Pověst o knížeti Dmitriji a Volchvě

Zapsala podle slov Dmitrije a Volchvy

Anna Zubkova.

Redigoval Vladimir Antonov.

Část pátá

Když, po měsíci, přijížděli k domku Volchvy, netrápily už Dmitrije pochybnosti. Měl jen neurčitou obavu o svou milou: «Co když se jí stalo nějaké neštěstí?»

Jeli na koních. Třetího bílého koně s sebou vzali pro Volchvu.

Občas museli sesednout s koní a prodírat se skrz husté mlází.

Dmitrij volil cestu tak, že udělal velkou okliku, která obcházela všechny osady, aby je ani jeden člověk nespatřil.

... Volchva je už čekala na prahu.

Vzala koně za uzdu, a odvedla je ke stohu čerstvého sena, které speciálně pro ně připravila.

«Jak se zdá, věděla i tohle!» – pomyslel si o prozíravosti své milované s něhou Dmitrij.

... Večer seděli ve dvou u ohně na břehu jezera. Radoněž spal.

A Volchva a Dmitrij se nemohli nasytit té lásky, která je hřála v duši živěji nežli oheň. Vždyť odloučení ji ještě posílilo!

– Víš, myslela jsem si, že se už ničeho v životě nebojím... A najednou jsem pochopila, že jsem se přece jen bála, toho, že se nevrátíš!...

– Už se nikdy víc nerozloučíme, moje milovaná!

– To se nepodaří... Ale zapamatuj si: láska – ta tak spojuje duše, že jestli mě zavoláš, – pak budu vždy s tebou! Ale pozemská těla jsou něco jiného. Jsou to jen malé částečky. Já musím stihnout ti to všechno ukázat! Pak už pro nás nebudou žádná rozloučení strašná!

* * *

Příští den jim Volchva začala vyprávět o Božském Ohni.

Seděli u táborového ohně, už od večera zapáleného a zahřívajícího celou noc jejich klid a lásku.

Teď, ve dne, byl oheň táboráku na písčitém břehu jezera jiný: měl v sobě lehkost a radost!

Jazyky plamene jakoby tančily kouzelný tanec svobody, když vyšlehovaly do výšky.

Rozhovor se stočil na smrt a existenci duše po odloučení od těla.

Volchva o tom řekla:

– Když lidé zůstanou bez těl, nejsou mrtví: duše jsou živé, a oni mohou znovu přijít na Zemi.

Ale posmrtný stav je u různých duší rozdílný.

Podívej se, Radoněži, tvoje matka a tvůj otec jsou teď tady, vedle nás. Oni byli za života dobří a znamenití, a jejich příbytkem je ráj, jak se tomu říká podle křesťanské tradice.

... Dmitrij a Radoněž uviděli Radima a Vladislavu – takové mladé a krásné! Zármutek a tíseň je úplně opustily a oni byli svobodní a šťastní!

Vladislava objala Radoněže průsvitnýma rukama a políbila ho.

– Oni ti vyprávějí o tom, jak tě milují, jakou z tebe mají radost, prosí tě, abys kvůli nim nebyl smutný! Rozuměl jsi tomu sám, uslyšel jsi to? – zeptala se Volchva.

Radoněž mlčky přikývl, nebyl schopen vyjádřit slovy to, co zažíval.

Ještě chvíli tiše seděli.

Potom k ohni přišel Bajan – zářící, v bílém oblečení. Světlo jeho podoby bylo tak mimořádné: jakoby přímo sluneční paprsky utkaly jeho nemateriální tělo. Zazněl hluboký sametový hlas, postihující všechna tajemství vesmíru. Ale v těch slovech se Dmitrij a Radoněž ještě vyznat nedokázali.

Volchva řekla:

– Takže my – nejsme spolu těly. Ale dušemi jsme spolu vždy. Bajan mi dokonce radí, čemu a jak vás mám učit.

