Kapitola pátá:
Neobyčejná síla

Jestliže v duši svítí Světlo,

temnota je bezmocná!

Jegorka se brzy zase podělil s Peresvětem o své zážitky a nové úspěchy:

– Začal jsem se večer dívat na svíčku ze srdce, jak jsi mě to naučil. A daří se mi to tak dobře! Jako by byla ta svíčka zapálena v srdci duchovním, jako by tam hořel ohýnek lásky pro Boha! A ticho přichází samo od sebe...

Při zpovědi jsem o tom řekl igumenu Sergijovi. Bál jsem se, že mi vynadá. Ale on mě dokonce pochválil! A také jsem mu ukázal svoje kresby různých ptáčků a květinek, které jsem dělal na prkýnkách, a on to také pochválil! Požehnal mi, abych se dál učil kreslit. Také říkal, že až mě dobře naučíš číst a psát, budu moci přepisovat Svatá Evangelia a jejich písmena a stránky zdobit vzory.

... Jegoruška projevoval píli v každém učení. Peresvět ho začal učit číst a psát už dávno. A v té době už chlapec uměl trochu psát a slabikovat.

* * *

Toho dne sbírali Peresvět a Jegoruška různé bylinky na čaj, a později z nich také připravovali léčivé přípravky.

Peresvět se v tom velice vyznal – a sám igumen Sergij mu tuto práci zcela svěřil.

Jegorka se této dovednosti pilně učil: o bylinkách a jejich léčivých vlastnostech si dokázal všechno zapamatovat!

A Peresvět mu ještě k tomu přikázal dělat si zápisky, – jak pro zapamatování na dlouhou dobu, tak i kvůli výuce psaní.

Nyní drtili bylinky v hmoždíři a ve speciálním poměru je smíchávali na léčivou směs.

Jegoruška poprosil:

– Povídej mi ještě dál o Dědovi, o tom, jak tě učil. Rozeznávat léčivé bylinky, to tě také naučil on?

– Ano, i ne. O bylinkách mě toho více naučila moje žena, ale to bylo mnohem, mnohem později...

Ale o Dědovi tu mám ještě něco zajímavého. Hodně jsem o těch událostech přemýšlel, ale zatím ještě nevím, jak ti o nich vyprávět...

Život obyčejného vojáka, který věrně slouží svému knížeti, zahrnuje jak hrdinské činy, tak i každodenní službu, i zabíjení jiných lidí v bitvách, těch lidí, které kníže považuje za nepřátele. Kde je ta hranice: co je vojenská povinnost, a co je strašný hřích? Mnoho snů a tužeb mne a Rodiona bylo v našem mládí o tom, jak se stát odvážnými bojovníky – silnými, udatnými a neporazitelnými – abychom získali hrdinskou slávu v mnoha bitvách.

Děd nám naši touhu po vojenském hrdinství vůbec neschvaloval. Ale my jsme si nedokázali pro sebe představit jinou budoucnost, kromě služby v knížecí družině. Oddávali jsme se snění o bitvách, toužili jsme po hrdinských činech...

Myslím si, že právě proto v té době skončilo naše učení u Děda tak brzy, že skoro ani pořádně nezačalo...

A jako vnější příčina k tomu posloužila jedna příhoda.

K Dědově domu přijel jeden člověk, od pohledu bohatý a vážený. Měl s sebou šest ozbrojených sluhů.

Míša byl připraven se na toho člověka vrhnout a nepustit ho dál. Hned v tom muži vycítil zlobu.

Ale Děd Míšovi přísně nařídil:

– Seď klidně! Dokud ti nedám znamení – nezasahuj!

... Nečekaný host vešel do světnice a velice dlouho tam mluvil o samotě s Dědem.

Později vyšel velice nespokojený, doslova se třásl vztekem a rozhořčením, že mu Děd odmítl splnit, co si přál.

Došel už na kraj mýtiny k cestičce, kde čekali jeho sluhové, ale náhle se otočil a s obnaženým mečem zamířil zpět k Dědovi s jasnou hrozbou, už ne jako prosebník. Zakřičel na Děda:

– Přemlouval jsem tě po dobrém – jenže ty jsi nepochopil! A tak tě donutím silou! Vykonáš, co je třeba! Pak – zůstaneš naživu, a dostaneš odměnu! Ale budeš-li se protivit – uškodíš si sám!

... Děd, který vyšel nezvaného hosta vyprovodit, klidně stál uprostřed mýtiny.

