Kapitola osmá: Loučení
Kapitola osmá:
Loučení
Jednoho dne řekl Blahoslav Alexejovi:
– Budeme muset odsud odejít! Kolem je neútulno! Začal jsem pociťovat nebezpečí! Je třeba jít dál za Uralské hory, na Sibiř! Tam bude klidněji, bude snadnější se ukrýt...
Letos jsem už poslal tři naše lidi, aby ty kraje prohlédli. Našli výborná, skrytá místa. Přečkáme tady zimu, a na jaře půjdeme...
* * *
Brzy po tomto rozhovoru Alexej navštívil újezdní město. Koupil tam papír na svůj rukopis a nakoupil i to málo, o co prosili občiníci, aby jim obstaral pro jejich potřebu. Ale přinesl i znepokojivé novinky:
Na jejich místa se z jihu vydalo několik vojenských oddílů. Poté, co vojáci dokončili potlačení nejnovějších baškirských bouří, mají teď doprovázet vojvodu a úředníky, kteří budou vyhledávat a provádět soupis «rozkolníků» po celém okolí. Existuje takové nařízení: provést soupis všech starověrců pro to, aby jim byly vyměřeny dvojité daně... Předchozí výnos, takzvaných «Dvanácti článků carevny Sofie» o tom, jak trestat «rozkolníky», – změnili. Nahrazují je nové výnosy, jakoby měkčí. Ale všem, kdo se nepodřídí, hrozí smrt a další tresty. Ale jak se to všechno bude uskutečňovat v praxi, to zatím není jasné...
Ještě říkají, že budou hledat jakousi občinu právě tady. Bylo napsáno udání, že s v těchto místech ukryli «heretici». Tohle místo jim ukázal nějaký člověk. Prý slyšel, že by tu měla být občina. Rozmlouval s mužem a ženou z té občiny. A ten muž ho sváděl k «herezi»...
... Alexej to všechno pověděl Blahoslavovi.
– Tohle jsem se dozvěděl... Podrobnosti mi, pochopitelně, nesdělili.
... Blahoslav řekl s bolestí v hlase:
– Právě tohle nebezpečí – už cítím dávno!...
Budeme muset odejít hned teď, nečekat až na jaro!
Hned shromáždíme radu, povíš všem to, co víš!
... Na radě občiny Alexej navrhl:
– Pokud tady v občině najdou prázdné naše domy, pak nás začnou hledat a pronásledovat. Já si myslím, že bych jim měl ukázat to místo, kde byla před několika lety spálena občina starověrců. Mně uvěří. Bylo by možné, že se nám pak neštěstí vyhne?
Blahoslav zavrtěl hlavou:
– Stejně je třeba odejít!... Radši – teď! Tobě nemusejí uvěřit...
... Na radě občiny bylo všemi přijato rozhodnutí odejít...
Potom se Blahoslav zeptal Alexeje:
– Odejdeš teď s námi?
– Myslím, že se musím pokusit zastavit ty, kdo naši občinu hledají... Vynasnažím se odvrátit nebezpečí: aby nešli ve vašich stopách. Budu mít takovou možnost. A potom – vás dohoním...
... Na chvíli se odmlčel, a pak řekl:
– Vlastně, možná, – i úplně potom...
To šílenství nenávisti k jiným vírám je třeba zastavit! A jestliže se neodhodlám teď, pak toho budu celý život litovat!
Brzy dopíši knihu! Zbývá už jen málo! Půjdu do nového hlavního města, budu se domáhat setkání s carem! Řeknu mu, že přemýšlím o duchovních reformách, které jsou nezbytné! A předám mu rukopis!...
A tam se to vyvine, jak rozhodne Bůh...
Jestli budu živ, tak vás určitě najdu! Rada mě už naučila, jak je možné vyhledat jakékoliv místo na Zemi, kde se nacházejí milovaní lidé...
Požehnáš mi?
... Blahoslav mlčel... Dlouho mlčel... Poslouchal Boha...
Potom začal velice pomalu a tiše mluvit, ale slova zněla jaksi zvláštně, jako by ho poslouchaly mnohé Nejvyšší Duše ve Vesmíru:
– Já sám bych ti řekl: «Ne, pojď s námi!... Nic v tomto světě nenapravíš! Jenom sám zahyneš a uděláš Radu nešťastnou!...».
Ale nesmí to teď být moje vůle, která to rozhodne!
Šancí, že se ti podaří změnit chod dějin Ruského státu, je velice málo. Ale ony existují...
Bývají takové klíčové momenty, kdy činy a rozhodnutí jednotlivých lidí mohou nasměrovat události na novou cestu na staletí...
Jsou to taková rozvětvení na cestách zemí, a dokonce i celých civilizací...