Ale velice mnozí lidé se za života v tělech pociťovali jen tak slabě, že žili jenom těly. Takové duše i po smrti těl zůstávají pouze šedými chomáčky mlhy, a jakoby spí až do následujícího zrození.

Ale jsou i ti, kdo byli silní, a nebyli dobří. Oni takoví zůstávají i po smrti. A právě ty můžeme nazývat ďábly. Oni mohou skutečně mrzačit jiné duše a mohou jim vyvolávat i tělesné nemoci.Ale i oni sami trpí v nemateriálních příbytcích – mezi sobě podobnými. A mnozí z nich pak pochopí, že by měli žít jinak. A potom – budou jejich životy v nových tělech plné utrpení: kvůli vykoupení bolesti, co způsobovali druhým bytostem. Ale takový osud jim umožní získat nové pochopení a projít očištěním. A pak se jim může otevřít Cesta ke Světlu.

Ale my teď musíme mluvit o něčem jiném: o tom, že musíme očistit určitým způsobem naše těla, aby od nich byly duše osvobozené už i za života těl. A pak si budeme moci plnocenně uvědomovat sami sebe v nemateriálních světech, žít a působit v nich, získávat mnoho dovedností!

Vtělený člověk může žít najednou v několika světech. Ale většina lidí světy, neviditelné tělesnýma očima, považuje za neskutečné. Anebo si vymýšlejí pohádky a všelijaké hrůzy o těchto světech. Nebo věří těm báchorkám, co o tom vyprávějí druzí.

A na to, že se pro duši může otevřít Božský svět, většina lidí ani nepomyslí. I když se o tom mluví v mnoha kapitolách Bible. A učit by tomu měla právě všechna náboženství.

Aby mohla duše pronikat do Božských světů, musí být očištěna od zlých a nízkých myšlenek a emocí. Duchovní srdce se musí stát centrem duše! Člověk musí proměnit svoje myšlenky a emoce – láskou!

A ty zbytky předchozích energií, které zůstaly v těle od nepříliš čistého života, může duše odstranit s pomocí Ohně, podobného tomu, co hoří v tomto táboráku. Vždyť přece oheň neexistuje jen v materiálním světě!

A v lidském těle také jsou zvláštní kanály a speciální centra, které Božské Světlo-Oheň a životní sílu rozmísťují po těle.

... A Volchva předvedla, jak očišťovat dutiny, ve kterých se shromažďuje energie. Vždyť jejich prostřednictvím může duše usměrňovat tělesné zdraví a řídit práci všech orgánů.

Ale Volchva to vysvětlovala nejen slovy, ale ty struktury v tělech se zároveň jakoby rozsvěcovaly.

Ukázala i mnoho dalších kanálů, které spojují ty dutiny mezi sebou. A v nich byly vidět shluky energií více šedých a hutných, nežli bylo zlatavé Světlo, kterým Volchva všechno kolem zalévala.

Vysvětlila i to, jak můžeme dušemi splývat s nemateriálními složkami plamene obyčejného táborového ohně – a jak tímto ohněm také můžeme očišťovat svá těla.

... Dmitrij a Radoněž by si předtím nikdy nepomysleli, že by taková práce duší mohla vést k únavě. Ale unavili se tak, jako by vedli bitvu za očistu tělesných energií několik hodin a vyšli z ní jako vítězové!

Jejich nový život byl teď naplněný tou novou prací – namáhavou dřinou, očišťující těla a rozvíjející duše!

* * *

A také teď ještě jezdili ve třech na koních. Jaké to bylo štěstí!

Za jezerem se dalo po chvíli vyjet na ohromná prostranství mírných kopců, porostlých hustou zelenou trávou. Ta tráva se vlnila ve větru jako zelené moře. A koně – zrovna letěli nad tímto mořem!

Tady, na volném prostranství, Volchva vysvětlovala to, jak se slévat s Řekou Božského Světla, Která jakoby teče nad Zemí, a blažeností a něhou všechno omývá!