Rozezlený návštěvník s obnaženým mečem přistoupil k Dědovi a řekl:

– Poslouchej, starče, pojedeš s námi – nebo tě zabiju hned teď! Hned tady na místě přijmeš smrt!

... Děd se jen ušklíbl a řekl:

– Je vidět, že jsi hloupý...

... Tím přetekla trpělivost nezvaného návštěvníka. Rozmáchl se, aby udeřil mečem.

Všechno další proběhlo v okamžiku.

My, já s Rodionem, jsme se vrhli na pomoc; popadli jsme to první, co nám přišlo pod ruku – hůl a velké kleště...

Míša se postavil na zadní a zamířil ke sluhům, kteří už tasili meče.

Sám Děd klidně stál a téměř se nehýbal. Pouze natáhl vstříc meči otevřenou dlaň – a čepel meče se zastavila ve vzduchu, aniž by se dotkla Dědovy ruky, jako by narazila do neviditelné stěny.

Děd pronesl tiše, ale tak, že nám přeběhl mráz po zádech:

– Stačí! Zmizte odsud! Kvapem!

... Útočníky jako by spoutal zvláštní strach. Poslušně opustili mýtinu a odjeli pryč, aniž by projevili agresi.

... Byli jsme ohromeni tím, co se stalo, ale ze všeho nejvíc zvláštní neviditelnou Dědovou sílou, se kterou dokázal holou rukou zastavit meč útočníka.

– Zlo nemá moc nad dobrem, temnota nemá moc nad Světlem – cožpak jste to nevěděli? Někdy bývá nutné překazit zlou vůli pro přivedení k rozumu, pokud nejsou slova chápána.

... Pochopitelně jsme začali prosit, aby nás takové síle naučil...

Děd nejprve chvíli mlčel, a pak nám vysvětlil:

– Síla musí odpovídat chápání člověka, a nesmí ho převyšovat. A zatím jsou pro vás – hůl a kleště – v této chvíli nejrozumnější!

– Ale my jsme tě přece chtěli ochránit, nebyl čas utíkat pro zbraně! – řekl jsem trochu uražený.

O tom já právě mluvím! Je dobře, že to všechno tak dopadlo!

Jaký by mělo smysl vám to teď vysvětlovat?... Ta síla je přímo spojena s Univerzální Božskou Sílou. A není potřebná k tomu, aby se člověk stal neporazitelným bojovníkem, jak byste si to vy oba přáli! Pro ty, kdo chtějí bojovat s nepřáteli, je tato dovednost zatím nevhodná!

Teď už máte čas jet domů! O mně zbytečně nevyprávějte! Vaši otcové se zítra vrátí z tažení. A vy už máte nejvyšší čas být doma, aby vás matky nemusely duševně pohřbít! Když už vás sluhové dva týdny nemohou najít!

– A můžeme ještě přijet později, abys nás to naučil?

– Ne, ne kvůli tomu, kvůli čemu dosud chcete mít sílu. Je pro vás ještě brzy se u mě učit!

... Bylo nemyslitelné Děda neposlechnout. A tak jsme hned ten den odjeli.

Jegoruška se zeptal Peresvěta:

– Takže jste se s Dědem znovu nesetkali?

– Setkali, jenom to bylo později, mnohem později...

K jeho lesnímu domku jsme se pochopitelně asi tak za měsíc vydali. Pomýšleli jsme na to, že ho uprosíme, aby nás učil...

Ale, když jsme přijeli blíž, uviděli jsme, že z domku zbylo jen spáleniště! Jenom studna stála nepoškozená uprostřed mýtiny.

Dohadovali jsme se, že to ti nedobří lidé udělali na rozkaz toho člověka, který Děda začal nenávidět.

Nevěděli jsme tehdy, zda je Děd naživu nebo zahynul v ohni. Doufali jsme ale, že odešel předtím, než se to stalo, protože obvykle věděl o všem, co se mělo stát, předem.

Nabrali jsme vodu ze studně a naplnili si jí láhve, jako bychom si v té vodě chtěli uchovat vzpomínku.

A pak jsem našel a zvedl ze země prkénko, ležící vedle studně. Bylo na něm napsáno:

"Jestliže v duší svítí Světlo, pak je temnota bezmocná!"

Považovali jsme to za poselství od Děda pro nás... Jako by věděl, že k němu přijedeme, že to prkénko najdeme a že si to přečteme...

Uvěřili jsme tomu, že se Děd tehdy zachránil. Ale naše další setkání s ním se uskutečnilo až za patnáct let.