Něco málo o smrti
Něco málo o smrti
"Když jsi nespokojený, měl bys...
požádat o radu svou smrt.
A hned by z tebe spadlo nesmírné
množství malicherností...
Smrt je nejmoudřejší rádce,
jakého máme."
Bůh mi pravidelně připomínal smrt těla, zvláště, když jsem se ztrácela v pozemském shonu...
Vladimír nám vždy kladl na srdce, abychom se snažili nemít, pokud možno, nedokončené záležitosti a povinnosti – a to nejen materiální. On nám ukládal žít tak, abychom se, pokud by smrt přišla hned teď, nemuseli stydět zemřít, a nemuseli se ohlížet dozadu za tím, co jsme nestihli udělat...
A Bůh v tom Vladimírovi velice šikovně "přihrával".
On mi dovedl ukázat tvář smrti i prostřednictvím hrozící (neuskutečněné) chirurgické operace: doporučil mi, abych se na ni připravila tak, jako bych se neměla probudit z narkózy.... Nebo mě zlehka popoháněl a připomínal, že my v těchto tělech nežijeme navždy – a že je dobré pamatovat na to, co je skutečně nejdůležitější stihnout...
Povím vám jednu takovou epizodu. Bylo to v době, kdy jsem se teprve začínala učit u Vladimíra, a přitom jsem ještě stále pracovala ve filmovém studiu. Běžela jsem jednou s plnou náručí kostýmů po nádvoří studia; pospíchala jsem... – a v zatáčce jsem se střetla s autem, které naštěstí jelo velmi malou rychlostí. Bylo to v zimě, klouzalo to! Uklouzla jsem, upadla – a dostala se pod auto. Řidič, zešedivělý strachem, mě vytáhl, zvedl, a začal se divit, že jsem celá...
Děkovala jsem Bohu za tuto lekci! On mi ukázal – naprosto konkrétně a srozumitelně! – tu smrt, která může přijít znenadání, náhle, – když ji vůbec nečekáme...
Ale Bůh mi proto, abych na tuto lekci nezapomínala, občas připomínal smrt i později – a popoháněl mě: abych pochopila, kolik toho ještě musím stihnout.
Tak mi, například, moje maminka, která doprovázela do nemocnice svoji přítelkyni, nemocnou rakovinou, vyprávěla, že tam fronty čekajících nemocných rakovinou už začaly být podobné davům v přeplněných autobusech "ve špičce". A také si vzpomínám, jak mi Bůh kdysi ukázal ve snu mě samotnou, čekající právě v takové "frontě na smrt"... Druhá varianta fronty, která mi byla ukázána v tom samém snu v žertovné formě, byla "fronta" Dokonalých před vchodem do Příbytku Stvořitele... To mi připomnělo, jak málo jsem toho já sama zatím udělala na této Cestě... A ještě přemýšlím o tom, jak je důležité snažit se toho stihnout udělat co nejvíce, proto, aby druzí lidé měli dost času a stačili se nad tím zamyslet...
... Onemocnění a smrt té maminčiny kamarádky mě velmi mnoho naučily.
Jsem té ženě velice vděčná za to, že mě kdysi na mých prvních krůčcích náboženské cesty učila křesťanské pokoře. Ona byla upřímně a hluboce věřící.
Později jsem se i já pokoušela ji obdarovat těmi znalostmi, které jsem v té době získala, ale to se mi nepodařilo. Ona, jako ortodoxní, tomu, co jsem jí říkala, nevěřila, moje názory nepřijímala a "hříšné knihy" odmítala číst...
Ale jednou jí Ježíš, hovořící mým prostřednictvím, přislíbil uzdravení. Ale On ji prosil – aby jako výraz vděčnosti za to – dodržovala půst: bezmasou stravu po celý, Jím jí znovu darovaný, život. Jako důkaz doporučil zopakovat testy na rakovinu a oznámil přesné datum, kdy je to třeba udělat. Byly provedeny příslušné analýzy – a odpověď byla: žádné rakovinové buňky už tam nejsou.
Ale ona stejně Ježíšovi neuvěřila! Názor církve pro ni byl důležitější!
A pak se rakovina vrátila do jejího těla...
Vždyť jedním z mechanizmů vzniku rakoviny je nastěhování se do těla člověka duše zabitého a jím snědeného zvířete, která si tam pro sebe buduje "hnízdečko" z rakovinových buněk.
Ona zemřela přesně za rok: právě v ten samý den, ve kterém byla – rok předtím – uzdravena Ježíšem...
Svůj osud přijímala až do posledního dechu s pokorou a přísně dodržovala všechny obřady a církevní předpisy...
Ale jaké bylo její překvapení a šok, když se po smrti těla vůbec neocitla v ráji! Ukázalo se, že to všechno není tak, jak jí slibovali její "pastýři"...
Ona přišla do mého pokoje. Já jsem v té době měla ještě malou zkušenost s nebožskými dušemi – a tak jsem si jí hned nevšimla. Ona se pokoušela na sebe obrátit pozornost. Bylo mi z toho špatně, těžce se mi dýchalo, ale nechápala jsem, co se děje. Až později jsem ji zpozorovala.
Pak jsem velice ostře pocítila bolest této podvedené duše... Abych ji alespoň trochu uklidnila, poprosila jsem ji, aby si přisedla na židli, která stála v pokoji. Ona nad ní zůstala viset v sedící pozici...
Pokoušela jsem se jí pomoci, čím jsem mohla... Navrhla jsem jí, aby si vzpomněla na ty nejněžnější emoce lásky, které zažívala ve svém životě, na klid a průzračné ticho toho podzimu, kdy poprvé ve svém životě slyšela, jak v tichu padá na zem listí... Ona tak získala klid..., ale lásce, která nebyla stavem duše už za života těla, se po smrti už není možné naučit.
A přece, oč víc by byla mohla dokázat, ona sama – tak upřímně a hluboce věřící, kdyby...
Tehdy jsem neuvěřitelně intenzívně pochopila, jakou brzdou může být nepřítomnost pravých znalostí o Bohu a o smyslu našich životů! A jak je důležité, aby tyto znalosti byly dostupné všem lidem!