A mnoho dní strávili tak, že letěli těly nad prostranstvím na koních, a dušemi se přitom vznášeli v Proudu Božího Světla!

... Toho dne se zastavili na vysokém kopci.

– A proč lidé nežijí v tomhle štěstí, v téhle radosti? – ozval se Radoněž? – Proč závidí, nenávidí se, bojují spolu? Vždyť je to tak jednoduché, žít ve světě Božské Lásky! Proč to nikdo neví?!

– Ale ty to teď víš! A Dmitrij to ví! A vy to můžete naučit ostatní! Jenom není tak jednoduché dosáhnout toho, aby si lidé sami začali přát odvrátit se od zla v sobě, od svých zhoubných zvyků. Jsou to nenávist, závist, urážlivost, stesk, strach, lenost, – ničící, dusící a hubící duše, připoutávající je k těžkostem a trápení!

Do Světla nemůže vejít duše neočištěná, obalená neřestmi! Nízké emoce ničí jak duše, tak i lidská těla! Nemravný způsob života zatemňuje pochopení! Takoví lidé Světlo Boží nevidí! Oni sami žijí v trápení a soužení – a druhým také přinášejí neštěstí a zármutek!

Vy oba jste před naším setkáním žili s láskou v srdcích a pokoušeli jste se naplnit svůj život dobrými úmysly a činy. Já takové lidi už dávno hledám, ale mnoho jsem jich zatím nepotkala...

A doopravdy učit jsem poprvé mohla až vás. Lidé, které jsem předtím chtěla učit, se báli porušit houpá pravidla a dogmata! Strach z neznámého je zastavoval ještě před začátkem cesty ke Světlu!

Říká se, že byly časy, kdy všichni lidé věděli o Bohu Otci a žili na Zemi spokojeně v lásce a harmonii, kráse a klidu. Živili se plody země, nepořádali krvavé hostiny, nebojovali mezi sebou. Jenom, jak se zdá, to bylo už dávno...

A teď k tomu, jak pochopit a pocítit Boha, – to ví jen velmi málo lidí! A to, jak to vysvětlit druhým, už téměř úplně všichni zapomněli.

Je velice důležité tyto vědomosti uchovat v čistotě! A je velice nutné je dát lidem!

* * *

Jednou Dmitrij a Volchva jeli na koních. Jeli jen ve dvou. Toho dne s nimi Radoněž nejel. Chápal, že občas potřebují být jen sami dva, a proto jim nepřekážel. Ochotně si našel práci doma.

A oni odjeli velice daleko od svých obvyklých míst.

Vpředu za kopci se ukázala osada. Ozýval se odtamtud hluk, jakoby tlumené výkřiky. Ale bylo to tak daleko, že se nedalo poznat: hádají se ti lidé mezi sebou nebo se něco přihodilo?

Dmitrij se nadzvedl ve třmenech, a zkoumavě se podíval do dálky zkušeným pohledem vojáka.

Ze zvyku rukou uchopil rukojeť meče.

– Ty počkej tady! Já pojedu blíž a podívám se, co tam je! Jakoby se tam dělo něco nekalého!

Volchva ho chtěla zadržet, ale rozmyslela si to.

Dmitrij popohnal koně.

Z dalšího kopce už jasně viděl celý obrázek. Útočníků bylo šest. Loupili v maličké osadě z pěti či šesti domů. Bylo vidět, že se neštítí ničeho: ani znásilňování žen; a brali všechno, na čem se mohli přiživit v domech chudého lidu.

Dmitrij vytasil meč a vrhl se na obranu:

– Přestaňte! Ukončete loupení a násilí!

... Bandité viděli, že je Dmitrij sám. Tasili meče. Neměli pochybnosti, že v šesti bez námahy zabijí toho drzého vojáka a dostanou jako kořist i to, co vlastní on.

