Kapitola osmá:
Láska a růst duše

"...Milujme se navzájem,

protože láska je od Boha!...

Kdo nemiluje, nepoznal Boha,

protože Bůh je Láska!" (1 J 4:7-8).

"... Pokud milujeme jeden druhého,

pak v nás Bůh přebývá,

a Jeho dokonalá Láska

je v nás!" (1 J 4:11-12).

"Bůh je Láska,

a přebývající v Lásce

přebývá v Bohu,

a Bůh – v něm!" (1 J:16).

"... Radost Má – ať ve vás přebývá,

a ať je ta vaše radost dokonalá!

Toto je Mé přikázání:

abyste milovali jeden druhého,

jako jsem Já miloval vás!" (J 15:11-12).

"... Spojující se s Pánem

je jeden Duch s Pánem!" (1 Kor 6:17).

"... Království Nebeské se získává sílou,

a používající úsilí

ho dosahují!" (Mt 11:12).

"... Až ... budeme podobní Jemu... –

... uvidíme Ho, takového, jaký On je!" (1 J 3:2).

Cesta do Perejaslavli byla daleká, nedalo se tam dojít za jeden den.

Peresvět šel nalehko, nepospíchal.

Bylo mu blaženě pod širým nebem, na svobodě!

Kolik toho už předtím nachodil a najezdil po zemi!...

Pokud mír a klid přírody nenarušují lidé svými šarvátkami, pak vždy přichází do srdce radost z přírodní krásy!

Na čistých prostranstvích luk a stepí se otevírá duše, a ta všechno kolem objímá, co jí síly stačí! A pak ruce duše jakoby samy od sebe vyrůstají – obrovské, neviditelné! – aby mohly objímat všechnu tuto krásu! A potom – co nejněžněji držet na těchto ohromných, laskajících a silných rukách všechny ty kvetoucí louky, všechny ty nedozírné stepi!

A v lesní houštině se duše noří do zvláštního ticha, jako by se mezi kmeny stromů tělo vytrácelo, a jen les šumí listím ze všech stran!

Někde tam vysoko se větve stromů podivuhodným krajkovím listů dotýkají modři oblohy, a přitom svými kořeny sahají do hloubky, do klidu a síly Země!...

A pak existuje jenom les, a nad ním – modré nebíčko, vysoké a čisté!

A pod nebíčkem – Země, uvnitř hluboká, všechny životy sebou vyživující, na sobě všechny nesoucí.

A tělo lidské je uprostřed toho všeho – malá rostlinka, která – z Vůle Boží – roste a žije...

A v tom těle se má rozvíjet duše. Tak to určil Sám Bůh, tak On zařídil život na Zemi!

A člověk-duše žije proto, aby poznal svého Boha-Stvořitele, aby si Ho zamiloval tak silně, až by se pootevřely Zářivé Boží Paláce! A duši se pak Zjeví i Sám Otec Nebeský!

... Lesní cesta vyvedla Peresvěta z lesního houští na otevřená prostranství luk. V dálce se modrala řeka Kubr. No tak, už má víc než polovinu cesty za sebou! Peresvět se posadil k odpočinku pod mohutný vysoký topol a opřel se zády o jeho kmen.

Ohromný strom laskavě přijal poutníka pod svůj baldachýn. Peresvět lehce a přirozeně pocítil zářivé proudy životní síly ve kmeni, i ohromnou korunu s jemně šelestícím listím, i hloubku kořenů, spojujících strom se samotnou Matičkou-Zemí! Jako by se sám na okamžik s tímto topolem sblížil a sbratřil, stal se takovým jako on, prorostl do hloubky země kořeny, vytáhl svůj kmen do výšky tří rozpětí paží, a dokonce dosáhl spoustou rukou-větví až do nebíčka a pohladil vzduch lístečky-prsty...

"Je to přece tak prosté: pocítit sílu a klid takového stromu, jeho spojení s celým Božím Stvořením, s celým Vesmírem! Proč tedy lidé zapomněli na takové prosté možnosti – pociťovat Život ve všem, co existuje?