V takových okamžicích na volbě a skutcích konkrétních lidí závisí velice mnohé!
Bůh obvykle za lidi nerozhoduje. Proto dostávají národy takovou vládu, jaké jsou hodny.
Ale někdy Božští Vyslanci trochu mění chod historie Země...
Ty nejsi Mesiáš: nedokázal sis ještě osvojit všechno z toho, čemu jsme tě mohli naučit.
Ale přesto můžeš tím, co se chceš pokusit uskutečnit, změnit mnohé v této zemi. A já nemám právo ti to rozmlouvat...
Rozhodnutí je na tobě!
To, co musíme udělat já a Rada, není donutit tě k tomu či onomu rozhodnutí, ale umožnit ti tvoji volbu realizovat – jak ti napoví srdce, a jak pochopíš Boha!
Doufám, že se vrátíš k nám, k Radě... I když si nedělám iluze ...
Ale očekávat tě budu! My všichni na tebe budeme čekat a budeme se ti snažit pomáhat v tom rozsahu, jak je to jen možné dělat dušemi na dálku.
Pokud existuje možnost změnit životní podmínky, ve kterých se budou rodit a vyrůstat nová pokolení lidí, přicházejících na zemi, – stojí za to pokusit se ji uskutečnit!
Hlavně pamatuj i na to, že každý z nás tady, ať už vykonává obyčejnou pozemskou práci nebo dokonce koná mimořádné hrdinské činy, se musí, především, sám stát Božskou Duší! Ať už o tom budeš jakkoliv vyprávět druhým, ať už přečteš, kolik chceš knih, ať už napíšeš, kolik chceš rukopisů – výsledek tohoto života se v Božím Světě vyhodnocuje takhle: «Vešel – nebo ještě nevešel?». A jestliže dosáhl – pak vykonal Hlavní Hrdinský Čin života tady na Zemi! Nezapomínej při své snaze pomoci všem lidem, ani na tohle!
* * *
Potom Alexej mluvil s Radou:
– Moje milovaná! Myslel jsem si, že budu mít ještě čas být s tebou, čas učit se, abych se stal silnějším a moudřejším...
Nevěděl jsem, že to všechno tak brzy skončí!...
Promineš mi to? Pustíš mě? Nemohu jednat jinak!
... Rada se mlčky dívala na Alexeje. Její láska byla větší, než zármutek z odloučení těl... Její láska byla natolik silná, že milovaného obdarovala svobodou...
* * *
Občina šla za Uralské hory, na Sibiř...
Blahoslav byl klidný a s jistotou vedl lidi.
V době nocování si Rada sedla vedle dědečka k ohni, přitiskla se k němu a tichounce řekla:
– Budu mít dítě, syna. Vím, že je to syn... Syn – můj a Alexeje...
Neřekla jsem mu to...
Bylo by pro něho těžké zvládnout volbu, kdyby o tom věděl...
Dědečku, ty přece umíš vidět budoucnost! Pověz mi: vrátí se?
– To teď není možné poznat... Všechno bude záviset na tom, jak tuto budoucnost vytvoří mnozí lidé v současnosti...
Vždyť i ty jsi přispěla svým dílem: ty jsi ho pustila – toho svého nejmilovanějšího člověka!
– A jestli jsem ho pustila na smrt?
– Může se stát i to... A ty, i já – to víme... Víme i to, že život bez těl pokračuje ve Světle Lásky Božského Bytí...
A víme i to, jak těžké bývá někdy žít daleko od milovaných lidí, třebaže už vešli do Božského světa...
Avšak takové zkoušky nám nejsou dávány za trest, ale proto, aby nás udělaly ještě silnějšími a moudřejšími...
V čem je teď pro nás smysl života? A jaký máme vyvodit závěr? Dokázali jsme se stát Částicemi Světa Božské Lásky, když jsme opouštěli tento svět?
Abychom se stali Jedním s Bohem – musíme se naučit milovat tak, jak miluje Bůh! Milovat – spolu s Ním, z Něho!
Musíme přerůst malou lásku – a stát se Láskou Velikou! Musíme dojít – a stát se Božským Sluncem, Jehož paprsky svítí tomuto světu, a Srdce je slito s Prvotním!
A pomoc těm, kdo jdou za námi, – se musí řinout, podobně jako světlo Slunce, v každém okamžiku takového života – i pokud jsme v tělech, i potom, když už jsme bez těl.
A tu pomoc přijímají ti, kdo se odvrátili od temnoty – a zamířili pohledy duší k Bohu. Oni pak začínají vidět Světlo a postupně směřují ke Stvořiteli: každý a každá – celou svou duší, celým svým životem!
