Kapitola devátá:
O postižení Boha.
Setkání s Ježíšem

Bůh,... Který je Pánem nebe a země.

nežije v umělých chrámech

a nepotřebuje sloužení lidských rukou...

On... není daleko od každého z nás.

Nesmíme si myslet, že Božstvo

je podobné zlatu, nebo stříbru,
nebo kameni, přetvořenému

lidskou zručností a důvtipem.

(Skutky 17:24-29)

Peresvět se vracel z Perejaslavli s dary od biskupa.

Byly to dvě knihy: Bible v řečtině a opis Evangelií v překladu. Obě knihy byly pozoruhodné ruční práce. Ale tím nejcennějším darem byla ikona s nádherně namalovaným portrétem Ježíše.

Ikona byla nevelká, nová, ale velice pěkně umělecky vypracovaná. Vypadalo to, jakoby měl každou chvíli její obličej ožít. Pokud se člověk díval s láskou srdečnou dlouho na tento obraz – zdálo se mu, jakoby se Ježíš Sám dotýkal tohoto světa Svou Božskou Přítomností.

Peresvět to pocítil hned, jakmile ji s rozechvěním vzal do rukou a pohlédl na ni...

Je pravda, že ani Perejaslavský biskup, ani tamější mniši o té ikoně neříkali nic takového, že by byla nějak zvláštní nebo zázračná: zřejmě si ničeho nevšimli.

... Peresvět si vzpomněl na to, jak mu Děd a Vlada vysvětlovali a ukazovali, jak se mohou Svatí Duchové v případě potřeby projevovat vtěleným lidem: stávat se viditelnými a naplňovat prostor Božskou Láskou. Vysvětlili mu i to, že ne všichni lidé to dokážou okamžitě vnímat, ale že schopnost duše vidět a slyšet Boha může člověk sám v sobě rozvíjet.

* * *

Peresvět s vnitřním úsměvem zaznamenal, že jako dříve nazývá (pro sebe) Dědem velikého Volchva Belojara, se kterým ho dvakrát v životě svedl osud...

... Je pochopitelné, že po dobu dlouhého Peresvětova uzdravování spolu měli mnoho důležitých rozhovorů.

Vzpomněl si, jak se ho jednou zeptal:

– Může člověk uvidět Boha?

– Ano, i ne...

– Jak to?

Pro začátek se musí slepec, uvězněný v těle, stát vidoucím: naučit se vidět očima duše, začít vnímat svět duchovním srdcem.

Ale ještě, abys mohl uviděl Boha, by bylo dobré kdybys pochopil, co ty sám do slova Bůh vkládáš, jaký význam tomu slovu přikládáš?

Samotného Ježíše nebo například Bohyni Ladu je zcela možné uvidět. Oni žili na naší Zemi v tělech. Takové Veliké Duše občas, během mnoha uplynulých tisíciletí přicházely na tento svět a přinášely lidem Pravé Učení. Takových Vyslanců na tento svět bylo mnoho, a ne jen jeden Ježíš!

A Oni po pozemském životě mohou Své Božské Podoby lehce znovu projevit, když je to zapotřebí! To je obrovská pomoc pro ty, kdo usilují o duchovní poznání. Takové Božské Duše mohou lidem říci důležité informace nebo je prostě obdarovat Svou Blažeností, aby je podpořily ve víře a úsilí. Takoví jsou Synové a Dcery Boží!

Ale někdy mohou lidé vidět i něco jiného: vymyšlené obrazy, které mnozí věřící uctívají. Takové obrazy pro upřímně se snažící také občas může Duch Svatý zjevovat.

A Duch Svatý – kdo to je? To také zřejmě nechápeš?

Je to Božská Síla, Která ve Stvoření všechno vykonává, všude působí. Je to Souhrn, Jednota ve Sjednocení všech Dokonalých Duší!

Oni někdy jednají nerozdílně, vzájemně sliti, jako mnoho řek, – do jedné ohromné řeky. A jindy Se projevují jakoby odděleně, ale všichni přitom vycházejí z Jednotného Božského Vševědomí.

Duch Svatý – jako Božské Světlo nebo Oheň – může být viditelný. Nebo může být zjeven jako Božské Podoby.

