Kapitola šestá:
Andrej Osljaba

Tehdy se mi občas zdálo

Že na tomto světě nic není v pořádku!

Ptal jsem se: "Jak mám dál žít?

Bože! Dej mi znamení!"

A pak jsme stáli s přítelem

Uprostřed bitvy bok po boku.

Pod údery zvonily drátěné košile,

A meč se družil s mečem...

Když jsme zakusili rány a bolest,

Hledali jsme naši pravou Cestu.

Učili jsme se životní lekce –

A připravovali se pohlédnout na Pána!

Peresvět

Jegoruška hledal příležitost znovu si vyslechnout Peresvětovo vyprávění. Vybral si příhodný čas a poprosil ho, aby pokračoval:

– Nemohu se dočkat, abych se dozvěděl, jak to s vámi bylo dál! Povídej!

... Peresvět pokračoval ve svém vyprávění:

– Po tom, co už jsem ti vyprávěl, probíhal můj a Rodionův život přibližně tak, jak jsme si to tehdy sami přáli. Stali jsme se vojáky v družině našeho knížete. Sílou a udatností jsme se velice proslavili.

Avšak byly všechny naše bitvy spravedlivé? Ne, všechny ne, samozřejmě...

Knížata mezi sebou často vedla spory, uzavírala spojenectví, uchvacovala moc nad svými sousedy. A později zas uzavírala úplně jiná spojenectví, a bývalí přátelé se stávali nepřáteli...

My jsme v podstatě chtěli jak lidi, tak i svou zemi ochraňovat, a města bránit před útočníky... Ale zachovat pravdu a čistotu v těch skutcích se nám pokaždé nepodařilo...

Občas se nám stávalo to, že ti gardisté, se kterými jsme se v jedné bitvě bili bok po boku, se podruhé stávali našimi protivníky...

Družiníci jednoho knížete mohli na vlastní přání přejít k jinému knížeti, to se stávalo, nikdo tomu nebránil.

... A náhle – před jednou bitvou na mě padla taková úzkost, že se to nedá vypovědět slovy!

... Rodion a já jsme se v těch časech považovali za věřící. I když víra v existenci Boha byla u nás obou velmi neúplná. O svátcích jsme chodili do kostela na bohoslužby, jak se patřilo, zúčastňovali jsme se přijímání...

Ale účast na Božím životě jsme vůbec nepociťovali!

Jak víra, tak i modlitby, čtené podle zvyku, byly oddělené od zbytku života.

V našich životech byl Bohu vymezen jen velmi malý prostor a čas.

A celý náš ostatní život s probíhajícími boji, vítěznými hostinami a pohřebními tryznami za mrtvé druhy, nebyl s Bohem spojen vůbec.

A právě to pro mě začalo být náhle přímo nesnesitelné. Přepadly mě těžké myšlenky!...

Seděli jsme s Rodionem u ohně v noci před bitvou. A on si všiml, že se mnou není něco v pořádku.

Začal se mě vyptávat:

– Tak, co se ti stalo?

– Pojď, odejdeme pryč od knížete, Rodione! My dva přece v podstatě věříme v Boha, ale žijeme nekřesťansky, bojujeme proti svým! Knížata uzavírají spolky hned s Litevci, hned s hordou, oni bojují za svoji moc a vliv. Ale za co bojujeme my?

– Jestli chceš – odejdeme po bitvě. Ale odejít před bojem – to by byla zrada! V tom je vojenská čest! Vzmuž se, jinak si všichni naši lidé budou myslet, že ses stal zbabělcem!

– Ale není jedno, co si pomyslí?! Moje svědomí mi nenařizuje pozvedat meč proti svým bratrům ve víře – a dokonce i proti našim bývalým soudruhům!

... My jsme se tehdy s Rodionem rozhodli, že od knížete odejdeme po této bitvě a budeme žít v míru, a vést svoje hospodářství. Rodion už byl ženatý, jeho synáček, Jakov, dorůstal...

* * *

Ta bitva byla pro naše vojáky neúspěšná.

A já jsem v sobě vůbec neměl tu zvláštní opojnou chrabrost a udatnost, která obvykle v bojích přirozeně vznikala. Dříve jako by se společná síla pro celý oddíl rodila během bitvy. Takže sílila vojenská udatnost. Tak se strach ze smrti a bolest z ran daly snadno překonat ve společném nezkrotném náporu! A teď jsem neměl ani strach, ale přání bojovat – také ne. Jen jsem čekal, kdy už ta bitva skončí?! Snažil jsem se nikoho nezabít a nezranit...

A pochopitelně jsem byl sám brzy velmi těžce raněn. Upadl jsem na zem u Radionových nohou. Vždy jsme se bili bok po boku...

Kníže tehdy všem nařídil ustoupit.

Ale Rodion příkaz neposlechl; zůstal.

Z posledních sil jsem řekl:

– Rodione, odejdi, já už se nezvednu... Žij za nás oba, můj bratře!

– Mlč! Nikam nepůjdu!

... Zakryl moje tělo mým štítem. Potom vzal do levé ruky meč. Svůj štít si přehodil přes záda, aby byl alespoň trochu krytý zezadu.

Tak stál a čekal...

Lavina útočníků jako by se o něho rozřezávala, jako když se proud bouřlivé řeky rozřezává o obrovský kámen, na který narazil.

On už ani nevěděl, jestli jsem ještě živ, nebo už jsem zemřel...

Stál tak nad mým tělem. Ani na krok neustoupil!

Vydržel to tehdy a zachránil mně tím život... Když to naše družina uviděla, přispěchala na pomoc...

Žádný z našich protivníků Rodiona nezasáhl. Svou odvahou si získal u všech velikou úctu! O hrdinském činu Rodiona Osljaby si ještě dlouho vyprávěli gardisté, a také ho oslavovali guslaři ve svých písních a skazech, aby pozvedli vojenského ducha v družinách před bitvami.

Tak to bylo! Ty, Jegoruško, teď víš, že vděčím za život svému pokrevnímu bratru Andrejovi, a že tehdy na bojišti zemřelo mnoho vojáků, ale já žiju dodnes...

Od toho dne jsme už s Rodionem nebojovali a neúčastnili se bitev.

... Jegorka vykulil oči překvapením a řekl:

– Tak on to byl náš mnich – Andrej Osljaba¹?

Ale mě ani nenapadlo, že by to mohl být tvůj věrný přítel Rodion! Říká se, že Andrej přišel do kláštera mnohem později než ty. Já jsem si myslil, že Andrej je tvůj rodný bratr, a že Rodion je tvůj přítel z dětství...

– On je pro mě víc, než rodný bratr! Život nás pevně spojil! Jak jsme si v šesti letech navzájem přísahali, že budeme jako bratři, tak i žijeme!

A teď jsme také i v Kristu – bratři!

Rodion byl postřižen později než já, až když jeho žena zemřela a syn dospěl.

A ty jsi tehdy hned přijal tonzuru jako mnich?

– Ne. Pak nás osud nejprve opět svedl dohromady s Dědem. Ale to je dlouhé vyprávění, povím ti to jindy.

Zítra půjdu do Perejaslavli. Posílá mě tam igumen Sergij. Tamější biskup nám slíbil knihy pro náš klášter a darování ikony. Ale jestli to opravdu tak moc chceš znát, popros Andreje, aby ti to vyprávěl. On si tu dobu lépe pamatuje, nežli já. Já jsem se dlouho nemohl vzpamatovat ze svých ran: všechno bylo jako v mlze...