Vyučování
Vyučování
My jsme si nejen osvojovali nové vědomosti sami, ale učili jsme se také předávat to, co jsme obdrželi, druhým lidem, jmenovitě je vyučovat.
Žáků, toho hodných, bylo vždy málo. Občas jsme my všichni, po řadě, dávali lekce jednomu či dvěma vyvoleným... Masový nábor zájemců už Vladimír neprováděl velice dlouho, už mnoho let. Od té doby dostalo příležitost učit se alespoň na začátečních stupních jen velice málo žáků.
Jednou z mých největších potíží bylo vidět nedostatky, chyby a neřesti v žácích. Velice mi v tom překážely moje "růžové brýle". Nedostatky druhých, pokud jsem si jich i všimla, se mi zdály bezvýznamné, mluvila jsem o nich zbytečně mírně – a... lidé prostě nebrali moje slova vážně...
Ale právě to je přece nesmírně nebezpečné – pokud nastává kvantitativní růst vědomí... spolu s duševními neřestmi...
Vladimír mě pochopitelně za to káral. I Bůh mě káral – a to čím dál přísněji:
– Ty jsi skutečně připravena Mně sloužit?
Tak podívej: Já dávám do tvých rukou Mé děti! Ty jsi povinna je milovat tak, jako Já, a vychovávat je jako Vladimír! Ale ty... jenom "uhlazuješ" jejich neřesti!
Ty, pokud je chceš vychovávat, musíš na sebe vzít odpovědnost za jejich osudy! Tvoje péče nemůže být omezena na témata: najíst, napít, dát meditaci! Existuje přece ještě Boží etika a filozofie, existuje život ve skupině, ve které musíš být v každém okamžiku příkladem, kterého by měli následovat, napodobovat ho...
Tvoje současná role je falešná: ty chceš být jen "dobrá máma"!... Ty si na výchovu jen hraješ, namísto té lásky, z které Já – kárám i chválím, a nikdy nenechám klesnout Své Ruce, ve kterých držím celou situaci z Mých Hlubin!
Moje láska nezná slitování! Já rozdávám přesné rány neřestem Mých žáků, protože vím, že je to očišťuje od "slupek ega", které je oddělují ode Mne!
Jsi připravena předem přijímat celé břemeno odpovědnosti za lidské osudy – za ty, které ti Já svěřuji?
Při tom musíš pochopit, že úplnou odpovědností za osudy žáků je míněna schopnost v každém okamžiku pociťovat Moji Vůli – Vůli Stvořitele, která je zaměřena na prospěch každé duše!
... Tak mě Bůh učil vyznat se v lidech, vidět schopnosti a potenciály duší, vidět usilování k Němu nebo jeho nepřítomnost, vidět jak neřesti, tak i schopnost každého žáka je u sebe zjistit a zbavit se jich...
A nebyli to vždy ti, kteří se podle úspěchů v minulých životech zdáli být schopnější, než ostatní, kdo zůstávali s námi. Kdovíproč se mnohým z těch, kterým šlo všechno lehce, začalo zdát..., že Boha vlastně ani příliš nepotřebují. A zůstávali ti, kdo neskládali ruce do klína, ale pracovali na sobě a hořeli velikou láskou k Němu. A právě takové duše, připravené bojovat za svou dokonalost a naplněné láskou – Bůh potřebuje!
* * *
Někdy bylo bolestné pro mě i pro všechny ostatní vidět a chápat, že konkrétní člověk nemůže pokračovat dále...
Důvody jeho odchodu v takových případech mohly být různé, ale nejlepší ze všeho snad bylo, když on sám ztratil zájem o práci – a odešel.
Ale, jestliže takový člověk nebyl intelektově schopen řešit svoje neřesti, a někdy dokonce trval na svém právu je mít: "já mám pravdu, nadávají mi neprávem!", nebo nevynakládal úsilí na jejich odstranění, – v takovém případě bylo nutné se s ním okamžitě rozejít.
Bůh mi o tom řekl toto:
– Seriózní meditační práce je spojena s rychlým růstem vědomí, a to vyžaduje právě tak rychlé odstranění neřestí.
Přičemž práci na předělání sama sebe musí provádět sám učedník, Bůh-Učitel – mu pouze pomáhá, napovídá. Učedník, který vědomě přijal Cestu, se musí sám postavit pod údery Boha. Tím Boha vybízí, aby mu ty rány zasadil. Tak se učedník stává spojencem Boha v této práci na sobě a vynakládá maximum úsilí při odstraňování vlastních nedokonalostí. On musí "zatnout zuby" a vytrpět bolest při operacích na odstraňování neřestných kousků svého ega.
Jestliže učedník takhle postupuje – může pokračovat dále, jestliže ne – znamená to STOP!
* * *
Ještě bych chtěla promluvit o jednom jevu. Já osobně jsem se s ním setkala jen jednou, ale slyšela jsem, že se něco takového stalo už předtím.
Je udivující, jak lehce někdy zapomínají bývalí následovníci, že to nebyli oni, kdo razil tu Cestu, po které jim pomáhali jít, a že vysoce efektivní metody dostali jako dar!
"Zloděj je ten, kdo na obdržené dary neodpovídá dary vlastními!" – učí Bůh.*1
Ale kdovíproč někteří z nich najednou říkají: "Teď si vytvořím svoji metodiku, Antonov je příliš přísný a náročný, já teď znám Boha lépe než on, slyším, vidím, a všechno dokážu sám!..."
A pak dojde k úplnému "zvratu", ztrátě všeho získaného, degradaci, nebo, minimálně, k zastavení až do konce vtělení.
Tak, jako větev, vyrostlá na kmeni stromu, která náhle vyhlásí svůj nesouhlas s kořeny a kmenem, usychá a už nepřináší plody, – tak i další rozvoj takových lidí je Bohem zastaven...
* * *
Jednou nám Vladimír vyprávěl podobenství o tom, že duchovní Cesta je podobná přepravě na druhý břeh bouřlivé a široké řeky. A že do loďky s sebou nelze brát ty, kdo se uprostřed náhle začnou bát, nebo si vzpomenou, že si něco zapomněli vzít s sebou a chtějí se vrátit, začnou panikařit, potápět loďku... Pro ně, nepřipravené překonat Cestu, by bylo lepší, kdyby zůstali na svém břehu; takové není radno brát s sebou, ani kdyby o to velmi prosili...
