Pověst o knížeti Dmitriji a Volchvě

Zapsala podle slov Dmitrije a Volchvy

Anna Zubkova.

Redigoval Vladimir Antonov.

Část třetí

Dmitrij ve svém životě přečetl nemálo knih. Hodně také rozmlouval se svým vychovatelem – moudrým a na ty časy všestranně vzdělaným člověkem.

Besedoval i s jinými lidmi, jejichž vědomosti a moudrost ho přitahovaly. Ale takových lidí za svůj život mnoho nepotkal.

Považoval se za osvobozeného od prázdných náboženských dogmat. Věřil hluboce a upřímně v bytí Boha, a snažil se spravedlivě žít.

Dmitrij také hodně přemýšlel o předurčení lidského života, o nesouladu toho života, který lidé kolem vedou, – s Kristovými Přikázáními.

Vnitřní spory mezi knížectvími, loupeže a vydírání, věrolomně mařená spojenectví... Touha po moci a zlatě, která ovládala knížata, to všechno Dmitrije udivovalo! Chtěl zvítězit nad tím zlem a nespravedlností, které byl nucen kolem sebe vidět! Vždyť kolem byly řeky krve, sirotci, vdovy... A ještě ta bída lidí, co na té zemi pracovali! A výsledkem byla jejich neochota pracovat... To proto, že jim vypěstovanou úrodu vezmou – buď nepřátelé ze sousedních knížectví, nebo prostě jen lupiči, a nebo i vlastní «knížata-ochránci».

Tohle všechno se pokusil změnit, když začal sám vládnout. Ale jeho rodové území nemohlo žít v míru a blahobytu uprostřed běsnícího moře loupeží, nepřátelství a zrádcovství!

Za svoji čestnost, věrnost slovu a připravenost nezištně bránit lidi získal Dmitrij jak mnoho přátel, tak i nepřátel.

A ten nedávný útok na jeho život nebyl první.

... Ale právě teď – Volchva! Vešla do jeho života a všechno se změnilo! Láskou a blažeností, nepoznaným Světlem a lákavými vědomostmi ho pozvala do Božského světa!

A Dmitrij se rozhodl ten osud, co mu Bůh připravil, přijmout, a pokusit se pochopit a poznat ten neznámý a ohromný svět, na jehož prahu na něj čekala Volchva.

Myšlenky o zradě postulátů pravoslavné víry Dmitrije trochu znepokojovaly. Ale rozhodl se, že se s tím vypořádá sám.

A pro Radoněže se všechno kolem stalo svátkem! Volchva mu dávala takovou mateřskou lásku, o které dříve ani nesnil! Její vyučování pro něj bylo zajímavé, jako oživlé pohádky!

A součástí takových pohádek byla ochočená lesní zvířata, která Volchvu poslouchala a rozuměla jejím myšlenkám.

Krotká bílá sova Volchvy uznala Radoněže za svého, ochotně si mu sedala na ramena, a přiváděla ho k domu, pokud odešel příliš daleko do lesa.

I s medvědicí, která ochraňovala místo, kde žila Volchva, se skamarádil. Veverky a zajíci přibíhali a prosili, aby je pohladil, ptáci si mu radostně sedali na ruce a zpívali svoje písně...

Všichni obyvatelé lesa: zvěř, ptáci, ryby – byli pro Volchvu blízkými přáteli. A tomu samému učila Dmitrije s Radoněžem. To samé toužila povědět i všem lidem, jen zatím nevymyslela – jak.

Hodně o tom vyprávěla. Konkrétně podrobně vysvětlovala, proč považuje za nežádoucí používání těl zabitých zvířat k jídlu.

– Zdá se, že ve světě lidí dochází k válkám a vraždám, loupežím a násilí proto, že lidé přijali strašný zvyk získávat jídlo zabíjením, a vyživovat svoje tělo takovým jídlem. Není možné, že kvůli tomu, že lidé odsoudili na mučení a na smrt ty, koho jedí, – i do životů těch lidí přichází utrpení?

