Pověst o knížeti Dmitriji a Volchvě

Zapsala podle slov Dmitrije a Volchvy

Anna Zubkova.

Redigoval Vladimir Antonov.

Část druhá

Tento den Dmitrij podepsal poslední z dvanácti dohod mírové smlouvy mezi knížectvími, o jejíž uzavření usiloval poslední dva roky.

Potom se vrátil do ležení, kde se svými gardisty tábořil. Posadil se ve stanu.

«Dokonči všechnu práci…» – zazněla v jeho vědomí slova Volchvy...

«Nu co, když všechnu – tak všechnu!»

Dmitrij vzal list papíru a napsal novou závěť a instrukce pro případ, že se sem ani on sám, ani Radoněž, kterému bylo všechno odkázáno, nevrátí živí.

Zavolal synovce Vsevoloda, a předal mu všechny papíry, pečetě a klíče.

Potom dal potřebné instrukce gardistům, určil ty, kdo ho v jeho různých povinnostech budou zastupovat.

«Nu, teď je to všechno, jak se zdá».

Už se dávno setmělo.

V tu dobu se konečně vrátili ti dva gardisté, kteří odešli do lesa s Volchvou.

Dmitrij je vyslechl:

– Šli jsme daleko, má v lese nenápadný domeček, bylo slyšet, jako by vedle zurčel potok... Ona je divná, zvěř a ptáci ji poslouchají...

– Můžete mi ukázat cestu?

– Ne, nevzpomínáme si. Všechno to bylo jako v mlze. Očarovala nás. Ale Radoněž je živ. Nechali jsme ho u ní v domečku.

– A jak jste se v noci dostali nazpátek?

– Ona přikázala bílé sově, aby nám ukazovala cestu, a my jsme šli za tou sovou...

* * *

Za svítání se Dmitrij vydal sám do lesa.

Šel s jistotou, jakoby mu vnitřní znalost naznačovala směr. Ani jednou nezapochyboval, kudy má jít.

Umění slyšet a rozumět tomuto vnitřnímu hlasu nebo «citu», jak ho sám Dmitrij pojmenoval, mu bylo vlastní už od dětství. Když tomu «citu» důvěřoval, pak se mu všechno dařilo a úspěšně se vyvíjelo. Pravda, bývala i období, kdy tento vnitřní «cit» nadlouho umlkal.

«'Poslouchej srdce; to ti ukáže cestu!' – připomněl si Dmitrij slova Volchvy. – Tohle naznačuje v čem je tajemství vnitřního 'citu': to srdce duchovní umožňuje pociťovat Boží záměr!»

O duchovním srdci mu předtím hodně vyprávěl jeho vychovatel mnich Veniamin.

«To znamená, že Bůh je se mnou! A že čáry Radoněžovi neuškodí! To znamená, že přežije!» – pomyslel si radostně Dmitrij.

Za chvilku vedle něho zazurčel veselý potůček a ptáci začali vesele zpívat.

Dmitrij šel podél potoka; s jistotou věděl, že je to správný směr.

Jistota, že nezabloudí a jde tím pravým směrem, sílila s každým krokem.

Za několik hodin Dmitrij vyplašil bílou sovu, spící ve větvích...

Zahoukala a odletěla pryč.

Dmitrij zamířili tím směrem, kam odletěla sova, – a za několik minut se ocitl na útulné mýtince. Na jejím okraji, u lesa, se ukrýval malý domek.

Na jeho prahu stála usmívající se Volchva.

– Pojď dál, kníže! Výborně jsi hledal cestu, nesešel jsi z ní ani jednou!

... Dmitrij se poklonil na pozdrav, dotkl se rukou země, a vešel do domu.

Na široké lavici u zdi spal Radoněž. Dmitrij přistoupil blíž a naklonil se nad lože. Chlapcův dech byl stejnoměrný, klidný. Lehký ruměnec na tváři – místo předchozí mrtvolné bledosti umírajícího – mluvil o tom, že se Radoněž uzdraví. «Je živý! Bude žít!»

V otevřené peci hořel oheň. Stůl byl prostřený.

Volchva přinesla knížeti nádobu s vodou, aby se umyl, a pozvala ho k obědu.

Když uviděla, že se po celý čas Dmitrijův pohled obrací k Radoněžovi, řekla:

– On spí, a bylo by dobře, kdyby si pospal do zítřejšího rána. Dodá mu to zdraví. Dovolíš ho teď nebudit?

– A on – určitě přežije?

– Už je zdravý, ale měl by do rána ještě nashromáždit trochu sil.

