Jdi na obsah Jdi na menu
 


Pověst o knížeti Dmitriji a Volchvě 6

Pověst o knížeti Dmitriji a Volchvě


 

Zapsala podle slov Dmitrije a Volchvy

Anna Zubkova.

Redigoval Vladimir Antonov.

 


Část šestá – závěrečná


 

Když před spaním Volchva měnila Dmitrijovi obvaz na ráně, tichounce řekla:

Odpusť mi, milovaný, že mi Bůh nedovoluje úplně sejmout tvoji bolest!

On ji laskavě pohladil po vlasech:

No tak, moje milovaná! Neboj se: všechno se mi i takhle zahojí! Radši mi řekni: co jsem neudělal správně?

Bolest a trest, co obdrželi lupiči, trochu přesáhly jejich vinu. Dva z nich ani nemuseli přežít. A jeden se vyhnul smrtelné ráně jen tím, že uklouzl...

Dmitrijem to vnitřně otřáslo a pochopil, že ten jeho protivník jistě neuklouzl náhodou!...

Jak bys teď žil s břemenem vražd na duši? Přemýšlel jsi o tom?

Ne... Byl jsem tím bývalým: knížetem, který vykonává soud a bojuje, aby ochránil nevinné...

Každý dostává do svého osudu část té bolesti, kterou způsobil sám. A to je ta tvoje rána – aby sis vzpomněl na všechny svoje bitvy. A – abys za bolest a smrt, kdysi způsobené, – přinesl pokání!

Teď už brzy budeš moci působit jinou Sílou! Boží Síla bude spojena s tvým tělem, a s duší. A ty se teď musíš také očistit i od hněvu, dokonce i toho «spravedlivého», jak ho lidé chápou. Ve všech tvých minulých hrdinských činech, na které jsi byl předtím pyšný, teď budeš moci uvidět opačnou stranu!

Ano, ty jsi vždy bojoval za pravdu tak, jak jsi ji chápal. Ale teď budeš muset bojovat za tu pravdu, kterou schvaluje Bůh!

... Tu noc Dmitrij přemýšlel o mnoha věcech! Spal neklidně, opětovně se probouzel, vzpomínal na ty případy, ve kterých se nekál...

K ránu se už probudil úplně a uviděl Volchvu, sedící na kraji postele. Uviděl její dlaně nad svojí ránou. Vzal ji za ruce:

Sama jsi řekla, že Bůh nedovoluje mě uzdravit, a teď neposloucháš? – usmál se a líbal její dlaně.

Ale já bych tvoji bolest vzala na sebe! To je možné! – Volchva se také usmála skrz vytrysklé slzy...

Ne, to není třeba, moje milovaná!

Přitáhl ji k sobě a políbil.

Dobře, tak ti ukážu ještě jednu věc... – a Volchva začala Dmitrijovi vysvětlovat, jak se zvedá k tělu Božská Átmická Energie, kterou ve dalekých zemích nazývají slovem Kundalíní, a na Rusi ji v dávných časech jmenovali Átmanem, tj. Zářícím. Potom mu ukázala, jak se ta Energie provádí skrz tělo a vylévá se za hlavou. Takovým způsobem je možné odstranit bolest a vyléčit svoje rány.

Blaženost lásky, která vzniká mezi mužem a ženou při spojení, – je jen malá část té Blaženosti, kterou dává proud zářícího Átmického Světla, když prochází skrz tělo.

... Dmitrij se pohroužil do toho blaženého stavu, naplňujícího každou buňku těla.

Několik dní, které si vyžádalo jeho uzdravování, mu přineslo tolik blaženosti a takové pochopení, které dalece přesahovalo i jeho pouhé předchozí představy o Božské Lásce!

Volchva a Radoněž se o něho něžně a pečlivě starali. A on sám – plul v Řece Blaženosti a Božského Světla!

* * *

Ale Volchvě, v té době, přibyla ještě jedna starost. Radoněž najednou zesmutněl. Zádumčivě seděl na břehu potoka.