Třem, kteří se pokoušeli znásilnit ženu, Dmitrij plochou stranou meče podrazil nohy. Ale ostatní se začali pokoušet zmrzačit koně, aby se dostali k jezdci. Dmitrij tedy radši sesedl sám, protože mu bylo jasné, že koně bez jezdce se nikdo ani nedotkne: kůň má velkou cenu! Ale teď už musel použít meč nejen jako obušek. A zasazoval rány banditům, kteří ho napadali ze všech stran. Byli to všichni zkušení bojovníci. Pravděpodobně to byli jedni z těch námezdních vojáků, kteří když ochutnali krev v bitvách, hned za jednoho, hned za druhého vládce, zvolili si způsob života svobodných lupičů. Zbraně ovládali výborně.

Ukázalo se, že boj bude mnohem těžší, nežli Dmitrij zpočátku předpokládal.

Ale on byl zručným mistrem v ovládání meče, a také měl ohromnou tělesnou sílu. Poranil všechny protivníky, ale i on sám dostal ránu mečem. Košili měl roztrhanou, na levém boku mu z rány proudila krev. Rána nebyla hluboká, ale přece jen byla skutečná.

Boj právě skončil. A on spustil meč.

Pocítil se jako hrdina a vítěz... – a v té chvíli tu uviděl Volchvu.

Obvazovala rány těm třem, kteří byli přemoženi jako první.

A potom bledá, aniž by na Dmitrije promluvila slovo, přešla i k posledním poraženým, ležícím na zemi.

Nezastavovala jim krev tak, jako tehdy Radoněžovi. Jenom jim mazala rány nějakým lektvarem, který vždy měla na opasku, a potom na ně dávala obvazy.

Ženy, šílené z toho, co se přihodilo, a několik dětí a stařečků, kteří tvořili veškeré obyvatelstvo této vesničky, pozorovali jako zkamenělí, co se děje.

Volchva přistoupila k poslednímu ležícímu banditovi. Podívala se mu do očí, nahlédla do duše – a velice tiše pronesla:

– Kdy už se nasytí tvoje touha po pomstě? Stejně už je sem nevrátíš! Proč zaséváš ještě více bolesti a neštěstí?! Měl by ses před nimi stydět! Vždyť ty sám jsi teď horší, nežli jejich vrazi!

... Dmitrij nevěděl, jestli viděli i druzí to, co viděl on? Ale ten, s kým mluvila Vochva, to bezpochyby viděl. Byl to obraz vyhořelého domu a mrtvých těl jeho ženy a dvou synů. Ale oni sami – v poloprůsvitných podobách – stáli tady a dívali se na toho, kdo byl kdysi jejich manželem a otcem.

– Přestaň s tím tady, teď, hned! Jinak ti nebude souzeno, aby ses s nimi shledal ani po smrti!

... Potom se poklonila až k zemi obyvatelům osady:

– Vy rozhodnete jejich osud! Milosrdní – dostanou milost od Boha!

... Až teď se obrátila k Dmitrijovi, který stál kousek opodál a pokoušel se pochopit, co ona dělá a proč.

A ona obvázala jeho ránu právě tak, jako rány lupičů, namazala ji svým lektvarem. U studně stála dvě plná vědra s vodou.

Volchva si umyla ruce a obličej. Poté přivolala koně.

... Potom ona a Dmitrij odjeli, a lidé, kteří přicházeli k sobě, začínali přemýšlet, jak budou dál žít.

Volchva se ještě jednou otočila. V jejím pohledu byla síla lásky a odpuštění, které mohly udělat z útočníků – milující muže a ochránce, a z poškozených – starostlivé lékaře pro duše i těla lupičů.

Ale rozhodnout se budou muset oni sami.

Zpátky jeli mlčky. Dmitril se cítil provinilý, ačkoliv ani nechápal – proč? Vždyť přece nemohl postupovat jinak, nechat ty lidi bez pomoci a obrany!

Domů se vrátili až za tmy.

Znepokojený Radoněž hartusil jako dospělý: «Vás tak pustit samotné!»...

* * *