ANNA ZUBKOVA

"Člověk může ujít tuto nekonečně dlouhou
cestu během jednoho jediného života,
jestliže zkoncentruje svoji vůli
výlučně na tento cíl."

Elisabeth Haich [26]

Místo úvodu

Chtěla bych napsat knihu o Vladimíru Antonovovi – duchovním Mistrovi, který zasvětil svůj život, život vědce, – výzkumu a analýze veškeré světové náboženské a ezoterické zkušenosti. On sám prošel celou tu Cestu až k poznání Boha Otce v Jeho Příbytku a Splynutí s Ním, a napsal desítky knih na toto téma. Vypracoval metodologii Přímé Cesty k poznání Stvořitele – vybudoval důkladné a stabilní stupně, umožňující těm, kdo si zvolili Boha za svůj jediný Cíl, za nejvyšší smysl života, za svou jedinou Lásku, – jít touto Cestou a projít ji.

Ale protože k tomu, abych napsala knihu o něm, mi scházejí schopnosti a dovednosti, mohu vyprávět jen o tom, jak jsem já sama šla po stupních této Cesty; o tom, jak jsem padala, znovu se zvedala, a šla zase dále. Pokusím se vám o tom vyprávět, – o tom, jaká je to nekonečná radost – poznávat Boha! Pokusím se vám vypovědět, na příkladech ze svého života, – jak něžně a starostlivě Bůh vede ty, kdo se Mu svěří.

A všechno to, co jsem pochopila, uvědomila si a udělala na této Cestě, jsem dělala pod citlivým, něžným a občas skoro nepostřehnutelným vedením ze strany Vladimíra Antonova.

Vím, že bych svou práci měla v souladu s nejlepšími indickými tradicemi věnovat "lotosovým nohám svého Guru"... Ale můj Guru má "lotosové nohy" obuty do obnošených kecek nebo gumových holínek, a jeho mnišským oděvem je v létě stará větrovka a neméně opotřebovaná prošívaná bunda v zimě. A na zádech má batoh. Jde a vede za sebou ty, kdo s ním mohou a chtějí jít, ty, pro které se Láska k Bohu přeměnila v neuhasitelnou potřebu přiblížit se k Němu a splynout s Ním, ty, pro které se to stalo jediným cílem, smyslem tohoto pozemského života...

Já mohu vyprávět jen o tom, jak se to všechno dělo a ještě děje mně...

* * *

Moje vnímání Vladimíra se v prvních měsících učednictví skládalo ze směsice lásky, posvátného rozechvění – téměř strachu, a z nekonečné vděčnosti za ten zázrak vnímání živé reality Boha, kterým nás obdaroval. Dokonce i teď, kdy už uběhlo mnoho let a posvátnou úctu a strach nahradil podivuhodně blízký, rodinný, přátelský vztah, podobný tomu, jaký jsme si vytvořili k nevtěleným Božským Učitelům, přesto se tento vztah nestal všednodenním a obyčejným.

Vladimírův měkký, plynulý způsob řeči a pohybů se výrazně odlišoval od všeho, co jsem kdy viděla. Tohle vůbec nebyla pomalost nebo unavenost! Ale to, co se projevovalo jako slova nebo pohyby, tvořilo jen malou část jeho bytí a ponechávalo prostor, aby se Klid neuvěřitelné síly mohl zvedat z Hlubin a působit na nás.

On nám vše potřebné nevysvětloval pouze slovy, a my jsme nevnímali jen myslí. My jsme se učili – hned jako vědomí...

Mnohaletý návyk života v těle – žití jako tělo – vyžadoval radikální změnu. A Vladimír rozbíjel naše šablony chování a myšlení nenapodobitelným žertovným způsobem, názornými příklady ze života lidí i živé přírody, a nečekanými změnami meditací...

Vladimírovi se vždy dařilo vyčerpávajícím způsobem naplnit náš život: jak těmi nejobtížnějšími meditacemi, tak i rozplynutím v hlubokém klidu, krásou a harmonií přírody, veselím a žertováním, i novými variantami sloužení Bohu.