Co ti přišlo těžkého na mysl?

Nevím, jak to povědět... No takhle, kníže Dmitrij se dokázal stát vojákem: účastnil se bitev, stal se hrdinou, zápasil s protivníky ve smrtelně nebezpečných soubojích. A jestliže teď bude nadále působit jen slovy a mírem – nenazve ho nikdo strašpytlem, nikdo ho neobviní ze zbabělosti.

Ale já jsem ještě nic nedokázal, jsem neduživý, bojovat jsem se pořádně nenaučil!

Já chápu, že má Láska velikou sílu, jenomže tu Sílu nikdo nevidí! Boží Sílu – lidé nevidí!...

Ale já se tak moc chci stát skutečně, opravdově, silným a odvážným! Ale ne pro slávu... Ta je vedlejší... Nedokážu to vysvětlit...

Volchva Radoněže objala. «Tak on není odvážný! Zachránil lidi při přepadení, Dmitrije před smrtí zachránil tak, že ho zakryl sám sebou!... – láska k tomuto odvážnému a tak čistému chlapci ji přeplňovala! Ale ona i dobře chápala, co ho právě teď tíží. A chápala i to, že mu momentálně slova nepomůžou...

Pojď! Já ti ukážu, jak je možné bez meče a krveprolití porazit jakéhokoliv protivníka!

Radoněž na ni pohlédl očima rozšířenýma údivem.

Vezmi meč – a napadni mě!

Nemůžu! Co když tě poraním?!

No, pak si vezmi tenhle klacek! Místo meče – bude se hodit?

... Volchva se ranám uhýbala s takovou lehkostí a rychlostí, že se Radoněž nestačil divit! Ze začátku dával do ran poloviční sílu, ale potom už se snažil ze všech sil. Ale hbitá a nepostižitelná protivnice se ani nezadýchala, když se vyhýbala všem úderům. Potom náhle uklouzla – a hbitým pohybem vytrhla klacek z Radoněžových rukou.

To jsou mi věci! – na prahu stál Dmitrij. – Já jsem si myslel, že můžu druhé učit alespoň jak mají vést bitvu! Ale ukazuje se, že i tomu se musím naučit u tebe!

Já tě to naučím!

Duše může sebe, i druhého pociťovat. A může vidět tak, jako by se zpomalil čas. Nebo – může uvidět všechno kolem sebe v jednom maličkém zlomku sekundy!

... Dmitrij pochopil, o čem Volchva mluví. Stávalo se mu, že během boje viděl nejmenší pohyby ostří zbraně protivníka a přesně pociťoval, kam dotyčný dál povede meč. Ale takové momenty byly náhodné, a Volchva, jak se zdá, i tohle znala dokonale!

Dmitrij nevycházel z údivu, chápal, že by ani on nedokázal v bitvě porazit Volchvu, nepostižitelnou a nezasažitelnou jakoukoliv zbraní!

Takovému umění, které se může v případě bitvy hodit, ji kdysi naučil Bajan, aby byla dívenka ochráněna tak, jak je to jen možné, svojí hbitostí a dalšími dovednostmi.

A pro začátek vám musím ukázat – jak druhého pociťovat a chápat právě tak dobře, jako sama sebe.

Vzpomínáte, jak jste se mohli pocítit jako stromy, když jste duší splývali s duší stromu?

Teď se tedy naučíme jeden druhého pociťovat, jako kdybychom si vyměnili těla.

Tak se teď, Radoněži, postav naproti mně! Já duší vejdu do tvého těla, a ty – do mého. Z mého duchovního srdce se podívej na své tělo, a já se z tvého budu dívat právě tak.

... Bylo to tak obdivuhodné!

Potom si vyměnili místa a dělali to samé s Dmitrijem.

Když takhle s láskou pociťuješ druhého člověka – můžeš pochopit i jeho myšlenky a přání. A můžeš tak člověku předat i svoje myšlenky.