A co rostliny? Copak to není také hřích – ničit je, abychom je jedli? – zeptal se Dmitrij.

– Zbytečně je ničit – to hřích je. Ale pokud je to na jídlo pro tělo – pak to hřích není. Rostliny jsou Bohem stvořeny tak, že přinášejí plody a semena. A semena a plody, co dozrály, to nebolí, když je sklízejí. Naopak, například strom má velkou radost, jestliže mu člověk poděkuje za plody, které natrhal a jí je.

Část sklizených semen může člověk zasít – a vypěstovat úrodu.

A jestliže člověk vezme část mléka zvířatům, o která se stará, – pak to také není hřích.

Ale pokud bude člověk zabíjet jako dravá šelma, aby mohl zabitá těla jíst, pak se ten člověk stává duší podoben šelmě.

To, co je samozřejmé pro přirozenost zvířete, je hanebné pro člověka. A lidé – v té hanbě žijí, ale nevšímají si toho a ani o tom nepřemýšlejí!

A pak se diví: odkud se berou zločinci, kteří se jako šelmy zmocňují bohatství a moci a nebojí se prolévat lidskou krev v honbě za vlastním obohacením!

A všechno tohle se považuje za normální už mnoho století!

Ale ti, kdo v sobě chtějí rozvinout lásku, se nad tím musejí zamyslet! A jsou povinni sami pochopit, že nechtějí přinášet bolest a smrt – ani lidem, ani zvířatům!

... Dmitriji a Radoněžovi bylo to, co Volchva vysvětlovala, natolik jasné, že už jim dál ani na mysl nepřišlo, aby ochutnali hříšné jídlo.

* * *

Jednou večer poprosil Dmitrij Volchvu:

– Vyprávěj nám o sobě.

... Volchva se na chvíli zamyslela.

Potom začala vyprávět. Když mluvila, Dmitrij a Radoněž jako by viděli všechno, co se dělo: jako by se barevné obrázky, na kterých všichni mluví a pohybují se, postupně měnily jeden za druhým.

– Můj adoptivní otec, Bajan, byl Volchvou. Ale nezvolil si cestu poustevnictví, jako mnozí z Volchvů, ale cestu konkrétní pomoci lidem – kvůli zachování starodávných vědomostí mezi lidmi. Chtěl přidat do lidských duší alespoň trochu dobra a světla, naučit je nepoddávat se zlobě a strachu, naučit je, jak s láskou srdečnou změnit život k lepšímu.

Chodil s guslemi po vesnicích a městech – zpíval písně a vyprávěl skazy, ze kterých se mohli lidé dozvědět a pochopit mnoho věcí.

A ty písně zpíval právě tak, jako vám teď já vyprávím: každý posluchač jako by viděl oživlé obrazy.

Jednou našel na místě vyhořelého stavení těch, které teď nazývají pohany, zázrakem přeživší dítě. Byla jsem to já.

Bajan se dlouho pokoušel dát mě do nějaké rodiny: vždyť cestovat s nemluvnětem není nic příjemného. Ale nikdo si mě vzít nechtěl. A můj otec to tedy přijal jako příkaz od Boha.

A tak jsem vyrůstala při moudrých písních mého otce – místo ukolébavek.

Naučil mě i zpívat a tancovat, abych mohla vystupovat před lidmi, kteří nás přicházeli poslouchat. Když jsem tančila a zpívala, z mých prsou zářila láska jako sluníčko, světlo a láska se vylévaly z mých rukou.

Bývali jsme v chudých vesnicích, i v knížecích palácích. Mnoho jsme toho prošli po zemi.

A potom jsem začala prosit otce, – aby mě naučil většímu, aby ze mě udělal opravdovou Volchvu. Ale on mě v době, dokud jeho tělo bylo naživu, vyučit až do konce nestihl. Byla jsem tehdy umíněná a svéhlavá! Proto nepospíchal s tím předávat mi větší vědomosti, dokud se úplně nenaučím ovládat svoje emoce a přání.

