Kapitola čtrnáctá:
O mnišském životě a Svatých Zjeveních

Ti, kdo přebývají v pravém poznání,
se naplňují Dokonalostí podle toho,
jak se jim odhaluje Pravda.

... Hledaje Pravdu, nacházíme
její semena v nás samotných.

 

A když se s Ní spojíme.
Ona nás přijme do Prvotního Vědomí.

... Ale Božské askety
neodchází hned do Svatého Svatých, protože
Ono nemůže být ihned spojeno se Světlem,
s Nímž ještě není sjednoceno,
a s Prvotním Vědomím, ke Kterému
ještě nebyly otevřeny brány,
aby bylo možné vejít.

Ale prozatím bude Prvotní vědomí
pod křídly Kříže a pod Jeho Rukama.

 

Tato meditace bude jeho archou spásy,

i kdyby přišla potopa.

(Apoštol Filip)

Jegoruška teď k Peresvětovi chodil často, díval se na něj s nadějí, mlčel, nezačínal sám rozhovor, ale všechny otázky měl vepsané ve tváři...

Peresvět si vzpomněl, jak se sám kdysi díval na Sergije, – zrovna tak, jako se teď díval Jegoruška na něho.

... Jako by se před jeho vnitřním zrakem v jediném okamžiku otevřela celá minulost, celý jeho klášterní život.

Peresvět vedl se Sergijem důležité rozhovory o Cestě duše, o Cestě duchovního vzestupu a o tichu srdce. Sergij věnoval Peresvětovi mnoho své pozornosti a času a poučoval ho o mnišském životě. Dával mu číst moudré knihy. A to nejen Evangelia, ale také učení o získání duševní mlčenlivosti od Jana Klimaka a ponaučení Řehoře Palamy.

Knižní moudrost byla pro Peresvěta příliš komplikovaná. A klášterní modlitební život byl pro něho také velmi neznámý. Bylo těžké udržet myšlenky a pozornost jen na Bohu, jako by se jeho mysl nudila a myšlenky mu utíkaly hned do minulosti, hned do budoucnosti. Pokud Sergij pronášel slova z Písma, pak jako by ožívala, ale když Peresvět sám přemítal nad knihami nebo se snažil neúnavně opakovat modlitby, nedařilo se mu to. Dříve, na přírodních prostranstvích, s Vladou se mu zdálo, že všechno jde samo, ale tady bylo třeba vynaložit velkou píli, aby se mysl ponořila do srdce. Ale časem se k Peresvětovi navrátilo srdečné hoření, už dříve zvládnuté, láska k Bohu zazářila a pochopení proniklo hluboko do duše. Všechno, čemu ho Vlada a Belojar učili, jako by v jeho duši ožilo a projevilo se novým způsobem, všechny rozpory zmizely a objevila se Čistota a Jasnost!

Peresvět dospěl k jinému poznání, že opakování modlitby je pouze způsob předstoupení před Boha, a smyslem tohoto stání před Ním je dokonalá mlčenlivá přítomnost v záři Božího světla. Předstoupení před Bohem je nutné, aby bylo možno vstoupit do Tohoto Božského Bytí. A vůbec nezáleží na tom, jakými prostředky je tohoto předstoupení dosaženo!

A Sergij pokračoval v poučování, vedl ho stále výš podle „Žebříku“, knihy, kterou sepsal Jan Klimak, od života v neustálé poslušnosti Bohu až k úplné „Božskosti“:

Sergij učil tiše, pokorně, jako by ani sám neznal tyto hluboké prožitky duše... Ale nejenže je znal, on i svým životem ukázal svou neoddělitelnost od Boha!

Sergij obvykle mluvil nemnoho, stručně, avšak důležitost každého slova byla veliká!

– V knize Jana Klimaka se říká: „Čistota je osvojení si netělesné přirozenosti. Čistota je vytoužený dům Kristův a pozemské nebe srdce... Kdo je schopen tohoto uspořádání dosáhnout, ten má v sobě už za života v těle samotného Boha, Který ho vede ve všech jeho slovech, skutcích a myšlenkách. Proto takový člověk skrze vnitřní osvícení poznává vůli Páně, jako by slyšel určitý hlas, povznesený nad veškeré lidské učení...“

A neméně důležité pro Peresvěta bylo nejen Sergijovi naslouchat, ale také vidět, jak Sergij sám žije, jak pracuje, jako by vůbec nebyl igumenem, jak vytváří mnišskou kolej, jak učí mnichy o „odříznutí vášní“, jak mluví o vnitřním mlčení, jak ukazuje ten zvláštní stav sebe-duše všem, kteří mu naslouchají.

Peresvět však také viděl, jak málokterý z pravoslavných mnichů to mohl pocítit třeba jen na malou chvilku...

A Sergij vysvětloval:

– Málokdo přišel do kláštera jen proto, aby se zajímal jen o Boha. Jsou tu ti, kteří se skrývají před pozemskými těžkostmi, jiní hledají spásu před bolestí své duše a někteří přišli ze strachu a v naději, že je Bůh ochrání před pohromami a válkami.

Občas však Bůh skrze Sergije konal zázraky.