A tohle všechno mě naučila Vlada..."

... Peresvět vyšel na břeh řeky.

Vzpomínky na Vladu, na tu velikou pozemskou lásku, která v něm tehdy probudila Lásku Boží, – ho náhle bezděčně zaplavily.

Peresvět se těm obrázkům minulosti nebránil. Naopak, dovolil své paměti znovu zopakovat jeho srdci tak drahé stavy lásky, které tehdy zažíval tak silně poprvé!

Ta láska nikam nezmizela, žije dál v jeho duši – jako poklad, jako neuhasitelné světlo, které se nestalo něčím uplynulým, minulým. Ale ta láska se stala jím samotným, v ní se očistil a vyrostl, zmužněl, přiblížil se k pochopení všeho Života i Samotného Boha! Ta láska před ním otevřela Svět Boží!

* * *

... Když tehdy po těžkých zraněních a dlouhém zapomnění Peresvět otevřel oči, okamžitě uviděl ji – Vladu – podivuhodně něžnou a tak překrásnou!

Světle plavé vlasy zapletené do copů, oči klidné a hluboké, jako jezerní hlubina... Štíhlé a pružné tělo... Podivuhodná zvláštní měkkost a plavnost pohybů... Čistota její duše se prostřednictvím tělesných rukou snadno dotýkala všeho kolem, z očí jí zářilo světlo.

Její pohled byl naplněn zvláštní něžností a péčí.

Její přítomnost přetvářela celý prostor kolem a naplňovala ho láskou, kterou duše pociťovala jako jemné, sotva postřehnutelné doteky.

Zároveň s tím návratem k životu – tehdy přišla k Peresvětovi i láska k Vladě. Ta láska jako by v duši spala už předtím – a teď se náhle probudila, a to tak silně, že mu dala sílu přežít a uzdravit se!

Ta láska byla vzájemná, a Vlada to neskrývala.

... Velice se zaradovala, když se Peresvět probudil.

Zavolala Rodiona. Ten přišel a sklonil se nad lůžkem přítele:

– No, konečně! Přes týden jsi byl v bezvědomí!

Víš, kdo tě léčí?

– Vlada... Jako ve snu jsem po celou tu dobu viděl její tvář, a pociťoval její ruce.

– Ano, Vlada! Je zručná v léčitelství!

Ale ještě – tomu neuvěříš! Je tady – Děd! Pamatuješ se na něho? Vlada je jeho žákyně!

... Děd se do léčení Peresvěta téměř nevměšoval, měl jinou práci.

Jen občas přicházel k loži nemocného a pozorně se díval, jako by všechno viděl naskrz. Potom řekl několik slov – a odešel.

Například to bylo tak:

– Co ty tady jen tak sotva dýcháš, jako bys byl živ jen napolovic? Dýchání v člověku se může spojovat s Božským Duchem! Nadechuj vzduch spolu se Světlem Božím! A vydechuj ho tak, aby – kromě toho Světla – v těle nic jiného nezůstalo! Hned potom se rána v prsou začne hojit!

... Vlada tyto stručné instrukce od Děda později podrobně vysvětlovala.

... Rodiona Děd brzy poslal domů. Řekl:

– Žena na tebe čeká, synek ti roste, nemáš tu co trávit čas s nemocným! Odjeď! Vlada do léta tvého přítele vyléčí!

... Rodion nakonec poslechl a odjel.

... Peresvětovi se síly vracely velmi pomalu. Ležel na lůžku v jeskyni, velice prostorné a dobře vybavené k trvalému obývání. Ve středu největší místnosti vždy hořel oheň, jehož dým snadno vystupoval nahoru do malého otvoru ve stropě. Samotná jeskyně zasahovala hluboko do skály z měkkého vápence. Měla několik místností dobře přizpůsobených k bydlení.

Jednou v noci Peresvět uslyšel, jak Vlada prosila Děda:

– Uzdrav ho, prosím tě! Není na světě člověka, který by mi byl dražší!

