Ptáci
Ptáci
"Uvědom si, že všechny bytosti
jsou Moje malé děti!"
Krišna [6]
Vladimír vždy učil a stále učí nejen technikám meditací. On učí všemu! Zejména – vidět harmonii a krásu přírody, a přitom udržovat ohleduplný a něžný vzájemný vztah s každou vtělenou duší. Každá z těchto bytostí – bylinek, stromů, malých pavoučků i mravenečků – se pro nás stávala tou, kterou musíme upřímně milovat. Bylo nepřípustné si například "nevšimnout" mravence na lesní cestičce a náhodou na něj šlápnout. Nebo projít kolem kusu rezavého plechu, dusícího mladou travičku. On sám si vždy všímal, jestli některý tvor nepotřebuje pomoc, například osvobodil mladý stromek od suché větve, visící na něm, odřezával od kmenů stromů provázky, bránící jim v růstu, které tam kdysi někdo přivázal a ponechal.
Vladimír nám nejen vysvětloval jak bychom měli jednat. Ale on také vždy tak jedná a žije sám: podle zákonů lásky ke každé bytosti. A my jsme se učili tím, že jsme ho napodobovali.
A také nás ještě učil poznávat ptáky podle hlasů.
To pro mě nebylo jednoduché... Během prvního jara mého učednictví se hlasy ptáčků přirozeně vlévaly do jednotné harmonie štěstí prvních doteků Boha aniž by se mi vtiskla do paměti jejich jména a písně. Moje ornitologické*1 dovednosti se omezovaly na schopnost odlišit podle hlasu vránu od kukačky. A pokud se mi ještě podařilo ptáčka zahlédnout, pak jsem ještě dokázala rozeznat kosa od datla a červenku od pěnkavy... Ale podle zpěvu..., a když ještě k tomu zpívají všichni dohromady, to už bylo horší...
Ještě bylo dobré, když se Vladimír zeptal:"Kdo to dělá "kek"? V tom případě jsme znali odpověď: "Kek-kek" říká strakapoud; to jsme měli napsáno v našich tahácích. A žluna říká "sedím si", když si sedne na strom, a také píská jako na policejní píšťalku. Oznamuje tím všem ostatním, že přiletěla. "Fňukáním" se ohlašuje pěnkava. A sojka zase něžně "kráká". A drozdi, když si jen tak spolu povídají nebo odhánějí druhé ptáky od svých hnízd, – vydávají praskavé zvuky.
Ale pokud ti samí drozdi začnou zpívat – pak je to velice těžké: kos černý (také drozd), drozd cvrčala, drozd zpěvný, drozd kvíčala... To už se ani uhádnout nedá! A člověk si jejich árie do taháku nezapíše!
A až po čase jsme pochopili, že si Boha nemůže zamilovat ten, kdo nedokáže obsáhnout a realizovat lásku ke všem bytostem – Jeho dětem. A opravdově zamilovat se můžeme – pouze – pokud je budeme znát: znát je podle jmen, poznávat je po hlasech...
Pro Vladimíra tehdy nebylo jednoduché překonat náš odpor. Ale on nejenže nám dopřál uvidět hned vedle našeho obrovského města tetřevy a bekasíny, lesní sluky a kolihy, lišky, zajíce, bobry... Stali jsme se i svědky toho přeměňujícího zázraku: že když se naučíme žít v jemné harmonii s přírodou, pak se zvířata a ptáci přestanou bát našich těl a přicházejí a přilétají úplně blízko. Sýkorky a sojky – lesní, ne ty krotké z parku, se krmí chlebem s máslem a sýrem přímo z našich rukou. Ještěrky nám dovolují, abychom pohladili jejich zádíčka, zahřátá sluníčkem. Červenky si nás prohlížejí ohromnýma očkama ze svých maličkých opeřených tělíček: copak to tu je za velké tvory, kteří vyzařují lásku? Přilétají a sedají si na větve úplně blízko – a odměňují nás svými překrásnými písničkami.
A potom, když jsem ptáky natáčela pro naše videofilmy, jsem opravdově poznala jejich život – a zamilovala jsem si je tak, jak to chtěl Vladimír! Naučila jsem se jejich písničky a nechávala červenky, pěnkavy, drozdy a budníčky zazpívat jejich árie do mikrofonu – pro ty lidi, kteří možná jejich hlasy uslyší poprvé v našich filmech.
