Místa síly
Místa síly
"Bůh – Veliký Nekonečný Vesmírný Bůh
– je Láska. A pro to, abychom se k Němu
mohli přiblížit, poznat Ho, vlít se do Něho,
– musíme se také stát velmi velkou láskou!"
Vladimir Antonov
(Z filmu "Sattva jara")
Potom jsme odjeli do lesa na místo síly Assirise. Začalo se uskutečňovat to, o čem jsem si nedovolila ani snít...
Ohromná koule Živého Božského Světla, viditelná očima vědomí, rozvinutého jako duchovní srdce... Zářící Slunce Božské Lásky... A znovu – nejintenzívnější Blaženost z Doteků...
Zdá se mi, že shořím štěstím, – modlím se a prosím:
– Assirisi, jaký jsi? Já bych tak chtěla Tě uvidět, uslyšet, pochopit, pocítit takového, jaký jsi, ještě úplněji – ve vší Tvé Božské Všudypřítomnosti!
Vladimír si všiml mých muk a přistoupil ke mně:
– Vyjdi z anáhaty dozadu. A zkus se odstrčit od zad těla rukama vědomí. Pak dokážeš vyplout do Světla Assirisova Vědomí. Potom můžeš zkusit s Ním splynout a zaplnit Jeho formu.
Po hodině snažení a pachtění, které bylo jen na vteřiny přerušováno pronikavým pocitem blaženého Splynutí, jsem byla tak unavená jako nikdy předtím v životě.
... Když jsme potom šli k táboráku, Vladimír se mě jakoby mimochodem zeptal:
– Tak co: povedlo se ti to a líbilo?
Byla jsem v rozpacích, jak na to odpovědět. Vždyť jsem ještě vůbec neměla představu o tom, jak se TO má povést!
On se usmál, povzbudil mě a ujistil, že se mi to podařilo... A začal mi vysvětlovat, jak se postupně rozvíjí vědomí člověka. Na začátku bývá vědomí většiny lidí podobné shluku energie, velkému asi jako tenisový míček a je připevněno k nějaké čakře. Metodami rádžajógy se můžeme naučit přemísťovat vědomím po energostrukturách těla a zároveň je přitom očišťovat. Když jsou tělesné energie v potřebné míře očištěné a zjemnělé – můžeme se začít učit z těla vycházet, a zároveň se přitom nalaďovat na jemnou úroveň Božského Učitele. Následujícím krokem je zvětšování velikosti objemu vědomí; což se nazývá "krystalizací" – podle analogie s růstem krystalu v příznivém prostředí.
... Potom jsme společně obědvali a odpočívali u táboráku. A pak jsme my dvě ještě dostaly domácí úkol: pracovat dále na pročišťování a rozvíjení čaker. Konkrétně jsme měly zpívat speciální mantry pro čakry.
Vladimír vstal, aby nám ukázal, jak se to dělá, zlehka si odkašlal a senzačně vysokým hlasem zazpíval všechny mantry. Zněly něžně, jemně, a celý prostor zasněženého lesa kolem se naplnil zvukem toho hlasu, který jak se zdálo, nemohl patřit k jeho tělu. On – se svými hustými jemnými vousy, rámujícími obličej – stál před námi ve vaťáku a gumových holínkách, a zvuk manter naplňoval celý prostor kolem. Ale, zdálo se, že se to těla vůbec netýká. Že celá ta obrovská průhledná masa vzduchu kolem nás náhle oživla a stala se proudem jeho měkkého hlasu...
... Tyto nalaďovací zvuky pro čakry nám umožňovaly udělat ze svých těl s jejich energostrukturami nástroje, vhodné k další práci na zdokonalování vědomí.
* * *
Pak nás Vladimír nechal nějakou chvíli pracovat samostatně.
Vyciťovala jsem a pozorovala, a byla jsem ohromená a nadšená, jak mocně Bůh vstoupil do mého života a vytěsnil "odpadky a smetí" z mé všednodenní existence.
Teď jsem každé ráno hned po probuzení vzpomínala na Assirise. A On okamžitě přicházel a naplňoval mě radostí a nadějí.
A když jsem se někdy "zapomínala" v městském shonu, stávalo se, že najednou skrz mlhu mraků a mokrého sněhu na několik sekund vysvitl sluneční kotouč... a já jsem se rozzářila radostí a vzpomněla si na Assirise. A uvnitř mého vědomí začaly znít sloky veršů. Ale ty jsem neskládala já: ty začínaly znít jakoby samy od sebe – jako nějaký rytmus, který se postupně naplňoval slovy... – slovy odvádějícími za hranici světa iluzí...1*
* * *
Každé ráno jsme dělaly uložená cvičení a zpívaly mantry pro čakry a schovávaly se přitom v našich v koupelnách: abychom nebudily rodinné příslušníky svým neumělým vytím. Ale sousedé seshora i zespodu se jistě divili podivnému skučení z vodovodních trubek...
Ale my jsme tak chtěly – co nejrychleji, dále!
A náhle mi zavolal Vladimír a pozval nás na nové cvičení.
Oznamuji to Marii... Ale ona odpovídá, že je ten den zaměstnaná a vůbec se nemůže uvolnit z práce...