– Ty jsi opravdu kouzelnice?

– Ne. Já jsem Volchva! Volchvy umějí léčit komplikované rány, obnovují to, co bylo v těle poškozeno, aby se člověku navrátilo zdraví. V tom není nic zázračného. Je to stejné, jako umět používat oheň, aby bylo možné připravovat jídlo. Ten, kdo oheň nikdy neviděl, si myslí, že je to magie. Ale jsou to normální zákony života, Bohem stvořené.

– A jakého Boha uctíváš?

– Bůh – On je jeden...

Počkej, až se po cestě naobědváš, odpočineš si, a potom ti o tom všem budu vyprávět, na všechny otázky ti odpovím! Ale nechávat hosta o hladu není správné! – usmála se něžně a laskavě.

... Volchva se teď podobala té nejobyčejnější ženě, která vlídně uctívá hosta.

Solené houby, chléb, med, ořechy, horké pirohy z pece...

Dmitrij až teď pochopil, jak moc vyhladověl. Včera neměl na jídlo ani pomyšlení...

A jaké to bylo všechno chutné!

A hospodyně se také radovala z toho, že se jí pohoštění skvěle vydařilo!

I ona sama byla úplná krasavice! Až teď si ji Dmitrij pořádně prohlédl. Urostlá, pružná postava! Světle rusé vlasy byly kolem hlavy staženy stuhou. Klidné a laskavé oči zářily něžným světlem zpod hustých a dlouhých řas.

A všechno kolem bylo tak dobré a klidné! Všechny obavy, kterými vybavili Dmitrije na cestu starostliví rádcové, se rozptýlily.

Když se naobědvali, Vochva se náhle zeptala?

– Chceš, poléčím ti rameno? A sám uvidíš moje léčitelství!

– A ty, cožpak vidíš skrz oblečení?

– Vidím. Tvoji ránu špatně léčili: ještě bolí a překáží ti.

– Ano, kdysi to tak bylo...

– Uvolni se, odpočiň si! Unavil ses, kníže, v poslední době z těžkých myšlenek a z neradostných událostí! Já ti ukážu to Světlo, Které odstraní bolest, a všechna poškození duše i těla! Přesněji, ty sám odstraníš svoji bolest a uvidíš, že v tom není žádná magie!

... Dmitrij jakoby se ponořil do měkkého zářivého Světla.

Mohl se dívat na svoje tělo ze všech stran. Nacházelo se jakoby ve svítící vodě a bylo poloprůhledné.

Uslyšel laskavý hlas Volchy:

– Vidíš? Tam, kde je tmavá skvrna, – to je stopa po tvojí staré ráně. Vyházej rukama tu černotu!

... Dmitrij zkusil zahýbat rukama těla, ale nešlo to. A pak náhle jasně pochopil, že v tom Světle, ve kterém se teď nacházel, může vidět a slyšet... A že má ruce duše, kterýma může pracovat!

– Ty jsi duše, a ne tělo! Ale slyšel jsi o tom už dávno! Právě takhle, rukama duše – vyházej ze svého těla všechno, co tam vidíš tmavé!

... Dmitrij se řídil tímto návodem.

A uviděl v tom světle i Volchvu. Její jemné prsty, stejné jako na rukách těla, ale skládající se ze zářivého Světla, se ho dotkly a dokončily léčení. Nevýslovná blaženost naplnila celé jeho tělo a duši zároveň!

... Dmitrij otevřel oči. Tupá bolest, která posledního půl roku nepřetržitě poukazovala na následky špatně zhojené rány, zmizela beze stopy. A v těle teď cítil neobyčejnou lehkost a radost, jako by omládl o deset let, jako by shodil těžký náklad, který dlouho nesl! Mládí, radost, jaro, láska!... Slovy se nedalo vyjádřit všechno to, co ho přeplňovalo!

«Co je to za kouzla?! Proč mi začalo být tak krásně a spokojeně na duši?» – přemýšlel Dmitrij.

– To vůbec nejsou kouzla! – tiše řekla Volchva.

– Ty můžeš číst moje myšlenky?

– Můžu, jestli si to přeješ a dovolíš.

– Tak pojď, vyzkoušíme to! Kdysi v dětství jsem snil o světě, ve kterém lidé říkají to, co si myslí, a neschovávají se za faleš klamných slov. Nevím, proč, ale tobě věřím. Nevím, co jsi to se mnou udělala... Co to je: magie nebo zázrak?...

