Pověst o knížeti Dmitriji a Volchvě

Zapsala podle slov Dmitrije a Volchvy*

Anna Zubkova.

Redigoval Vladimir Antonov.

Část první

– Kníže, kníže! Zachraň nás! Ubraň nás! – na knížecí dvůr vběhla asi dvanáctiletá dorůstající dívenka. Hubeňoučká, udýchaná od dlouhého běhu, rozmazávala si slzy po tvářích...

– Zachraň nás, zachraň, kníže! Opakovala stále dál jako modlitbu...

Chtěla padnout na kolena, ale kníže ji zadržel, objal její hubeňoučká ramínka, a ona se uplakaným obličejem přimáčkla na jeho širokou hruď; přitiskla se k němu jako k otci...

– Sedlejte, přátelé! Rychleji! Ať to stihneme!

Dívenka byla ze sousedního pohraničního městečka, kde se nacházel s malou částí družiny Dmitrijův nejlepší přítel a pokrevní bratr Radim.

– Pročpak poslali tebe pěšky, a ne posla na koni?

– Jezdce poslali, ale dohnaly ho střely, a mě neposílali; sama jsem přiběhla, zahradami...

* * *

Koně necválali, ale letěli...

Kníže Dmitrij dlouho shromažďoval nejlepší bojovníky do svojí družiny, a každému z nich teď mohl důvěřovat, jako sám sobě. Nemusel říci ani půl slova nebo dokončit pohled, a všichni mu rozuměli.

Teď měli všichni stejnou myšlenku: «Jen ať to stihneme!»

... Sloupy dýmu jsou nad vesnicí... Pevnost je prázdná... Těla tří zabitých obránců leží na prostranství u strážní věže...

Dmitrij doslova uviděl, jak se bili na smrt v úzkém průchodu brány – jak oni sami bránili všechny ostatní. Mezi mrtvými byl samozřejmě Radim. Kousek opodál našli raněného posla v bezvědomí. Ale dál už nikoho: ani živého, ani mrtvého...

«Nemohli přece všechny odvést do zajetí? Jaké by to muselo být vojsko?! A stopy velké bitvy tu nejsou... Pevnost je prázdná, vesnice je prázdná...»

Garda hučela:

– Pomstu!

... Když na prostranství uvnitř pevnosti začali z průrvy ve skále, která přiléhala k jedné z věží pevnosti, v úplném tichu vycházet lidé, nemohl Dmitrij uvěřit svým očím.

Všichni byli živí, celí! Ženy s malými dětmi na rukou, staří lidé, chlapci... Vpředu šel Radoněž, Radimův syn. Šel pevně, jistě: tak, jako musí jít ten, za kým jdou lidé.

«Kolik je mu asi let? Určitě ještě ani dvanáct?...»

Radoněž vůbec nebyl podobný svému otci – pevnému, vysokému silákovi. Nevšední Radimova síla byla vždy vidět i skrz oblečení, právě tak, jako Dmitrijova. Když se spolu někde objevili, nemohl od nich nikdo odtrhnout pohled: bohatýři! Ale Radoněž byl celý po matce, Vladislavě: jemné, křehké, jakoby celé průsvitné; sílu měla jenom v duši. A všechnu tu sílu do poslední kapičky dala synovi, umřela při porodu... A právě teď – i Radim...

Družina stále ještě hučela nad těly padlých:

– Pomstu!

Radoněž přistoupil k Dmitrijovi, a všem se poklonil:

– Kníže Dmitriji, otec mi nařídil všechny zavést do jeskyně, protože tam znám každý kout, nezabloudím... Prosil jsem o dovolení bít se spolu s ním, – Radoněžův hlas začal přeskakovat... Odmlčel se a hluboce si vzdychl:

– Vezmi mě k sobě do družiny, kníže Dmitriji!

– Už jsem vzal, Radoněži! A za tvůj hrdinský čin: za záchranu lidí – nevím, jak ti poděkovat! – Dmitrij chlapce objal.

– A teď – všichni poslouchejte! Vraždění ani pomstu – nepřipouštím! Je třeba to zastavit! A jestli to nezastavíme my, pak kdo?

Radim byl mým křestním bratrem. Jeho syn je teď mým synem. A to příbuzenství je pokrevní, po prolité krvi!

Ale já nechci, aby se na naší zemi prolévaly řeky krve a slz! Ani Radim to nechtěl!

Jedeme ke knížeti Gavrilovi! Meče – do pochev, krev neprolévat!

Radoněži, ty pojeď také se mnou!

A tady se zatím připravujte na pohřbení padlých! My tu budeme do západu slunce.

