Cesta Duchovního Srdce

Božští Učitelé

Nevtělených Božských Učitelů, souhrnně nazývaných Svatým Duchem (Bráhmanem), je nesčíslné Množství. Jsou to Ti, Kdo se po celou dobu existence vesmíru vlévali do Oceánu Prvotního Vědomí. Božské Duše, Které se staly soupodstatnými se Stvořitelem, se poté projevují jako Božští Učitelé, z Něho vycházející. Uskutečňují Jeho Vůli v Jeho Stvoření.

Někteří z Nich jsou dobře známí a Jejich Učení se stala dědictvím lidstva. Ale jsou i Ti, Které zná jen málokdo, protože se v paměti lidí neuchovalo to, jak žili a co říkali.

Ale někdy se Oni znovu vtělují do lidských těl. Pak Je lidé nazývají Avatáry, Mesiáši nebo Kristy. Oni se znovu vtělují z lásky k nám: proto, aby měli lepší možnost nám pomáhat.

Ráda bych ještě něco pověděla o svých zkušenostech kontaktů s Nimi.

* * *

Dosud se mi dařilo žít na tomto světě tak, že jsem nic nevěděla o tom, že v současnosti žije na Zemi Satja Sáí a David Copperfield. Dokonce jsem o Nich před seznámením s knihami Vladimíra Antonova ani jednou neslyšela!

Moje známost se Satjá Sáí Bábou začala četbou Vladimírovy knihy "Satja Sáí – Kristus našich dnů". Když jsem četla tuto knihu, napsanou s Jeho požehnáním a dodatečně Jím ještě požehnanou ve vydané variantě v jeho indickém ášramu, – pociťovala jsem Jeho Božskou přítomnost. To samé pokračovalo i následně při čtení Jeho dalších knih a knih o Něm. Smysl jednotlivých vět se mi s Jeho bezprostřední pomocí začal odhalovat mnohem hlouběji, nežli při obyčejném čtení.

On mě zaléval Svojí Láskou, aby podpořil moje správné myšlenky, nebo také mluvil, když mi vysvětloval, jaké nedostatky bych v sobě měla hned teď vymýtit.

Ale občas dělal i malé zázraky, umožňující mi například najít a koupit knihy o Něm, takové, které se už mnoho let nevydávaly. Jednou mi dokonce vložil do rukou dva stejné exempláře, pro Marii a pro mne, ty jediné, které prodavač jakoby "náhodou" měl. Nebo mi úplně neznámý člověk v obchodě s knihami najednou daroval Jeho portrét...

S jistotou jsem už pociťovala přítomnost Satja Sáí ve svém životě – a těšila jsem se na první setkání s Ním na Jeho místě síly tak nedočkavě, jako se určitě těší na první daršan jeho oddaní učedníci, přijíždějící do Indie.

... Vladimír nás zavedl na jedno z Jeho oblíbených míst – na to místo, kde je Jeho Mahádubl snadno vidět a kde je obzvlášť lehké s Ním komunikovat.

Když jsme si sundali batohy, trochu si odpočinuli po cestě a shromáždili se u Mahádublu – začal nám Vladimír vysvětloval, že: Sáí Bába přišel a natahuje k nám Svoje Ruce, dotýká se jimi anáhat v našich tělech. A pak nám uložil, abychom s Ním dál komunikovali samostatně.

Přitiskla jsem se celou svou bytostí, celým svým vědomím, k ohromnému tělu vědomí Satja Sáí a říkala jsem Mu, že Ho miluji a že se budu velice snažit v učení... Potom už jsem nebyla schopná slov – a bylo mi podivuhodně dobře... A zcela neočekávaně zazněla Jeho slova, adresovaná mně – tehdy ještě nic neznající a neumějící, stojící teprve na samém začátku Cesty. On řekl:

– My všichni máme jedno společné Srdce: Srdce Boha. To je také i tvoje Vyšší "Já", které tě čeká poznat a stát se Jím.

Zapamatovala jsem si tato slova na celý život. Žila jsem s nimi, opakovala jsem si je jako mantru, jako heslo, umožňující mé vpuštění do Příbytku Stvořitele.

A potom, když jsme obědvali, nám Satja Sáí, Ježíš a Krišna přišli požehnat. Když Sáí Bába přistoupil ke mně, zastavil se za mými zády a přitiskl mě k Sobě jako malou holčičku, v té chvíli se něco ve mně jakoby "přelilo přes okraj"... A pak jsem zřetelně uviděla Jeho velký usmívající se Obličej, sklánějící se nade mnou.

Satja Sáí se teď pro nás stal jedním z Těch, Kdo byli vždy s námi. On se ozýval okamžitě na zavolání. Například: "Neboj se ničeho, Já jsem vedle tebe, pořád jsem s tebou. Tvůj Bába", když jsem tohle uslyšela ze samotné hloubky svého srdce, vždy mi to pomohlo najít sílu, odvahu, trpělivost a pochopení toho, co mám dělat.