– Zapomeň na hloupé strachy malých lidí, debaty o dogmatech a vírách, které zakazují myslet, cítit, milovat, pociťovat Pravdu a znát Boha!

Ty ses ptal, jaké «bohy» já uctívám?

Ale já vyznávám toho samého Boha, co ty, toho samého Boha, co Ježíš! Vyznávám – a znám: vidím Ho, slyším Ho, chápu Jeho Vůli v sobě, dávám Jeho Sílu a Lásku druhým! Bůh je Jednotná Největší Všeobecná Síla!

Ale knihomolové a farizejové, kteří Ježíšovi zakazovali mluvit pravdu o Bohu, a kteří tvrdili, že Ježíš porušuje zákony, když káže Pravdu a uzdravuje nemocné v sobotu, – byli stejní služebníci dogmat, jako ti, kteří i teď dále straší lidi posmrtným peklem za nedodržování «pravidel», která nebyla vymyšlena Bohem, ale lidmi!

Odpusť: já to říkám složitě... Teď to zkusím vysvětlit jednodušeji.

Víš, mně se velice dlouho nepodařilo mluvit s člověkem, který mně může porozumět, který je připraven poznat Boha a neleká se, neboť si to celým srdcem přeje!

– Jakou sílou uzdravuješ? – zeptal se Dmitrij.

– Ve mně je ta samá Síla, co v Ježíšovi! Ale ta samá Síla je i v tobě, a v druhých lidech, ale dočasně v nich jakoby spí.

Část této Síly působí i v zrnu, které prorůstá skrz vrstvu země, aby vzešlo. Nebo – v ohromném stromě, vyrostlém z malého semínka!

Část této síly probouzí na jaře milostné volání ve zvířatech – a ona se tulí jedno k druhému, spojují se v blaženosti a plodí potomstvo.

A ta samá Síla se projevuje v člověku, a vybízí ho hledat Božské za hranicemi viditelného světa.

Ona – přitahuje duši k Bohu-Stvořiteli!

Je to Božská Síla Stvoření!

A působí na různých úrovních života rozmanitě.

Lidé ztratili vědění o tom, jak splývat s touto Sílou a projevit Božské v sobě! A oni se proto, podobně jako rostliny a zvířata, jenom neuvědoměle podřizují této Síle.

Jenom Děti Boha, existující v lidských tělech – mohou poznávat a vědomě používat tuto Sílu – naplňovat se Jí, spojovat se s Ní.

Chceš, ach tě naučila všemu, co znám a umím?

– Myslíš, že se to dokážu naučit?

– Bůh mě přivedl k tomu místu, kde tě chtěli zabít. Myslela jsem si, že jsem přišla pozdě, že se mi nepodařilo odvrátit neštěstí. Ale teď to vypadá, že bylo všechno vymyšleno tak, abys uviděl projevenou Sílu Boží!

Vzpomínáš, jak jsi prosil Boha, aby tvému křestnímu synovi zachoval život – a že ti Bůh hned v té samé minutě odpověděl?

– Ty víš i tohle?!

– Vím. Je to velice jednoduché! Myšlenky druhého člověka je každý schopen lehce chápat, už když se jenom začne dívat na svého společníka s pochopením a láskou!...

* * *

Mluvili až do večera o mnoha věcech.

Dmitrij poslouchal, vstřebával celou duší tato její prostá a srozumitelná slova o předurčení života člověka a zdokonalování duše, o Bohu, ve kterém jsou sjednoceny největší Láska, Moudrost a Síla. A že On – řídí všechno ve Vesmíru!

Ale Dmitrij vnímal nejen slova, ale současně jako by se dotýkal svojí duší její duše. Nemohl se na krásu Volchvy vynadívat! Vůně vycházela z jejích vlasů, teplo a světlo – z jejího těla a z duše! Klid a blaženost uvnitř ní byly veliké! Rozohňoval ho každý náhodný dotyk jejích rukou... A tento oheň se překotně rozhoříval!

Jak dávno už se nezamiloval! Ale tak, jako teď, – nic takového v jeho životě ještě vůbec nebylo! Jeho duše jásala nad tím, že je ona spolu s ní! – taková krásná, taková moudrá a tajemná, něžná a laskavá!...

«To znamená – že je to osud! Ať se stane, co se má stát!»

Dotkl se jejích ramen, přitáhl ji k sobě a políbil na rty.

Volchva se nebránila, poslušně, pružně vyšla tělem vstříc jeho laskání.

Dmitrij ještě nikdy v životě nezažil takovou noc! Nikdy by si nepomyslel, že splynutí těl a duší v harmonii může darovat takovou blaženost!

