Cesta Duchovního Srdce

Kino

Kino v mém životě sehrálo velmi důležitou roli.

Moje babička (druhá, ne ta, o které jsem se už zmiňovala), pracovala v "Lenfilmu" jako umělkyně už od jeho založení. Proto jsem neměla problém s výběrem svého povolání.

Kino mě velice mnoho naučilo. Vždyť každý nový film znamenal nový natáčecí tým, nový svět obrazů, novou expedici, nová města, lidi... A každý člověk, ať už to je světoznámý herec nebo jen komparsista, jakmile zajde do kostymérny, svlékne tam ze sebe spolu s oblečením i část svého image – a začne být lépe vidět jeho podstata.

Pracovala jsem s mnoha "hvězdami" ruského i zahraničního filmu a měla jsem tak příležitost pozorovat obrácenou stranu vrcholků jejich slávy. Tak jsem mohla vidět i to, že na slávě a bohatství, na jejichž dosažení jsou mnozí lidé připraveni utratit celý život, – nezávisí štěstí nebo neštěstí. Ale, že to všechno je určeno mravními principy a duchovními vlastnostmi člověka.

Pracovala jsem na společných projektech s Francouzi, Brity, Japonci i Američany – a věděla jsem, že se lidé na Zemi sice liší jeden od druhého, ale že ten rozdíl vůbec není způsoben jazykem a národností. A radovala jsem se, když jsem se u jedněch setkávala s přáním a dovedností tvořivě pracovat, starostlivostí o okolní lidi atd., a se smutkem jsem pozorovala aroganci a egoizmus druhých... A ani tohle také nezáviselo na aureole slávy, majetkovém postavení a státní příslušnosti...

Pravděpodobně by mi žádná jiná práce neumožnila poznat takové množství různorodých lidských duší a životních situací.

... A ještě k tomu mi tady, ve filmovém studiu, Bůh dal příležitost realizovat své naivní dětské sny... Například jsem si zkoušela před zrcadlem přepychové obleky z různých časů a zemí (abych prověřila, jak jsou šity), jezdila jsem v luxusním kočáru (na místě natáčení), spala jsem v palácích (v krátkých přestávkách mezi natáčením – na podlaze, na hromadě kostýmů), plula jsem na "starověké" plachetnici po moři a tak dále.

Právě tady se uskutečnilo i moje první setkání s Vladimírem Antonovem, které tak pronikavě změnilo můj život.

* * *

... Jednou, právě v ten den, kdy nám, mně a Marii, Vladimír vysvětloval práci s kundalíní, se nás jen tak během rozhovoru zeptal, jestli bychom nechtěly skončit s natáčením hloupostí, neužitečných pro lidstvo, – a začít dělat duchovní filmy.

Já jsem pochopitelně souhlasila. A hned jsme s Marií začaly přemýšlet, kde vezmeme režiséra, operátora a peníze na projekt.

Dokonce jsme se pokoušely vymýšlet scénář. Marie poprosila Boha, aby nám ho nadiktoval: vzala propisovačku... A podívejte se, co z toho vyšlo:

Předurčení nelze pochopit,

Dokud jsou srdce slepá a hluchá

Pokus se mozaiku složit:

Pravda je na fámy rozbitá.

Když přijdeš na svět, pamatuj:

Iluzorní je celý svět Stvoření!

Když přijdeš na svět, neodtrhuj

Od Nekonečnosti svoje kořeny!...

Oslepující bělostí Ohně

Spal pouta tělesných břemen,

Ze "zazrcadlí" vrhni pohled,

Pronikneš prostorem i časem!

Pohlédni dopředu a do hloubky, i do šířky hleď:

Vždyť v "zazrcadlí" hranic není!

Dívat se jen na hmotný svět

Nemá žádné opodstatnění!

Skutečnost je tam, kde je jen On,

A bez hranic je Láska Jeho!

Pochop: jsme skuteční pouze v Něm –

Ať už máme, či nemáme tělo!*¹

Zpočátku jsme si myslely, že to je doporučení "skoncovat" s kinem úplně. A já i Marie jsme se hned pustily do práce, abychom zrealizovaly tento nový "scénář". Ale Bůh měl jiné plány. My jsme měly pouze uloženo, mít Jeho, Boha, v životě vždy na prvním místě. A kino – ať se stane jedním z mechanizmů sloužení Jemu!

... Když nás napadla myšlenka natočit místa síly a meditace, vůbec jsem nepředpokládala, že to bude tak velkolepé!...

A tak jsme nakoupili kameru, stativ, mikrofon a filmové kazety... A začalo natáčení prvních snímků...

Ze své zkušenosti z minulosti vím, že se dvouhodinový film natáčí ve filmovém studiu přibližně rok a že další rok pak trvá střih... A že všichni, na tom zúčastnění, za to dostávají plat...

Ale my jsme za půl roku natočili a zkompletovali tři čtyřhodinové série filmu "Místa síly"...

Marie a já jsme se na tom podílely více než ostatní. Pracovaly jsme téměř 24 hodin denně: Bůh nám nezrušil to životní tempo, které zavedl na začátku, ale ještě se zrychlovalo. Přitom jsme tenkrát ještě neměly počítač, a tak, pokud se na začátku čtyřhodinové pásky Vladimírovi nelíbil jeden snímek, musely jsme celý film předělávat od samého začátku, protože jinak nebylo možné v něm něco změnit...

Ale přes to všechno – podařilo se to skvěle! Videofilm obdivuhodně dobře předává meditační stavy a stavy míst síly. A krása zachycených obrazů přírody ještě zesiluje účinek.

A Bůh nás dále učil vzájemné součinnosti s Ním ve službě Jemu – dokonce i při kompletaci filmů! Například, když jsme se sami pokoušeli vybírat k filmu hudbu, všechny pokusy byly neúspěšné... Ale potom přišel například Lao – a "náhodně" zapnutá hudba náhle zapadla v délce trvání na sekundu přesně do obrazu...

... Satja Sáí Bába nám uvedl takové přirovnání: Bůh je jako Všemohoucí Režisér v Jím rozehrané inscenaci na Zemi...

A my jsme se učili být asistenty tohoto Velikého Režiséra.