Kapitola třináctá:
Schyma*¹

„Ten, koho můžeme nazvat skutečně nevášnivým, je ten, kdo učinil
své tělo nepomíjivým a svou mysl povýšil nad každé stvoření,
všechny smysly podřídil rozumu, a svou duši vystavil před
tvář Páně a stále k se Němu vzpíná,
i kdyby to bylo nad jeho síly.

... Někteří říkají,
že také bezvášnivost je vzkříšením duše
před vzkříšením těla; ale jiní,že je to dokonalé
poznání Boha, které můžeme mít po Andělích.“

 

(Jan Klimak)

Jegorka se rychle uzdravoval, za několik dní se tak zotavil, jako by se ten hrozný pád nikdy nestal. Chodil šťastný a všem vyprávěl, že když „umíral“, viděl Světlo, jasné jako sluneční. Ptal se dokonce Sergije na Světlo z Tábora*² ale Sergij se jen tajemně usmíval a na položenou otázku neodpověděl; jen mu řekl, aby byl pilný v modlitbě a své myšlenky pozorně směřoval k Bohu, a aby děkoval za život a uzdravení.

A Peresvět brzy po této události přišel za Sergijem, aby ho požádal o schymu – aby mohl odejít do úplného poustevnického života.

Peresvět řekl:

– Vím, že se můj čas blíží. Musím dobře provést poslední přípravy, dovol mi přijmout schymu...

– Ano, brzy odejdeš k Pánu, ale já tvůj odchod tak nevidím. Nepředbíhej Boží Vůli, ještě chvíli počkej. Tvá prozíravost je teď pro Jegorušku velmi důležitá, jsi jeho rádcem v chápání duchovního vzestupu, a to bys měl teď dělat. Až přijde čas, přijmeš schymu, já sám tě zavolám a řeknu ti, kdy. Zatím si uvědom, jak neoddělitelná může být duše od Pána, ať už děláš nebo říkáš cokoli. Neustále posiluj oheň lásky k Pánu, pozoruj vzestup své duše a pociťuj Boží Milost. Nyní se před tebou odhalily poslední stupně a vpředu je otevřená Brána Příbytku... A tak teď žij. Bůh ti žehnej!

* * *

... Rozhovor mezi Peresvětem a Sergijem náhodou zaslechl jeden z noviců, protože usnul na noční hlídce a nešel do své cely. Byl to jeden z těch, kteří byli dříve lupiči. Začal ostatním mnichům vyprávět, že Peresvět prosil igumena o schymu, ale igumen mu zatím ještě nepožehnal.

A tak Jegoruška brzy zaslechl rozhovor mezi mnichy, že Peresvět požádal Sergije o svolení přijmout schymu, ale Sergij mu přikázal aby zatím nespěchal.

Něco uvnitř Jegorky jako by se zlomilo při pomyšlení, že Peresvět přijme schymu, a to bude konec jejich rozhovorů, konec jejich zvláštního přátelství, moudrosti a štěstí, které naplňovaly Jegoruškův život.

Rozběhl se hledat Peresvěta a našel ho, jak jde k řece s prádlem na vyprání.

To byla příležitost si promluvit.

Přerývaným hlasem, do něhož se prodíraly potlačované slzy, řekl Jegorka:

– Je pravda, že jsi našeho igumena prosil o schymu?

– Je to pravda...

– Ale proč mi nic neřekl? Jak bych teď mohl zůstat bez tebe?

– Ty zůstaneš s Bohem. Copak nežiješ kvůli tomu v klášteře?...

Jegoruška se začervenal a ztichl...

Peresvět se pustil do praní a svá slova pronášel klidně, ve zřídkavých pauzách. Jegorka mu začal pomáhat s praním a posadil se na můstek vedle něho.

– Ale nejen ty ses ke mně připoutal, Jegoruško, ale i já jsem tě začal milovat jako rodného syna. A to je dobře. Avšak vím, že můj čas na Zemi se chýlí ke konci. Proto jsem požádal o schymu, neboť to je příprava na ten nejdůležitější Přechod, na který se musí připravit každý mnich. Myslel jsem, že i pro tebe tak bude snazší přijmout můj odchod z tohoto světa.

– Proč bys měl žít tak, jako bys už byl mrtvý?

– Je důležité udělat ve své duši místo pro Boha! Aby všechno v životě naplnil Bůh Sám! To místo, které je vyklizené od pozemských věcí minulosti, – to pak obsadí Bůh! Duše jako by se učila být v následujícím posmrtném životě neoddělitelnou od Boha! Ne pociťovat jen na chvíli Božího Ducha, ale zůstat neoddělitelnou po dlouhou dobu.