To je velice důležitá dovednost: pociťovat druhé právě tak jasně a silně, jako sama sebe! Jenom je to třeba dělat s láskou! A bez násilí.

... Potom je Volchva naučila, jak se na svoje tělo můžou dívat ze všech stran zároveň. A – jak se rozplývat ve Světle, ze Kterého se ze všech stran díváš tím směrem, kde se nachází tělo, ale nepociťuješ se už v něm.

Po takových trénincích nastoupil takový stav, že se duše spojila vjedno s celým dohledným prostorem. Mohla pociťovat každý strom, každého ptáčka, každé zvířátko – jako sama sebe. Prostor byl průzračný, a jako by ho z neuvěřitelné dálky zahalovalo ze všech stran zvonivé ticho.

A tak, nepozorovaně, přešli od tématu vojáka, který může nezranitelný za sebe i za druhé bojovat, k tomu důležitějšímu tématu, kdy člověk tím, že se rozplývá v okolním prostoru, ztrácí pociťování sama sebe jako jednotlivce. A ty druhé – pociťuje lépe, nežli sebe! Vždyť poznat Boha může jen ten, kdo se rozplývá v Jeho Lásce a Světle, mizí v Něm! Vždyť jenom prostřednictvím toho je možné se do Něho vlít, stát se Jím!

* * *

Někdy byli Volchva a Dmitrij jen sami ve dvou.

Nemůžu teď ještě všechno ukázat Radoněžovi, protože je to nad jeho síly. Později mu to ukážeš sám. Ale tobě o tom vyprávět, a ukázat ti to, musím, – řekla Volchva. – Pamatuješ, jak jsem mluvila o kořenu, který má každý člověk a který ho spojuje se srdcem Země? Dokud se srdce člověka nestane Ohnivým, je tento kořen jakoby neviditelný, neprotéká jím Světlo-Oheň. Ale když se srdce člověka naplnilo Ohněm Lásky, pak je možné oživit i tento kořen. Protože on spojuje Ohnivé srdce člověka a ohnivé srdce naší Země – s Tvořivým Ohněm Boha Otce!

Pociť, že tam, v hlubinách Země, v jejím srdci, hoří Oheň – právě takový, jako v táborovém ohni, jenom je mnohokrát větší a jemnější, něžnější. A Zdroj tohoto Ohně je podobný Ohromnému Slunci, nedozírných rozměrů!

Kořen se spojuje zvláštním kanálem s tělem. A jestli rozšíříš rukama duše tento kanál zevnitř, pak můžeš Božský Oheň snadno vpustit do těla.

Pokus se z duchovního srdce dívat ne dopředu, ale dozadu a do hloubky.

... Dmitrij to provedl: vylil se duší do tohoto Světla-Ohně. A pocítil, jak se sám stal Ohnivou duší v Božím Ohni.

... Dny ubíhaly. Čím dál – tím silněji a živěji se mu to všechno dařilo. Dmitrijovi se dařilo udržovat takové stavy na stále delší dobu.

Nakonec se dokázal s jistotou pociťovat ohromným Ohnivým Duchovním Srdcem.

Ve Sjednocení jakoby zmizel – a zrodil se znovu!

Když se mu to podařilo, pak – naplněný Velikou Tvořivou Sílou Boží – povstal nad Zemí Božský Dmitrij, vycházející z Hlubiny, a skládající se ze Světla-Ohně! Jeho Nové Tělo Světla je ohromné! Ruce má silné a něžné; mohou vzít každou duši na dlaň, pomazlit se s ní, naplnit ji silou. Srdce v hrudi – září sluncem, potoky Světla proudí nad Zemí! A v Hlubině je nekonečná Tvořivá Síla, jako mohutný Oceán!

No vida, a teď je ještě třeba naučit se takhle pořád žít! – uslyšel Dmitrij hlas Volchy. – A ještě je možné všechno v těle naplnit tím Prvotním Ohněm, a pak už bude Splynutí úplně nerozdělitelné!