Tomu ty zatím ještě nerozumíš, a jenom posloucháš moje slova.

Pochopení nastane pak, až začneš jasně vidět duší a prožiješ to – jako reálnou zkušenost, o které už nebudeš pochybovat!

Ale dobře, dopovím ti to dál, když jsi se sám zeptal.

Je ještě Něco Jiného, Čemu lidé také říkají Bůh. Je to Veliká Všetvořící Síla, přebývající v Prvotním Klidu. Je to Bůh Otec, Svarog, Nejvyšší – jak Ho různě nazývají mezi různými národy! On je neviditelný pro obyčejný pohled, průzračný. Existuje všude a prostupuje vším Sebou Samým.

Ale Prvotní se s ničím nesměšuje, poněvadž On je Nejjemnější z Nejjemnějších. On je v obyčejných situacích neviditelný, ale může být pocítěn a uviděn těmi, kteří jsou připraveni vejít do Království Nebeského, kteří se k tomu stavu přiblížili sami – jako duše.

Ty jsi přece Královstvím Božím zvyklý nazývat Příbytek Stvořitele, není to tak? A že do toho Království musíš vejít – to jsi slyšel?

Nebo, že ještě Příbytek Boha nazývají Nebesy? Dochází ti teď, že to není modré nebíčko s obláčky, ale Nekonečnost Božího Bytí?

Ježíš o tom říkal: "Já a můj Otec jsme Jedno"¹. Ale kolik lidí nyní chápe, co je právě to Jedno? Avšak všichni Dosáhnuvší jsou také i to Jedno-Jednotné, to jest Bůh!

Bůh Otec, Bůh Syn, Bůh Duch Svatý... Rozumíš teď alespoň trochu – Kdo jsou Oni? Četl jsi předtím o tom, přemýšlel jsi o něčem takovém?

– Ne, trochu jsem o tom četl... Nehledal jsem znalosti o duchovním...

– A teď jsi začal hledat?

– Teď bych chtěl všechno pochopit, ale je možné, že ne tak, jak bych měl...

– Ano, ještě ne tak...

No, když už rozhovor začal, pak si uvědom i to, že Bůh je ve všem projeveném, protože On všechno stvořil ze Sebe Sama, On jako Nejjemnější dělal všechno více a více hutné, ale ne hrubé.

... Možná proto mnoho národů uctívá přírodní síly: slunce, oheň, stromy. A postupně se tak Vědění O Jednotném Stvořiteli vytrácí a mizí – za všemi Jeho viditelnými i neviditelnými Projevy. A pak dochází k velice smutné věci: víra se omezuje na uctívání idolů, kamenů, hájů, rituálních ohňů...

...Děd pak zmlkl, prudce vstal a odešel do hloubky jeskyně...

* * *

Během těch besed s Dědem slyšel Peresvět mnoho věcí poprvé.

A až potom se tomu učil a snažil se tomu do hloubky porozumět. Ale nešlo to hned, dařilo se to velmi pomalu. Postupně se mu otevíralo jasné vidění v nejjemnějších Božských světech. Dělo se to úměrně k tomu, jak rostly schopnosti jeho duše, rozvíjené zvláštními technikami, kterým ho Děd a Vlada učili.

... Nyní, když se vracel do svého kláštera s dary, zažíval podivuhodnou radost – živé uvědomění si Božské Přítomnosti!

Byl to pocit, že za zády, přímo tam, kde měl ruksak s dary, se otevíraly Dveře do Nekonečnosti Božského Světla a Lásky. Jako by hned za zády těla existovala Nekonečná Stěna ze Světla Ducha Svatého. A tam, kde je v prsou umístěno duchovní srdce, tam je průchod do této Nekonečnosti! Jako by dva světy existovaly těsně vedle sebe – a mezi nimi byla neviditelná průhledná plocha.

... Teď je před ním lesní cesta, sluníčko prosvítá skrz listí, ptáčkové zpívají. Ale stačí pohlédnout ze srdce duchovního dozadu – a tam je nekonečný Prostor Svatého Světla a Božské Lásky!

Peresvět se na chvíli zastavil, aby neztratil tento neobyčejný Božský Dar. Ale Stěna z jasného Světla nemizela. A měkké Světlo ho postupně obklopilo a zahalilo ze všech stran...