– Ty to přece už umíš...

– Nestačí vědět, jak na to, je zapotřebí žít trvale neoddělitelně od Boha...

Pták, když mu přivážeš k nohám provázek a necháš ho letět, daleko nedoletí, provázek ho zadrží. Právě tak naše pozemská připoutanost drží naši duši.

Pokud je pták svobodný, může se vždy vrátit k osobě, kterou si zamiloval. Právě tak i duše, která se vznesla k Božskému Životu, vždy odpovídá na volání lásky, objímá, je připravena být nablízku, ale činí to tak už z Nové, Božské Lásky. I potom, když už tělo nebude existovat, – bude tomu tak.

Řeknu ti nyní něco o své minulosti: bylo pro mě velice těžké přežít bolest ze ztráty, když Vlada, moje žena, opustila tento svět a já jsem zůstal úplně sám. V té době byl už Děd, Volchva Belojar mnoho let v jiných světech.

... Cítil jsem takový zármutek nad ztrátou milované ženy, že moje duše doslova celá zešedivěla žalem; přestal jsem cítit Boha... V podstatě jsem si i vzpomínal, že Bůh existuje, zdálo se mi, že dělám všechno, co jsem dělal předtím, – chodil jsem na ta zvláštní místa, místa síly, a snažil jsem se i dělat praktiky, které jsem se tehdy naučil, ale zdálo se mi, že je všechno marné... Bolest v mém srdci byla tak velká, že jsem ji jen stěží dokázal snášet a nevztáhnout na sebe ruku. Bylo to, jako by mi Boha zastřela stěna šedé, zhuštěné mlhy. A já sám jsem vypadal jako přízrak.

Tehdy mě potkal náš igumen Sergij. Bůh tehdy skrze Sergije změnil můj život. Pro mě to byl prostě jen mnich, člověk, kterého jsem potkal náhodou, jen Boží poutník, avšak on mi řekl: „Není dobré být tak smutný kvůli své ženě, ona žije s Bohem v Nebeské Radosti, ale ty se sám ničíš svou sklíčeností.“

Poprvé po Dědovi a Vladě jsem se setkal s člověkem, který bez námahy četl každou mou myšlenku, který prohlédal mou duši naskrz, věděl o smrti mé ženy, o mé beznadějné bolesti a smutku...

A on dál pokračoval: „Přijď do kláštera na bohoslužbu, ulehčí se ti...“.

... Přišel jsem a skutečně jsem se pocítil lépe. A tak jsem tam i zůstal a stal se novicem. Poslouchal jsem Sergijovy moudré řeči a postupně jsem se vyléčil ze stesku po domově. Vyprávěl jsem Sergijovi o sobě, o Dědových lekcích a o učení u Vlady.

Zeptal jsem se ho, jestli je mi teď už dovoleno žít v klášteře, nebo jestli se nejprve musím vzdát všeho, co jsem se naučil předtím...

Láskyplně se usmál:

„Boží Učení je Jednotné, ale cesta každé duše je klikatá, jako když bývají na vrchol hory prošlapány cestičky z různých stran. Stává se, že poutník zabloudí, sejde směrem dolů, ale pak začne zase vystupovat jinou cestou... Ale ta cesta není důležitá, hlavní je ten cíl, který duši uložil Bůh. A pro ducha je vrchol jen jeden – tam, kde se otevírají Nebesa, a je úplně jedno, jakou stezičkou nebo pěšinkou se tam člověk dostal."

... Začal jsem tedy žít v klášteře a pak jsem přijal tonzuru. Začal jsem číst moudré knihy a poslouchat Sergijovy pokyny. A pak přišel Andrej a také přijal mnišství.

A tak teď, když jsem dozvěděl, že půjdu brzy k Pánu, jsem chtěl přijmout schymu. Myslel jsem, že to pro tebe tak bude lehčí, abys neopakoval mé chyby. Abys hledal jen Boha a našel v Něm Přítele, – Toho Nejbližšího, jaký může být! Ale, jak už víš, Sergij mi řekl, abych ještě chvíli počkal, řekl mi, že ještě není čas, a dovolil mi s tebou mluvit.

Peresvět se na Jegorušku láskyplně podíval. A tomu ve zmatku všech těchto emocí vytryskly slzy, a on začal prádlo pilně ždímat, tloukl mokrým zkrouceným svazkem o plochý kámen a znovu a znovu ho máchal, dokud nebylo úplně čisté.

Od toho dne Jegorka nevynechal jedinou příležitost, aby si s Peresvětem promluvil. Peresvět se tomu nebránil, naopak se snažil Jegoruškovi povědět všechno důležité, co věděl o Bohu.