Cesta Duchovního Srdce

První vyučovací hodiny

Království Nebeské se získává úsilím,

a ti, kdo vynakládají úsilí, ho dosahují".

(Mt 11:12)

S prvními pokusy aktivně se změnit jsem začala už v osmé třídě základní školy, když jsem pochopila, že "zakomplexovaná", stydlivá a hloupě hrdá dívka v tomhle životě nic nedokáže, jestliže se nestane... svým protikladem.

Ale teď ta práce získala nový – vyšší – smysl. Teď už jsem to všechno nedělala pro sebe, ale pro Boha. A to znamená, že už nesmím podporovat svoje slabosti! Každé ráno rozcvička, psychofyzická cvičení atd., i když jdu v sedm do práce, dokonce i tehdy, když jsem spala jen dvě až tři hodiny. A takhle – jeden měsíc za druhým.

Osvojovaly jsme si tehdy kurz rádžajógy. Konkrétní cvičení teď popisovat nebudu: jsou podrobně vysvětlena v knize [7].

Na naše setkání s Vladimírem jsem si vždy připravovala soupis otázek, které jsem mu chtěla položit. Ale to se mi nikdy nepodařilo! Vladimír začal mluvit... – a sám začal odpovídat na moje nahlas nevyřčené dotazy...

Už při druhém setkání se stala jedna pro mě významná událost.

Seděla jsem ještě na podlaze na karimatce po skončení šavásany – závěrečného relaxačního cviku. Byla jsem tak unavená a zároveň šťastná, že se mi nechtělo se ani pohnout nebo promluvit.

Najednou se Vladimír zeptal:

– Kdo z Božských Učitelů je tu teď s námi?

A jeho prostřednictvím náš Host odpověděl:

– "Bůh Slunce" – Assiris.*¹ Já jsem vedl Annu v jejím minulém vtělení a jsem velice rád, že je teď tady!

A dále Assiris vyprávěl o tom, že jsem v minulém pozemském životě byla vtělena na severu Novgorodské Rusi. Byla tam duchovní Škola, kterou Assiris vedl. Stupně výuky v té Škole vedly k poznání Stvořitele, jednotného pro všechny lidi.

... Jen s obtížemi si vzpomínám na to, o čem jsme tehdy mluvili, protože Assiris – můj dřívější Božský Učitel – vešel Vědomím do mého těla a daroval mi Blaženost úplného pocítění Sama Sebe...

Prožívala jsem to tehdy poprvé. Světlo a Láska mě zaplnily a zaplavily natolik, že jsem se nedokázala ani pohnout, a po tvářích mi stékaly slzy štěstí. Co se dělo kolem mě, jsem přestala vnímat. Všechno zaplnil zázrak dotýkání se Živého Boha, Který konečně v mém srdci zaujal Své zákonné místo...

Bůh – Živý Bůh! – vešel do mého života tak skutečně, jako když do něho vchází ten nejmilovanější člověk. Nikdy předtím jsem v tomto životě nezažila takovou silnou lásku! Proto jsem tedy tak dlouho čekala: na to, až přijde ten Hlavní Milovaný, jehož jméno je Bůh...

* * *

Právě takhle jsme se při setkáních s Vladimírem dotýkaly Boha – a potom se znovu nořily do shonu pozemského života... Přitom jsme se pokaždé musely snažit v něm neutonout, nezalknout se, ale znovu vyplavat.

Po celý ten čas se mi zdálo, že už ten maratón skončí a bude přestávka na oddech. Ale přestávka nebyla: jako by se začala natahovat a roztáčet nějaká pružina, která dávala mému životu stále větší zrychlení, – abych dohonila ztracený čas té duchovní nečinnosti, kterou jsem předtím považovala za svůj "uvědomělý" život...