Někdy jen malé zázraky: bylo zřejmé, že Sergij ví o každém mnichovi všechno, o minulosti i budoucnosti, a dokáže přečíst každou myšlenku, vidí, kdo co dělá v cele, kdo je líný, kdo vede prázdné řeči... Ale občas se děly zjevné zázraky, jako v případě pramene, který z Boží Vůle vytryskl a byl nyní uctíván jako svatý.

Když to mnozí mniši viděli, stali se pilnějšími a u některých se objevila i touha po mnišských asketických činech... O tom všem Peresvět vyprávěl Jegoruškovi.

* * *

Jednou se Jegorka zeptal Peresvěta, jak by mohl uvidět Božská Zjevení.

• Je pravda, že vidíš Ježíše? Je pravda, že vidíš Obličeje Svatých? Můžeš mě to naučit? Jak mohu zobrazovat Svaté na freskách a ikonách, když Je nevidím? Bojím se je nakreslit tak, že se to těm Svatým, které budu muset zobrazit nebude líbit... Opravdu je velice potřebuji vidět! Nauč mě, jak je ty sám vidíš, jak jsi se naučil je vidět?

• Peresvět se na chvíli zamyslel...

Jegorka trpělivě čekal v nastalém tichu. Už si zvykl, že každé Peresvětovo slovo se rodí ve zvláštním Klidu, i když mluví o něčem prostém. Ale tady jde o to, jak vidět Boží Zjevení... To dokázalo jen pár svatých... A tady byl Peresvet - ten to dokázal taky... A možná by mohl i jeho, Jegorku, naučit téhle zázračné věci!

– Není to všеchno takové, jak si teď myslíš... Pokud Bůh chce, otevírá asketovi někdy schopnost vidět, jindy schopnost slyšet, a občas mu také Bůh dává jasnost porozumění.

Jakmile to Peresvět začal říkat – zvláštní Stav v prostoru kolem zesílil. Boží Světlo objímalo Peresvěta i Jegorušku.

– Jestlipak cítíš, že právě teď, v tomto okamžiku, je Duch Svatý s námi? Vidíš právě teď to zvláštní Světlo?

– Myslím, že ho vidím, ale možná se mi to jen zdá?

– Takže to vypadá, že vidíš! – usmál se Peresvět. Neptal bych se tě, kdybys nebyl schopen právě teď vidět Boží Světlo.

Nyní se dívej duší, vůbec se nenamáhej. A všimni si, jak se záření Světla zvláštním způsobem shromažďuje. Nejen paprsky, ale jako by se Světlo formovalo do tvaru Obličeje... Jenže ten Obličej je velmi velký, větší než naše těla... Teď jako by se přibližoval a trochu zahušťoval...

... Jegorka ztratil pociťování vlastního těla i prostoru cely... Z jiskřivých jisker Světla se vytvořil Obličej. Nebyl však zcela zřetelný, ale jako by se Světlo vlnilo, a jen pohled pozorných, láskyplných očí byl velmi pronikavý, jako by pronikal duši moudrou Láskou.

– A Kdo to je? – sotva slyšitelně zašeptal Jegorka.

– To je Apoštol Ondřej!

Jegorka z nadšení, které ho naplňovalo, rázem ztratil schopnost vidět v Božském Světle.

... Já, ... já jsem Ho viděl! Viděl! On je ti trochu podobný, myslím...

* * *

Ale Peresvět přestal Jegorušku slyšet, přestal i vidět cokoliv jiného, kromě Zářícího Světla a vnímal jen Apoštola Ondřeje.

Božský Ondřej nemluvil slovy, ale Duší ukazoval Peresvětovi, jak lehké je žít bez těla, žít v Nebeském Světle.

Peresvět se řídil Jeho pokyny... V Tomto Věčném Světle na ně čekal Ježíš a Jeho otevřená náruč odhalovala Věčnou Boží Lásku, ve Které se rozplývali!

Ondřej ukazoval, jak tento přechod z těla do Božského světla provést, a Peresvět to opakoval po Něm. Tělo zůstalo vzadu za ním a Božská Láska jako Nekonečné nebe objala a beze stopy rozpustila toho, kdo se předtím jmenoval Peresvět a v mnišství dostal jméno Alexandr. Zůstala jen Přítomnost Nebeského Otce.

Apoštol Ondřej Peresvětovi několikrát pomohl tento přechod uskutečnit, doslova mu dával návod, aby si zapamatoval, jak opustit tělo, aby to bylo snadné, aby neexistovaly žádné překážky, až ho Bůh zavolá!

... Peresvět se vrátil k vnímání tohoto světa a pocítil, jak Jegorka vší silou třese jeho rameny.

– Sláva Bohu, že jsi vzhůru... Mluvím na tebe, ale ty mě neslyšíš... Sedíš jako kamenný, jako bys vůbec nedýchal. Dlouho jsi takhle seděl... Už jsem se bál, že jsi mrtvý... Takhle mě neděs!

Peresvět slyšel Jegorušku, odpovídal mu, ale pocit Bezmezného Světla, Veškeré Nekonečnosti Boha přímo zde, vedle těla, zůstal nezměněn. Bylo to, jako by hranice světů byla navždy rozetnuta Ježíšovým křížem a ramena tohoto kříže byla jako rozevřená náruč – a právě se otevřel před duší Průchod do Nebes!