... A potom Peresvět uviděl Ježíše. Nebyla to ikona, ale živá Podoba Ježíše, sestávající z nejjemnějšího Záření. Toto Světlo se přelévalo, rostlo, objímalo ho ze všech stran zároveň!

Ježíš se přibližoval k Peresvětovi! Všechno vnější zmizelo z jeho vnímání. Zbyl v něm jen Ježíš!

Ježíš pronesl:

– Proč se ty, smělý vítězi Peresvěte, stále ještě bojíš úplně uvěřit v Moji Realitu a v Moji Všemohoucnost? Proč někdy pochybuješ o tom, co už jasně a navždy víš?

... Ježíš přistoupil velice blízko, vzal Peresvěta za ruce a pokračoval:

– Cítíš? Tohle jsem Já – s tebou! Budu tě i nadále vést až do tvé tělesné smrti a setkám se s tebou za jejím prahem! Neboj se být Mým blízkým, Mým rodným! Já jsem teď tady s tebou, a ne na ikonách a ne ve slovech Písem. To všechno je jen připomínka toho, že Já jsem s každým z těch, kteří se ke Mně s láskou obracejí! Beru každého z těch, kdo se Mně svěří, za ruku a vedu je životem, tak jako tebe!

...Potom se Ježíš začal vzdalovat a rozplývat se ve Světle. Peresvět se pokusil jít za Ním... Ale tam – do Nekonečnosti – nedokázal vejít úplně, zůstal zatím v tom světě, kde stálo jeho tělo na zemi. Ale jeho duše, přetékající Ježíšovou Láskou, jasně doširoka zářila!

... Peresvět předtím viděl Ježíšovu Podobu jen několikrát – ještě tehdy: s Vladou a Dědem. Ale myslel si, že mu ta Boží Láska byla dána jen jejich prostřednictvím. Ano, bylo to dávno. A nebylo to tak živé, jako teď, ale jako živý sen nebo nějaké vidění...

Ale teď v tom bylo jasné Vědění o skutečnosti všeho, co se s ním dělo!

* * *

Peresvět pokračoval ve své cestě.

Občas se mu v mysli náhle vynořila trochu zarmucující myšlenka: "Jak říci Sergijovi o tom, že jsem viděl Ježíše, slyšel Jeho slova, dotýkal se Jeho Rukou? Vyplývá z toho, že by pak mě – prostého mnicha – museli buď prohlásit za svatého, nebo to všechno nazvat "pokušením od ďábla".

Ale Peresvět neměl pochybností: mluvil s ním Živý Ježíš! A musí to tak přece být: poněvadž Ježíš je Vzkříšený! – živý navždy!

Jasné Světlo v něm dál zářilo, a jeho tělo naplnila nepopsatelná lehkost, jako by se dokonce i ono – pozemské – také stalo Součástí toho Světla!

* * *

Už se schylovalo k večeru, když Peresvěta napadli lupiči. Byli dva.

Když se k němu zezadu přibližovali, pocítil to jako nějaké temné stíny. Trochu se v duchu pousmál, že teď i on sám, jako Děd, také dokáže vidět "zády".

Se stejným úsměvem se otočil – a v mžiku popadl kyj, kterým ho chtěl omráčit jeden z útočníků. Hned potom vyrazil nůž z rukou druhého.

Peresvětovi to všechno nedalo moc práce. Jeho předchozí síla s přibývajícím věkem jen rostla a stávala se jinou: klidnou a mohutnou.

Poté, co byli útočící lupiči na zemi, je ani nezačal svazovat, jen se jich klidně zeptal, proč se rozhodli k zločinu.

Ti odpověděli:

– Tři dni jsme nejedli...

... Peresvět vyndal z ruksaku chléb, odepnul od pasu láhev s vodou a podal to mužům:

– Tady máte, víc jídla nemám. Jenom svaté knihy a ikonu.

... Peresvět opatrně vytáhl ikonu:

– Pomodlete se – a najezte!

... Dlouhá byla ta noc u ohně! Důležitá byla Peresvětova slova o Ježíši, o víře, o spravedlivém životě...

Výsledkem toho bylo, že dva muži, kteří se poslední roky života živili loupežemi, prosili Peresvěta, aby je odvedl do kláštera k pokání...