... Zrána se s ní dál těšil.

Ale musel přitom zahánět nezvané myšlenky o hříchu a trestu, které kdoví odkud přišly...

– Proč si pořád ještě myslíš, že sblížení mezi lidmi, milujícími jeden druhého, je hřích?

– Nacpali nám to do hlavy velice pevně! – rozesmál se Dmitrij.

– Nečistý chtíč – to je opravdu hřích! Ale láska – ta je od Boha! Láska mezi mužem a ženou je přece předobrazem lásky mezi lidskou duší a Bohem! Ta je opravdu svatá! Dokonce i v Bibli je přece «Píseň písní krále Šalamouna»!

– I to jsi četla?

– Četla. Ale Bible obsahuje mnoho rozporů. A není v ní všechno srozumitelné ani pro ty, kdo ji studovali. Jsou přece i jiné svaté knihy. A je spousta jiných způsobů, jak pochopit Boží Vůli!

... A teď se půjdeme umýt! Potom ti ještě povím o mnoha věcech!

.... Volchva přivedla Dmitrije k lesnímu jezeru.

Svlékla se, aniž by se styděla za svoji nahotu, a vešla do vody.

Ranní mlha laskala její něžné překrásné tělo.

Dmitrij se nemohl vynadívat.

– No, co je s tebou? – zavolala na něho z vody.

Dmitrij si sundal oblečení.

Dmitrijovo silné a krásné tělo, rusé vlasy, vlnící se velkými prstenci, hodně nakrátko zastřižené vousy – s Volchvou byli obdivuhodně krásný pár!

... Potom ji vynesl na rukách na břeh.

«Jaký je to zázrak! Ani ve snách jsem si něco takového nepředstavoval!» – pomyslel si.

– Já – také! – nahlas odpověděla jeho myšlenkám Volchva. – No, půjdeme vzbudit tvého syna! Už je čas!

Oblékli se a odešli k domu.

... Volchva určitým zvláštním způsobem přejela dlaněmi nad Radoněžovým tělem – a on otevřel oči, nadzvedl se a posadil se na posteli.

Překvapeně se díval na neznámou krasavici, na Dmitrije, na neobvyklé okolí.

– To je Volchva! Ona tě vyléčila! – pronesl Dmitrij.

– Já jsem tě viděl ve snu, – oslovil Radoněž Volchvu. – A ještě jsem viděl otce a maminku, tu jsem viděl úplně poprvé! Ty jsi jí trochu podobná.

– Dmitriji, doprovoď Radoněže k jezeru, ať se také vykoupe, a já tu zatím připravím na stůl: budeme brzy jíst.

* * *

Když šli k jezeru, Radoněž tázavě pohlédl na Dmitrije.

– Ano, hodně věcí se tu přihodilo, nedá se to najednou všechno vypovědět! – odpověděl na jeho pohled Dmitrij.

– Ona tě miluje?

– Ano. Chtěl bych, aby se stala mou ženou, nahradila ti matku. Ale zatím nevím, jak se to všechno vyvine. Nemluvili jsme ještě o tom.

Ona tě za dva dny navrátila zpátky skoro z onoho světa, uzdravila tě. A ona ještě spoustu podobných věcí zná a umí!

Ona je Volchva. Já jsem si dříve myslel, že Volchvy jsou pohanští starci, kteří přinášejí oběti svým «bohům» a čarují.

A hle, jak se to všechno otočilo! Všechno proběhlo tak rychle, že se v tom všem ještě nevyznám!

– Cožpak uplynuly teprve dva dny?

– Ani já sám tomu nemůžu uvěřit!

Ona říkala, že to nejsou zázraky ani kouzla. A slíbila, že nás to naučí, jestli si to budeme přát.

My dva jsme se nějakým nevysvětlitelným způsobem ocitli doslova v ráji! A ona je toho ráje – majitelka!

... Radoněž skotačil a šplouchal se ve vodě. Dmitrij to také nevydržel – a vykoupal se ještě jednou.

– Zůstaneme tady? – zeptal se na zpáteční cestě Radoněž.

– Já bych zůstat chtěl. Zajímá mě to, co ona říká i to, co umí. Všechny moje představy o Bohu a o světě se změnily! Ale nové pochopení ještě nedozrálo, neupevnilo se. Nejsi proti tomu, abychom tu nějaký čas žili, jestli nás nevyžene?

– Nejsem proti! V ráji jsem ještě nikdy nežil!

* * *