To, co se jí pak přihodilo, bylo pro mě celoživotním vysvětlením toho, co znamená jít až na hranici možností. Ona byla zoufalá z toho, že ji Bůh nepřijímá, že už ji dál k Sobě nepouští... A pokud se to nestane dnes, nemusí to nastat ani napodruhé, a už nikdy! "Pták svobody letí – a nikdy se nezastavuje, ani se nevrací zpátky" – to bylo to, čemu ji naučil Juan Matus prostřednictvím Castanedových knih. Její zoufalství bylo takové, že jsem nevěděla, co si s ní počít. Utěšovat ji bylo neúčinné...
Ale všechno se vyřešilo velmi jednoduše. Bůh ukončil zkoušku a Vladimír pouze posunul čas setkání o dvě hodiny, aby Marie stihla jak práci, tak i naše cvičení.
... A tak jdeme, sníh s deštěm nám čvachtá pod nohama, obloha je zahalená těžkými šedivými mraky...
Ale před námi je zázračná rostlina síly – topol. Odlišuje se od všech okolních topolů ohromným kokonem jemné a světlé energie, naprosto se shodující s energií lidských duchovních srdcí. Je to teplá něžnost a světlo, které je možné vidět vědomím, bez ohledu na sychravost a pošmournost kolem. Je možné také pociťovat hranici kokonu zvenku i zevnitř, zaplňovat kokon sebou – sebou jako duchovním srdcem. Nebo můžeme dokonce odejít koncentrací vědomí pod povrch Země – tam, kde kokon obemyká mohutné kořeny topolu. Přestaneme přitom vnímat povrch Země a svobodně procházíme skrz zemskou kůru...
Ale tento topol není jen strom s energetikou anáhaty: je to vědomí, které mělo v minulosti lidské vtělení. A prostřednictvím života v těle stromu se teď učí tomu klidu, který si nedokázalo osvojit tehdy, když žilo a milovalo jako člověk a dávalo lásku...
S touto duší jsme mohli hovořit, emočně se kontaktovat... Realita kontaktu s vědomím na druhé straně fyzického světa se pro nás stala natolik očividnou, že už jsme nemohly nepochopit, že život, vnímaný jako pohyb materiálních těl, je takhle viditelný jen z jedné strany. Ale, čím hlouběji pod touto hmotou pociťujeme jeho pulzování, tím jasněji chápeme, že my nejsme těla, ale vědomí, a že kolem nás je nesčíslné množství dalších evolvujících vědomí, právě tak živých, jako my samy...
Měly jsme uloženo pokračovat v práci s topolem, a tak jsme každé ráno před odchodem do práce a každý večer přicházely k němu, vítaly se s ním, objímaly ho rukama duchovních srdcí. A ta velká a dobrá duše nás učila harmonii, něžnosti, lásce a klidu, pomáhala nám čistit energostruktury našich těl a přivykat si být takovými velkými jako ona sama.
... Nedávno jsem zašla k našemu příteli topolu a zeptala se ho, co bych o něm měla napsat v knize, co by on sám chtěl vzkázat lidem. On odpověděl:
– Já si špatně pamatuji, co jsou to knihy. Ale vím, co to znamená milovat, milovat, milovat!...
... A já už jsem pak nenacházela slov, jen jsem mu odpovídala svojí láskou – na jeho lásku.
Vždyť milovat je mnohem víc, než o lásce jen mluvit!
* * *
Dále nás Vladimír učil vycházet z anáhaty přes meridián čitriní a splývat se Svatým Duchem nad povrchem Země...
Za několik hodin života jsme se s ním naučily to, s čím se lidé někdy musejí namáhat nejedno vtělení...
My jsme tehdy ještě nechápaly, jaké obrovské kroky nám Bůh umožnil dělat, abychom mohly jít k Němu...
... Konkrétně, bylo mně dáno prožít jeden z principiálně nových stavů. Řečeno v termínech Juana Matuse, podařilo se mi tehdy " shromáždit se v jiném světě", vystoupit z fyzického těla do Živého Světla Ducha Svatého ve třetí úrovni hustoty Jeho projevu.
Pociťování fyzického těla úplně zmizelo. Plavala jsem jako vědomí s nataženýma rukama duchovního srdce a vší silou jsem se celou bytostí pokoušela dostat tam, kde spousta vzájemně slitých vědomí projevuje ve Stvoření Světlo a Lásku Stvořitele. Přestala jsem vidět a uvědomovat si fyzický svět, ani jsem si nevzpomínala na to, kde stojí moje tělo, ani na to, že jsem prováděla meditaci... Meditace – jako aktivní práce – náhle přestala existovat, nevyžadovala už žádnou námahu... Svět Nekonečného Živého Světla se stal jedinou Skutečností... Vítala mě tam Objetí Lásky, čekali mě tam, už velmi, velmi dlouho...
Ten stav příliš dlouho netrval, ale čas jsem si tam neuvědomovala. Když jsem "přistála" zpátky v těle, zopakovat si to všechno jsem už nedokázala. Jenom jsem si tento stav vtiskla do paměti a pokoušela se v budoucnu k němu "dotáhnout". Byla to taková upoutávka od Boha: On Se mi ukázal a nechal Se mnou ještě jednou, ještě v jedné další variantě, reálně poznat, procítit. A dál už bude záviset na mých úsilích – jestli Ho postihnu v úplném a závěrečném Splynutí s Ním v Příbytku Stvořitele.