* * *

Naše vyučování pokračovalo. Vladimír na nás lišácky dohlížel: "No, co teď mám s vámi dělat? Vyzkoušejte si třeba tohle!" – a ukládal nám cvičení.

Tak jsme se seznámili s Chuangem-Di – jedním z prvních Avatárů na Zemi, Který se několikrát vtěloval v Číně. To On prostřednictvím Lao-C' nadiktoval Tao-Te-Ting. On by také tím "Nájemcem", Který miloval různé extravagantní žerty a dával tajné znalosti skupině Naguálu Juana Matuse.

* * *

Jsme na lesní cestičce. Kolem jsou husté vysoké smrky. Ticho narušuje jen zpěv červenek a pěnkav.

Vladimír nás seznamuje s Chuangem-Di. Vypráví nám o tom, jak tady Chuang-Di jednou zhutnil svoje Tělo Vědomí natolik, že bylo viditelné dokonce i pro úplné začátečníky.

Navrhuje nám, abychom Chuanga-Di pozvali do své anáhaty a začali tam s Ním komunikovat.

... Mně se uvidět obličej Chuanga-Di nepodařilo, a tak jsem si začala představovat Jeho Obraz podle Vladimírova popisu – a moje výtvarné vzdělání mi to umožnilo provést celkem bez problémů. Spatřila jsem obličej mongolského typu se širokými lícními kostmi... Jeho oči náhle ožily a zajiskřily veselím, na tváři se objevil něžný úsměv... Obličej získal skutečnou živou mimiku!

Pokusila jsem se s Ním hovořit, ale nedařilo se mi Ho slyšet: z rozrušení jsem se nedokázala uvolnit natolik, abych dokázala přijmout odpověď. Poprosila jsem tedy Chuanga-Di, aby mi odpovídal mrkáním: jestli "ano" – ať Chuang-Di mrkne levým okem, jestli "ne" – pravým. A... – podařilo se to!...

Položila jsem mu několik otázek, a poté, co jsem si právě takovým "mrkacím" způsobem vyžádala Jeho souhlas, jsem se pevně se zachytila rukama vědomí Jeho krku a poprosila:

– Pojeďme za "Zrcadlo"!...

A okamžitě jsem se ocitla v teplém hustém klidu eónu protoprakriti.¹

Pokračovala jsem v "jízdě" na krku Chuanga-Di znovu a znovu, a prosila Ho, aby mě "vozil" po eónech, dokud jsem velice zřetelně neuslyšela:

– Flákačko!

Ale bylo to řečeno tak něžně, že jsem se vůbec neurazila, a dál se jen radovala z ještě jedné další podivuhodné zkušenosti poznání reálného Boha – Živého, Něžného, Veselého – při vší Jeho Vesmírné Všemohoucnosti!

Ačkoliv, když jsem potom vzpomínala na svou vlastní drzost, cítila jsem se "všelijak". Jak jen? – jak jen jsem si mohla tak jednoduše, bez okolků, "dovolovat" na Boha, ke Kterému se slušelo, podle mých ještě nedávných představ, se jen modlit, vkleče na kolenou? Jenže, co teď už naděláš?! Vždyť On – Chuang-Di – je Živý, Opravdový! A padat před Ním na kolena... to nemá žádný smysl: On o to ani nestojí! A vůbec, zkuste si najít nějaká kolena u mého duchovního srdce: to má přece jenom ruce lásky!

* * *

Čas podivuhodně ubíhal. Na jedné straně pokračoval můj obyčejný život v materiálním světě, s rodinou a dalšími příbuznými, kteří všichni čekali na to, kdy už ta má "bláznivina" skončí?, už aby to bylo! Ale v jiném čase jsem žila v tom jiném světě, kde existoval jen Bůh. A v něm nás Vladimír vedl tak rychle, že nás nenechal ani oddechnout. Vždyť od začátku cvičení uběhlo všehovšudy několik měsíců!

... A teď nás Vladimír vzal s sebou vítat svítání na tetřevím toku. Odjížděli jsme už večer, bez stanů.

... Vystoupili jsme z autobusu a rychle se ponořili do mlčenlivosti nočního lesa. Zdálo se, že se hvězdná obloha spustila dolů a položila se na Zem jako komfortní přikrývka, pokrytá hvězdami. Měla jsem pocit, jako bych se dotýkala nebe svýma rukama už trochu povyrostlého vědomí, a že se prostě mohu dotýkat celého toho nebeského prostoru, prosyceného světlem hvězd. A když jsem se dívala z nekonečnosti, mohla jsem pociťovat, jak maličká planeta Země pluje v měkkém vesmírném prostoru.