– To vím! Právě proto si ho vyléčíš ty sama! A využiješ všechno, čemu jsem tě učil, a bude k tobě přicházet nové Vědění od Boha! Ty přece chápeš, že pokud ho teď já uzdravím v jednom okamžiku Sílou Boží, nebude z toho moc užitku. Ale pokud mu ty pomůžeš, aby sám sílu sebe-duše poznal a Sílu Boží v sobě probudil – pak to přinese užitek veliký! Člověk může sám sebe s Boží Pomocí vyléčit od jakékoliv choroby, jenom, obvykle neví, jak... Ale ty – víš! A tak léči!

... A Vlada léčila.

Naučila Peresvěta zvláštnímu dýchání, kdy vzduch-světlo naplňoval celé tělo a přemísťoval se uvnitř něho.

Naučila ho pociťovat sílu Matky-Země – přímo z jeskyně, pociťovat nad sebou její povrch s bylinami, se stromy, s ptáky a roztomilými zvířátky.

Naučila ho to pociťovat duší tak, aby ta síla pronikala do těla a zaplňovala ho.

Když Peresvět dokázal vycházet z jeskyně, naučila ho koupat se v prorubu v ledu, aby všechny zbytky slabosti opustily tělesný obal, a aby se síly v těle obnovily.

Nebo také ještě mohl pociťovat vodu, a přitom se sám stát tichem, klidem, průzračnou hlubinou jezera.

Naučila ho také očišťování sama sebe světlem svíčky a ohně.

A později, už na jaře, ho naučila spojovat se se světlem a ohněm jasného zářícího Slunce.

Vlada mu odhalovala i větší hloubky duchovního poznání. Například, ukazovala, jak Božské Světlo – Světlo Ducha Svatého – vnímat a splývat s Ním.

A jak jednoduše všemu tomu učila! Všechno kolem – jí při tom pomáhalo – jeskyně a oheň táboráku, stromy, vodopádek, řeka a prostranství luk, i les!...

* * *

Peresvět si na břehu říčky vyzul boty. Mírně chladivá voda proudila a hladila mu nohy, unavené chůzí, a teplé vzpomínky naplňovaly jeho duši.

Vzpomněl si na to, jak ho Vlada na jaře naučila cítit se jakoby ležícím na dně řeky, a jeho tělo při tom – stálo na břehu.

Říkala:

– Duše nemusí být zajatkyní tělesného obalu! Zde je pro tebe jednoduchá zkušenost: pociť se ležícím na dně.

– Jako bych utonul?

– Ne. Jako když lehce dýcháš pod vodou, kocháš se skrz vodu slunečními paprsky, dotýkáš se písečku na dně a vodních řas, které se kolébají... Můžeš tak proplouvat – duší! – v proudu této říčky...

... Teď, když si Peresvět toto cvičení zopakoval, pocítil, jak ho proudy říční vody omývají ze všech stran i zevnitř, jak je lehké a svobodné jen tak plout ve vodním proudu, prosyceném slunečním světlem! Vzpomněl si, jak taková jednoduchá činnost potom pomohla Vladě naučit ho plynout v Proudu Světla Ducha Svatého, rozplývat se v tom Proudu!

Peresvět se podivil tomu, jak přirozeně paměť duše křísí k životu vzpomínky na dříve prožité vyšší stavy. Vždyť teď se pro něho stal Proud Živého Božího Světla přirozeně pociťovanou Realitou! Jeho tělo stálo na břehu říčky, ale duše se vznášela ve Splynutí s Tokem veliké Řeky Božského Světla, která něžně proudí a překonává ohromné vzdálenosti!

Lehce, jakoby sama od sebe, zazněla v nejjemnějším Světle modlitba "Králi Nebeský".

A neexistovaly žádné rozpory mezi starodávnými znalostmi Volchvů, které ovládali Děd a Vlada, – a Učením Ježíše Krista o Otci Nebeském a o Lásce Boží!

V čistotě Lásky to všechno bylo Jednotným Věčným Věděním o Božském!