Kapitola třetí:
Dívat se a poslouchat můžeme srdcem

Neviditelná "spojující nit"

Je mezi námi-dušemi a Bohem...
Je důležité to spojení pocítit.
Marným starostem pak dáme sbohem!

Je Nekonečnost Boží,

V Níž je Ticho...

A život duše v Ní –

Jak struna lásky zní!

Ngomo

Několik dní se Peresvět a Jegorka účastnili kácení palivového dřeva v lese s ostatními mnichy.

Na návrh Peresvěta poráželi pouze suché, už odumřelé stromy. Bylo to těžší, než porážet všechny stromy po řadě. Ale na druhou stranu suché stromy hořely lépe, v lese bylo méně polomů, a na houby a na sběr lesních plodů se pak mnichům chodilo pohodlněji.

Nocovali přímo na místě, v provizorních přístřešcích.

Večer po modlitbě, když už všichni ulehli ke spánku, seděl Peresvět ještě u ohně.

Přišel k němu Jegorka:

– Nemůžu spát, zebe mě! Můžu se tu ohřát?

– Sedni si vedle, tady je teplo!

... Jarní noci byly chladné, ale jasné.

Obloha byla plná zářivých hvězd. Kolem malé mýtiny, kde hořel oheň, stály majestátní smrky.

Bylo bezvětří, ticho.

Noční krása je neobyčejná: tajemná a impozantní!

Oheň intenzívně hořel. Jegoruška se rychle zahřál, ale spát nešel.

– Povídej mi dál o tom Dědovi, – poprosil Peresvěta.

– Dobře, poslouchej!

Tehdy nás, mě a Rodiona, začal Děd, jaksi nenápadně, trochu učit.

Jednou jsme také měli takové večerní posezení u ohně. Děd byl tentokrát hovornější, nežli obvykle. My jsme využili příležitosti a začali mu pokládat otázky. Já jsem se ho tehdy zeptal:

– Ale proč máme umět všechno dělat levou rukou, když se Rodionovi už brzy ruka uzdraví, a mě ruka dokonce ani nebolí?

– A ty, dokud se Rodionova ruka neuzdraví, ho zatím budeš krmit lžící a pěstovat v něm nemohoucnost?

Tak například, proč se díváte dvěma očima, a ne jedním?

Člověk může projevovat mnoho rozmanitých dovedností, mnoho schopností je člověku Bohem darováno! Jenom o těch možnostech málokteří lidé vědí – a proto je nepoužívají.

Takže se divíte, jak já všechno vidím, dokonce i když stojím zády k příchozímu nebo jsem na úplně jiném místě? Nebo – jak o vás vím takové věci, o kterých jste mi sami nevyprávěli?

Tak tedy: člověk je duše. A duše se umí dívat bez těla, i slyšet bez těla! I poznávat dříve nepoznané – u samotného Boha! – může člověk-duše!

Vy jste zatím ještě jen poloviční lidé, ale mohli byste se stát i Lidmi opravdovými! A k tomu potřebujete první dovednost – naučit se na svět dívat duchovním srdcem.

– A to jak? – zeptali jsme se.

– Duše může vidět očima duchovního srdce – to, co je obyčejnému pohledu neviditelné. A také – i slyšet to, co je obyčejnému sluchu neslyšitelné. Duši bude vždy jasné, co je to před ní za člověka, jestli on lže nebo mluví pravdu. A ještě mnoho dalších věcí pochopíte, pokud se naučíte dívat duší: jak jednat spravedlivě, podle svědomí, i jak řídit svůj život.

– A jak se můžeme naučit dívat duší?

– Tak se podívejte na oheň z toho místa, kde v těle probíhá nádech a výdech...

Potom se pro lepší pochopení podívejte z hlavy, pak z břicha, a potom znovu – z toho centra, kde se duše může stát vidoucí.

Teď se otočte zády k ohni a zkuste se podívat zrovna tak.

... Byli jsme zvědaví a začali jsme zkoušet to tak dělat...

Děd řekl:

– Nepospíchejte! Ať jsou teď oheň a jeho světlo pro každého z vás tím nejdůležitějším.

Zpočátku pociťujte všechno kolem sebe celým tělem, jako když jste v teplé vodě. Potom tam, kde v těle bije srdce, pocítíte něžné teplo. Tehdy – duše začne vidět...

Duše se bude dívat s láskou!

... Začalo nás to velice bavit. Ne proto, že bychom světlo ohně hned jasně uviděli. Ale měli jsme pocit, že ještě jenom trošičku – a už uvidíme: světlo, oheň, Děda, i Míšu, který ležel kousek od nás a také se díval na oheň a občas hlasitě vzdychal...

Pak Děd řekl:

– A teď – poslouchejte duchovním srdcem: praskání ohně a houkání výra, i Míšův dech...

Všechno jsoucí – zní ve Velikém Tichu...

... Tak nás Děd učil pochopení toho, co sám nazýval Životem s Bohem ve všem. Chtěl, abychom poznali ticho srdce a vnímali Jednotu všeho živého...

Jistě, nebyli jsme tehdy příliš pilnými studenty: byla to pro nás prostě jen zábava...

– A jestli to tak zkusím i já, nebude to hřích? – zeptal se Jegorka.

– Pročpak – hřích? Igumen Sergij nám přece o hésýchii vysvětluje to samé – jak dosáhnout toho ticha srdce. A vypráví nám o duchovním srdci, ve kterém se rozhořívá mnichova láska k Bohu. A Děd nás tehdy tomu také učil...

... Jegorka začal zkoušet se tak dívat a poslouchat. Jenomže z přílišného snažení se mu to moc nedařilo.

Peresvět ho utěšil:

Žádné dovednosti se člověk nenaučí hned napoprvé. Ty se díváš ze srdce, a sám si v té chvíli myslíš: "Podařilo se mi to?" A plnost toho, co je vnímáno duší, nepřichází: neklidná mysl tomu brání!

– Ale jak nepřemýšlet, když všelijaké myšlenky přicházejí samy od sebe?

Tak začni přemýšlet s láskou o Bohu! Vždyť právě teď je Bůh – tady s námi! On je blíž než tento táborový oheň! Bůh je vždy zde! Jenom my to často neumíme pocítit...

... Peresvět a Jegorka se ponořili do ticha, zaplněného Božskou Přítomností, a ještě dlouho seděli vedle sebe v kruhu světla z tančícího plamene ohně.

A Bůh naplňoval jejich životy Svojí Velikou Láskou... A ta Láska Boží tekla jako veliká řeka...