"Růžové brýle" a setkání se zlem
"Růžové brýle" a setkání se zlem
Vidět ve všem jen to dobré, nevšímat si špatného, jako by zlo vůbec neexistovalo, – to byl způsob vnímání světa, který mi byl vlastní od dětství. Na jedné straně to bylo dobré – milovala jsem všechno a všechny: vždyť, když se díváme skrz růžové brýle, je milovat velice snadné... Ale taková "porucha zraku" nemohla uspokojovat Boha: není přece možné vykořenit zlo, pokud ho člověk nevidí, a ani není možné v tom pomoci druhým...
"Zlo můžeme vymýtit jen tehdy, když ho poznáme. Jestliže každý bude žít v nevědomosti o něm – pak se dál budou rozrůstat jeho kořeny v nás... Nevědomost o něm je základ špatného v nás" – říkal Apoštol Filip [6].
I když jsem sama byla připravena své neřesti vyhledávat, bojovat s nimi a vykořeňovat je, – a Bůh mě proto mohl dost snadno vychovávat – pak odstranění mojí neschopnosti vidět, že zlo existuje i mimo nás, a mojí nechápavosti, že nedbání toho může způsobit neštěstí, – už bylo složitější.
A Bůh mi to začal objasňovat.
Vždy jsem si myslela, že když miluji psy a nebojím se jich, že mě žádný pes nikdy nekousne! A tak si jednou jdu a přetékám láskou a radostí, – a náhle se na mě vrhá pes a kouše mě. A jeho zlý opilý pán sedí na schodech před obchodem – a kochá se tou scénou...
Uvědomit si, že existují lidé, mnohem horší, než ti nejzuřivější zlí psi, a že takoví lidé dokonce ani nepotřebují důvod k tomu, aby páchali zlo..., bylo to, co špatně zapadalo do mého chápání...
Vladimír nám často ukazoval realitu historické i současné politické situace v naší zemi – a já jsem se pokoušela poznat, že slova písně: "Široká je moje rodná země..., kde člověk tak volně dýchá!" – neodrážejí skutečný stav věcí. A on nám vyprávěl i o "křesťanské" inkvizici, a o dějinách zvrhlostí v dalších náboženských směrech, o kterých jsem si já vždy myslela jen to dobré,... ačkoliv jsem je znala jen povrchně... Pokaždé jsem přitom měla pocit, jako by mě opařili vařící vodou a teď ze mně stahují kůži – vždyť je tak snadné milovat slaďoučký výmysl a dále si myslit: "Jak je všechno kolem překrásné!"...
Bůh se velice snažil mi to vysvětlit tak, aby mi to "došlo", ale zároveň mi to příliš neublížilo na materiální úrovni. On mi to všechno ukazoval zblízka, ale z druhé strany. I teď v současnosti se mě snaží učit ostražitosti – právě tak něžně, jako kdysi v časném mládí...
... Vzpomínám si, jak jsem se jednou na turistickém zájezdu toulala sama v horách. Stejně jako psů, jsem se ani trošičku nebála lidí. A s potěšením jsem se kochala prostorem a krásou..., když ke mně přišel muž, který byl spíš podobný strašnému divokému zvířeti. Chytil mě svou obrovskou tlapou za zápěstí a řekl, abych šla s ním. Moc jsem se nepolekala a odpověděla jsem, že s ním jít nechci, – zdálo se mi, že to bude stačit k tomu, aby mě pustil. Ale on mě nepustil. Bylo na něm vidět, že také předtím žádné mně podobné "divoké" exempláře nepotkával. Odvedl mě takhle, aniž by rozevřel svou ruku,... až na turistickou základnu, a tam mi řekl, abych se už nikdy neprocházela sama... Z tohoto setkání mi zbyla modřina na zápěstí...
Právě tak – bolestí až k slzám – mi teď Bůh umožnil uvidět a uvědomit si existenci toho, co je projevem zla na Zemi. On mi právě tak bolestivě tiskl ruku, když mě vedl a ukazoval mi to, na co jsem se předtím bála a nechtěla dívat.
On mi tím umožnil získat moudrou obezřetnost duchovního vojína. Přiměl mě k tomu, abych přestala milovat nějaké fiktivní vymyšlené "lidstvo", ale místo toho uviděla pravdu, abych se v životě a sloužení Jemu na tomto světě stala moudrou Láskou. Poskytl mi tím příležitost učit se pomáhat všem ve všem dobrém – právě tak, jako pomáhá On.