* * *

Kníže Gavrila pobíhal v panice sem a tam: za to, co se stalo, očekával pomstu knížete Dmitrije. Už si zajistil spojence do bitvy. Jenže bitva přece nebude hned: spojenci shromáždí vojsko až za dva týdny...

«Ale možná se dohodneme na míru, třeba se vykoupím daní? Dmitrij přece miluje mír.

Ale proč on sám ráčil zavítat až na práh?! A ještě k tomu s družinou!...»

– Och! Proč jste je vpustili?! – křikl Gavrila na stráž, když uviděl knížete Dmitrije s Radoněžem a dvěma desítkami bojovníků, jak rychlým krokem vcházejí přímo do paláce.

Vzpamatoval se a přivítal je:

– Nečekal jsem tě, kníže...

– Nečekal, nezval, nechtěl – a právě dnes tvoji lidé porušili mír, podpálili osadu a zabili tři moje gardisty!...

– Neuhlídal jsem je, kníže! Žádej výkupné!...

– Čím vykoupíš život jeho otce, čím nahradíš muže, syna, bratra – těm, kdo osiřeli? Svolej lid a zločince!

– Jestli chceš, vezmi si moji ženu a děti jako rukojmí míru mezi námi... Ať žijí u tebe... Přiveďte Olgu!

– Nač?! Nepotřebuji rukojmí! Shromáždi lidi! Všechny!

V tu chvíli přivedli sluhové manželku knížete Gavrily. Na vysoké, trochu přihrblé ženě, bylo vidět, že si stěží stihla ukrýt vlasy pod čepec; ustrašeně se dívala na manžela, na Dmitrije, na ozbrojené družiníky. Jedno dítě držela v náručí, druhé se chytalo jejího sarafánu, aby vydrželo stát...

– Kvůli čemu tak strašíš manželku? Není to zapotřebí! Shromáždi lidi! – přísně promluvil Dmitrij.

– Sem? – panikařil kníže Gavrila.

– Sem je sezvi! A jestli se sem nevejdou – svolej je na dvůr! A nenuť mě, abych to opakoval!

* * *

Dmitrij začal mluvit s lidmi z balkónu bělokamenného paláce knížete Gavrily.

A mluvit Dmitrije naučil ještě jeho vychovatel mnich Veniamin. Když se Dmitrij stal sirotkem, tento podivuhodný člověk nejenže uchránil pro chlapce jeho zděděný majetek, vyučil ho mravnosti na základě křesťanských písem, ale naučil ho i umění ovládat slovem, myšlenkami a emocemi posluchače.

Výsledek Dmitrijovy řeči byl prostý: ti, kdo přepadli osadu, byli potrestáni, ale ne popraveni. Ujednali i to, jak budou opraveny vyhořelé domy , i to, jak bude poškozeným nahrazen majetek.

Potom Dmitrij k lidem dlouho mluvil o tom, jak je možné a nutné strach z tvrdého trestu a touhu po pomstě mezi lidmi – nahradit vzájemnou pomocí. Mluvil o křesťanské lásce, o odpuštění, o Bohu!

... Smlouva o neporušitelném míru byla podepsána. Nebyla uzavřena jen na papíře, ale i v pochopení mnoha lidí.

Dmitrij si vytkl za svůj cíl obehnat svoje rodové území kruhem vzájemných mírových dohod mezi knížaty. Spěchal, aby udělal mírovou smlouvu spolehlivou, a aby její porušování bylo neodvratně, nevyhnutelně trestáno.

... Slunce už se skoro schovalo za obzor. Těla zemřelých odevzdali zemi podle křesťanského zvyku. Na zvonici malého kostelíčka rytmicky zvonil zvon. Ale skoro všichni obyvatelé byli stejně tady, aby se rozloučili s těmi, kdo položili svoje životy, aby je ochránili...

* * *

Uplynul rok.

Radoněž teď žil u Dmitrije. Povyrostl. Se vší vervou šermoval, střílel, jezdil na koni. Samozřejmě ho to učil Dmitrij. Dmitrij dohlížel i na to, aby se mladíček s křehkou stavbou těla nestrhal nějakou nepřiměřenou námahou, když se snažil ve všem podobat knížeti.

Ale bylo i učení knižním moudrostem. Čtení a psaní ho už dávno naučili, ale Radoněž měl neuvěřitelný talent na jazyky. Dokázal si okamžitě zapamatovat slova neznámé řeči – a už je nikdy nezapomněl a mohl je přesně opakovat.

Dmitrij trval na tom, aby se chlapec učil cizí jazyky.

Ale Radoněž se tomu bránil, považoval takové zaměstnání za úděl písařů a mnichů.