A potom se dozvěděl od Boha, že se blíží jeho smrt. A že tu smrt musí přijmout před očima mnoha lidí: aby se jim vryly do paměti písně, které zpíval, aby, dokonce i po staletích když uslyší jen jeho jméno, mohli lidé pocítit Lásku Boží, která s ním vždy v Jednotě přebývala.

On nechtěl, abych viděla jeho smrt, nechtěl, abych zahynula spolu s ním. Proto mě vypravil do učení k Volchvům, kteří žili osamoceně a učili několik lidí dávným vědomostem.

Já jsem už tehdy dokázala mnohé uvidět a pociťovat duší.

Když jsem žila u Volchvů, pociťovala jsem, že mému otci hrozí smrt. Viděla jsem, že kolem něho houstne zloba jako černé mraky, a on – jako slunce – stále živěji a intenzívněji září Božskou Sílou a Láskou!

Řekla jsem o tom Volchvům.

Ale oni řekli:

– My o tom víme. On si takový osud sám zvolil. Ale tobě nařídil, abys tady žila a učila se!

... Všechno se ve mně tehdy vzbouřilo! Napovídala jsem Volchvům hořká slova o tom, že oni o lásce mluví – ale sami lásku neznají, když nechtějí zachránit mého otce!

Rozběhla jsem se tam sama! V zoufalství jsem nevěděla, co budu dělat, ale běžela jsem: buď od něho odvrátím smrt, nebo spolu s ním zemřu!

Když jsem tam doběhla a našla to místo – uviděla jsem jen ohniště s popelem z toho ohně, na kterém Bajanovo tělo zaživa upálili.

Zachvátila mě zoufalost! Už jsem nemohla ani plakat! Nevěděla jsem – co dělat!

Vtom mně nějaká žena zatřásla rameny: «Utíkej co nejrychleji odsud! Hledají tě! Vojáci mají nařízeno, aby tu dívku, co chodila se zpěvákem, vypátrali a zabili!»

Ale už bylo pozdě. Jezdci mě zahlédli!

Znovu jsem se rozběhla k lesu – tam, kam nemůžou vjet koně, vběhla jsem do polomu.

Oni sesedli z koní, pročesávali les, řinčeli meči, křičeli jeden na druhého.

Dlouho jsem tehdy běžela z posledních sil. Měla jsem jen jednu myšlenku, abych se nepřiblížila k místu, kde žili Volchvové: abych je nevědomky neprozradila. Dlouho jsem běžela a myslela jsem si už, že je to konec.

Ale v té chvíli mě zachránil starec, žijící v poustevně. Vběhla jsem do poustevnické cely – byla tam jen rakev v koutě a na stěně jedna ikona. Před ikonou klečel šedovlasý starec.

Podíval se na mě – a pokračoval dál v modlitbě.

A já jsem zalezla do té rakve a přikryla se víkem.

Když vojáci vběhli do cely, neuviděli mě, poklonili se, pokřižovali – a hnali se hledat dál.

Když všichni odešli, tak jsem z té rakve vylezla. Chtěla jsem jít pryč.

Ale starec mi nalil vodu a dal mi chléb. Řekl:

– Když tě Bůh přivedl – zůstaň tu, žij, dokud budeš chtít.

... A já jsem zůstala.

Prožila jsem u něho celý rok.

Za ten rok jsme všeho všudy několikrát promluvili slovo. Ale naučila jsem se tehdy velice mnohému! Třebaže on žil svým životem, a já svým způsobem také.

A jenom, když jsem se dívala, jak čte modlitby, viděla jsem, že má ticho, mír a klid v srdci, a ke všem lidem – lásku a odpuštění.

A pomalu mě tento klid začal léčit ze zoufalství.

Většinou jsem odcházela na celý den, chodila po lese, nasbírala jahody a houby, večer jsem se vrátila, pojedla se starcem a uložila se k spánku na otep suché trávy v koutě; a on pořád četl svoje modlitby, modlil se za celý svět...

Tak jsme žili.