Přišel Chuang-Di – a celá ta nekonečnost se naplnila Jeho přítomností. Noční chlad náhle zmizel a všechno kolem zaplnil teplý klid, nasycený Jeho Láskou.

Štěstí mě naplňovalo až po okraj, divže nepřetékalo! Ale klid Chuanga-Di byl silnější, a proto bylo moje štěstí donuceno hořet jen jako nepatrná hvězdička v Oceánu Vesmírného Chuanga-Di.

... Dorazili jsme na místo přenocování. V úplné tmě jsme sbírali dřevo na oheň. Když se oheň konečně rozhořel, Vladimír nám řekl, abychom se co nejpohodlněji uložili a ještě se na tři hodiny před svítáním prospali, dokud nepůjdeme blíže k tetřevům.

Já jsem spát nemohla: "Kdo jsem? Kde jsem? Co dělám na této Zemi? Proč jsem tu? Co tu mám dělat?" – kolikrát nám Vladimír ukládal, abychom na tyto otázky nezapomínali! Ale právě teď – bylo zapotřebí je nejen pokládat sobě, ale také odpovědět Bohu – přímo s úplným uvědoměním a s plnou odpovědností: "Já jsem částečka Absolutna, nepatrná živá kapička vědomí, která je vtělena proto, aby rostla a uvědomovala si svoji Soupodstatnost s Tím Jednotným, ke Kterému musí směřovat všichni". A já Mu přímo teď musím oznámit, že jsem připravena jít bez váhání k Němu. Poněvadž v životě není nic důležitějšího než tento hlavní Cíl!

Chuang-Di se připojil k mým prožitkům a připomněl mi myšlenku, kterou jsem četla v jedné z Vladimírových knih: Bůh nikdy neukládá člověku zkoušky, které by v daném okamžiku byly nad jeho síly; ale nelze ani pokračovat žít v toužení po něčem vyšším,² a přitom nedělat všechno, co na mě závisí; je zapotřebí nejen udělat volbu ve prospěch Boha, ale každodenně, v každé chvíli odstraňovat ze svého života všechno, co nám brání jít na hranici svých možností...

... Potom jsem na chvíli usnula, zatímco jsem se držela ruky Chuanga-Di.

... Vstali jsme ještě před svítáním, potichu jsme posbírali naše věci a vydali jsme se tam, kde měli tokat tetřevi. V předjitřní mlze prolétaly nad našimi hlavami lesní sluky, plavně mávajíce křídly. Potom začaly tokat a zpívat svou úchvatnou píseň bekasíny; vylétávaly do výše a poté padaly dolů, a přitom rozřezávaly hustý ranní vzduch roztaženými ocasními pery, vydávajícími nenapodobitelný bekavý zvuk.

Vyslechli jsme si i tetřevy...*³

... Slunce se zvedalo stále výše a osvěcovalo pole. Ptáci naplňovali prostor svými hlasy. Každý jejich druh se zapojoval do společného chóru při určité intenzitě světla. Samečci všech druhů se ze všech sil snažili svými písněmi k sobě přivábit samičky – aby se z jejich lásky narodili potomci, které by pak jejich tatínkové naučili písním jejich vlastního druhu.

Vladimír nám o tom všem vyprávěl a učil nás rozpoznávat ptačí hlasy.

A poté zhutnil Svoje vědomí do nové formy: abychom mohli zblízka prozkoumat, jak tetřev toká.

... Pokud někdo z vás viděl herce Lebeděva, zobrazujícího velice starého koně v divadelním představení "Olejomalba", pak ví, že člověk může zobrazit koně tak, jak by to žádný kůň nedokázal.

A teď si pokusme představit člověka, stojícího na malém kopečku uprostřed polí, který se pomalu přeměňuje v ohromného tokajícího tetřeva. Postupně naklání trup a hlavu, roztahuje křídla, která se téměř dotýkají země, vyrovnává do vějíře černá, stříbrně se lesknoucí, nádherná ocasní pera – a zpočátku se začíná "rozehřívat" pohupováním trupu a vydáváním tetřevího "pukání", které posléze přerůstá v jásavou píseň...

Potom se Vladimír napřimuje, přijímá znovu lidskou podobu a chechtá se tomu – a my se chechtáme spolu s ním.

... A východ Slunce jsme už vítali na kopci uvnitř Mahádublu Satja Sáí, vycházejícího z hlubiny nekonečného Oceánu Stvořitele.

... Potom jsme se koupali v ledové vodě nedávno rozmrzlé řeky a opalovali se pod paprsky už letně teplého sluníčka. Všechny prožitky, napětí a nadšení této noci smýval nový den, který musel být prožit pro Boha, tady a teď.