještě nechápala...

... Tak mě Bůh seznámil s mým budoucím Mistrem.

... Potom jsem po celý rok znovu a znovu četla jeho knihy... A když mně bylo těžko, smutno a cítila jsem se špatně – zahřívalo mě pomyšlení na to, že přímo tady, v tomhle městě, žije tento člověk – který poznal Boha, a že jsem ho viděla, a že mě on držel za ruce...

* * *

Před tím setkáním jsem nikdy nehledala konkrétně duchovní literaturu. Ale podobné knihy přicházely do mého života čas od času... jakoby samy od sebe. Četla jsem je, analyzovala a budovala si z toho, co se mi zdálo být podobné pravdě, základ svého světového názoru. Ty myšlenkové stavební kameny se v tom základu střídaly s prázdnými místy s otazníky. Ale já jsem se nepokoušela sama hledat odpovědi na tyto otázky, ale pouze se velice radovala, když odpovědi přicházely jakoby samy a zaplňovaly prázdná místa.

Avšak když jsem četla knihy Vladimíra Antonova, získávala jsem už hotový základ – pevný, skutečný, nepopíratelný. Všechno, co bylo mým světonázorem dříve, s ním korelovalo, jako skica na papíře i se všemi, jí vlastními, nedostatky, koreluje s už hotovým, postaveným domem, přičemž konkrétně s tím samým domem, který jsem sama chtěla postavit!

Snadno jsem přijala všechno, co tam bylo napsáno! Našla jsem tam všechno, co mi dosud chybělo, a ještě mnohem víc – to, o čem ještě ani nezačala přemýšlet. Znovu a znovu jsem pročítala knihy, jednu za druhou. Bylo v nich shromážděno to nejcennější a pravé ze všech náboženských koncepcí, a bylo to důkladně zanalyzováno a pečlivě vysvětleno! Vyšší vědomosti o Stvořiteli, o smyslu lidského života a cestách jeho realizace tam byly podány snadno pochopitelnou formou. Stačilo jen číst, uvědomovat si a absorbovat tyto vědomosti.

Všechno, co jsem si přečetla, bylo tak velkolepé, skutečné, a zároveň... tak prosté! V těchto knihách se nepsalo jen o tom, jak a proč Bůh stvořil všechno ve vesmíru, podle jakých zákonů Jeho Bytí se všechno rozvíjí, ale i o tom, co z toho vyplývá: co musí dělat každý z nás – lidí, vtělených Bohem na planetu Zemi.

Když jsem provedla sebeanalýzu podle schémat psychotypizace lidí, uvedených v knihách Vladimira Antonova, nedokázala jsem navzdory svým vroucím přáním najít svoje místo v blízkosti vrcholků těchto schémat. Moje nedokonalosti na mě dopadly v celé své kráse a úplnosti. Ale, když jsem pochopila, že jsem k opravdové duchovní práci ještě nedorostla, předsevzala jsem si, že u sebe změním všechno to, co ještě neodpovídá etickým normám.