... Potom, když už šli k domovu, řekla:

Viděla jsem, jak Volchvové, kteří poznali kompletně Splynutí s Božskou Ohnivou Sílou, vcházeli do tohoto Ohně spolu s těly. Potom mohli těla okamžitě přemísťovat na jakoukoliv vzdálenost. Takovému tělu nehrozí smrt ani zničení: v něm se získává Božská Nesmrtelnost.

Je zřejmé, že v takovém těle Kristus obživl před lidmi, aby na vlastní oči uviděli Jeho Božskou Sílu!

Ale to já ještě neumím a nevím, jestli bych to dokázala... Ale tobě o tom říkám, abys věděl, že to, co jsem ti ukázala, není mez realizace duše!

* * *

Veliké štěstí poznání Boha a splynutí s Ním v Jeho Velikém Ohni se na dlouhý čas stalo hlavním štěstím v jejich životech.

Radoněž se už také dotkl duší Božských stavů Vědomí a měnil se před očima: z chlapce-výrostka – v silného mladíka.

Ale jednou Volchva řekla:

Budete muset jet, Dmitriji. Oba vás čeká daleká cesta: poselství do cizí země.

Kam? Proč?!

... Ona se odmlčela, dávala dohromady vysvětlení toho, co teď musela říci.

Volchva jen zřídka viděla budoucnost. Nerada předpovídala, protože věděla, že budoucnost závisí na samotném člověku přinejmenším tak, jako na předurčených událostech. Člověk sám může mnohé změnit ve svém osudu, třebaže ne všechno.

Ale v tento den viděla obrazy jí neznámé země a chápala, že to je ta budoucnost, kterou chce pro Dmitrije a Radoněže Bůh.

Ona viděla mořské pobřeží, písčité mělčiny, lodě s bílými plachtami, lidi v neobvyklém oblečení, ženu s jemnou zlatou korunou na hustých vlasech, stažených do účesu. Jmenuje se Margarita. A tamhle jsou oni: Dmitrij a s ním Radoněž. Radoněž mluví cizím jazykem, překládá. Jak jsou jen překrásní, ti její nejmilovanější lidé! Jejich srdce září, jako hořící Slunce! Od Dmitrije nemůže ani odtrhnout zrak: mezi cizozemci, pobíhajícími kolem, vyniká bohatýrskou stavbou těla a takovým Pokojem a Láskou, které všechno kolem zaplňují...

Ty budeš muset odjet. Moskevský kníže tě vypraví s poselstvím do daleké země – a ty s tím budeš souhlasit.

Je to nadlouho? Nechci se s tebou rozloučit!

Já nevím, říkám to, co mi Bůh ukázal.

A ti, kdo Bohu doopravdy slouží, – ti nedělají to, co se jim chce, ale chtějí dělat to, co Bůh potřebuje!

A v tom je veliké štěstí! Jednotná Láska, co řídí všechno ve Vesmíru, pak rozkvétá i v jejich srdcích, a svítí světu jasněji než Slunce!

Uvidíme se ještě spolu, moje milovaná?

... Volchva se snažila odvrátit pohled od své budoucnosti. Nepřála si pro sebe nic jiného, kromě svého osudu, tak jako její otec Bajan... A předčasně to vidět – nač?

Ale před jejím vnitřním zrakem vyvstal jiný obraz: požáry, bitvy a nad tím vším – ohromný a silný Dmitrij s mečem v rukách. A sebe uviděla vedle něho v mužském oděvu...

A odhalilo se jí to, že ještě uběhne mnoho času – a oni spolu přijdou znovu na Zemi s misí lásky a míru.

My se ještě uvidíme, my budeme spolu, můj milovaný! Já a ty budeme vždy spolu, protože naše srdce jsou sjednocená v Bohu! – řekla s jistotou Volchva.