A nakonec jsem se potom dokázala vrátit k životu ve světle, a vzpomněla jsem si na všechno, čemu mě můj otec, Bajan, učil. V té chvíli jsem ho začala i vidět duší, dokázala jsem s ním mluvit, a on mě znovu začal učit. Od té doby jsem nenávist k vrahům mého otce a k pravoslavné víře už nikdy neměla.

V ten den, kdy jsem uviděla svého otce, se starec se mnou dal do řeči:

– Mám velkou radost, – řekl – že se láska do tvého srdce navrátila! To znamená, že brzy můžu odejít! Až duše opustí tělo, nebudeš si ošklivit mě pohřbít?

– Jak řekneš, tak to všechno udělám, – odpověděla jsem.

On mi ukázal místo, kde mám jeho tělo pohřbít. Hrob i kříž už tam byly hotové.

Potom mi daroval bílou košili, úplně novou. Řekl:

– Mně na onom světě, jestli jsem si to zasloužil, dají jinou, a jestli nezasloužil, bude mi i ve staré dobře. Ale ty, jakmile já už tu nebudu, si ji oblékni – a jdi ke svým. Přišel tvůj čas!

Na veliké odpuštění a smíření, kterým mě ten starec naučil, které mě před hořkým osudem zachránily, a na cestu Boží navrátily, dodnes s vděčností vzpomínám!

Když jsem se jednou ráno probudila, pochopila jsem, že starec opustil svoje tělo. Jenomže ono nikde nebylo!

Šla jsem na místo, kde si pro sebe vykopal hrob. A jeho tělo už byla na dně. To znamenalo, že tam sám odešel a lehl si, abych měla méně starostí...

... Pohřbila jsem jeho tělo, postavila kříž. On se ke mně tehdy přiblížil duší, poděkoval a požehnal mi podle svého zvyku.

Ještě krátký čas jsem tam žila sama.

Můj otec mě dále učil, odhaloval Boha před mou duší stále více!

A mnohé se ve mně změnilo!

Mnohému mě naučil život s mým otcem. Ale ještě většímu mě naučila jeho smrt! Uviděla jsem, jaká je jeho láska k Bohu! Pochopila jsem jeho připravenost dát život za to, aby se láska v lidských duších probudila!

Přečetla jsem tehdy i křesťanská písma, dozvěděla se o Ježíšovi, o tom, že On také přijal smrt, aby Svoje Učení o Lásce zanechal na Zemi! A viděla jsem Ježíše v Zářícím Světle, a mluvila s Ním právě tak, jako s mým otcem Bajanem.

A pochopila jsem pravdu o Bohu! Srdcem jsem pocítila Božskou Lásku, naučila jsem se s ní spojovat duší!

Pak jsem odešla k Volchvům.

Ale přišla jsem k nim jiná, nebyla jsem už ta bývalá umíněná a pyšná dívka! Volchvové se mi poklonili až k zemi, a já – jim. Prosila jsem je, aby mě učili tomu, co neznám.

Oni řekli:

Ale čemu tě můžeme naučit, když tě tvůj otec už všemu naučil?

Já jsem tedy prosila, aby mě naučili léčitelství a tomu, jak se mám slévat s Boží Sílou. A – jak neporušovat Vůli Boží.

A tak jsem se u nich učila.

A potom jsem přišla žít sem, a pokouším se pomáhat lidem, ale není z toho moc užitku...

Ale jestli dokážu naučit tomu, co sama znám, vás, možná, že to všechno v mém životě nebylo nadarmo!

Dnes jsem vám ukázala minulost. A zítra – vám začnu ukazovat přítomnost. Takže – je čas jít spát!

* * *

Poznámka překladatelky:

Starec(bez háčku nad "r") neznamená "starý člověk" jako v češtině, ale je to duchovní hodnost v ruském pravoslaví. Uděluje se mnichům, kteří moudrostí a přiblížením k Bohu převyšují ostatní. Starec nemusel být nutně starý, ale většinou tomu tak bylo, protože moudrost často přichází až s věkem a prožitými zkušenostmi.