A to ráno mluvili právě o tom:

– Já chci být opravdovým bojovníkem – jako ty, jako otec! K čemu jsou mi ty rozhovory v jiných nářečích!

– Což je u nás málo bojovníků? Ale právě z tebe se může stát opravdový diplomat! A to je mnohem potřebnější, nežli mávat meči!

Kolik je jen kolem bojovníků! Síly – nezměřitelně! Ale moudrost – žádná! Ale diplomaté – ti mohou zvítězit i beze zbraně.

– Viděl jsem ty tvoje diplomaty! Oni všichni lžou! Oni – vždycky lžou! Dokonce i ve spánku určitě lžou sami sobě, aby se při něm nepodřekli!

– Ale kdopak nutí lhát tebe?

– Zatím – nikdo. Protože jsem s tebou.

– No právě, uč se tedy cizí jazyky, aby mě takoví lháři nepodvedli! – našel řešení Dmitrij.

– Dobrá! – kapituloval Radoněž.

Dnes se chystali podepsat poslední z dvanácti dohod, které měly zabezpečit mír a pořádek na okolních územích.

Radoněž podal Dmitriji jemnou drátěnou košili.

– Není třeba! Vždyť nejedeme do bitvy! A dokonce ani na hostinu! Všechno už je domluveno, jenom podepíšeme papíry – a vrátíme se domů!

* * *

Popojeli jen kousek od stanoviště u řeky, kde tábořili, k městské bráně, když se to všechno událo... Těch, kdo stříleli, si gardisté knížete nestačili všimnout. Oni nestříleli z luků, ale z kuší, z velké vzdálenosti. Dvě střely, rychle za sebou...

Radoněž také neviděl ty, kdo stříleli.

On miloval knížete Dmitrije jako otce. Dávno věděl, že je připraven za něho položit svůj život – a to nejen jako bojovník, ale i jako syn.

V tento den jim vůbec nic nevycházelo... Kníže si neoblékl drátěnou košili, a Radoněž při každém kroku jeho koně pociťoval nechráněná záda knížete.

Právě sesedli u brány...

Radoněž uslyšel jen svištění střel. Trochu povyskočil, aby mohl pevněji obejmout svého křestního otce kolem krku a zakrýt ho, zakrýt ho svým tělem...

* * *

Dmitrij držel v náručí Radoněžovo tělo, probodnuté šípem, a bál se pohnout.

Chápal, že to je konec: rána je smrtelná.

Před městskou bránou, kde se všechno přihodilo, se začínal shromažďovat dav zvědavců: rolníků a řemeslníků, co jeli do města nebo z města.

Několik gardistů se pustilo do pronásledování těch, kdo usilovali o život knížete.

Ostatní mlčky obklopili Dmitrije, který se spustil na kolena a dál držel na rukách umírajícího Radoněže. Zdálo se, že si nevšímá ničeho kolem, jako by se pokoušel zadržet život svého křestního syna, unikající s každou minutou.

«Bože, zachraň ho! Vezmi si radši můj život!…» – vzýval Boha z hloubi srdce Dmitrij, i když chápal, že už se nedá nic udělat...

Náhle byly v davu shromážděných lidí slyšet hlasy – vystrašené, nepřátelské, překvapené:

– Kouzelnice!

– Volchva!

– Zjevila se! Krvičku pravoslavnou ucítila!

– Svatý! Svatý! Svatý je Hospodin! Zmiz, nečistá sílo!

Dmitrij zvedl zrak od Radoněžova těla.

Od lesa přicházela vysoká světlovlasá žena, oblečená do bílé košile až na paty, jak se říká, podle pohanského zvyku.

Dav se před ní rozestoupil, jako by se bál jejího dotyku. Mnozí se křižovali.

Ona přišla blíž a klekla si vedle knížete.

Řekla tichým, klidným a jistým hlasem:

– Drž ho pevněji, kníže, vytáhnu šíp.

Pak velice přesnými a pevnými pohyby půvabných jemných prstů ulomila hrot šípu a poté vytrhla střelu z chlapcova těla. Krev vystříkla jako vodotrysk.

Volchva natáhla obě ruce nad ránu... Krev přestala stříkat.

Dmitrij si pomyslel, že to je konec.

Ale Radoněž – dýchal! Pod rukama Volchvy se rána zacelila přímo před očima...

– Čáry!... – šeptali ti, kdo stáli nablízku a všechno viděli.

Volchva tomuto šeptání nevěnovala pozornost.

Zvedla se na nohy. Pozorný a klidný pohled jejích šedomodrých očí zachytil pohled Dmitrije. A ona začala mluvit tak, že slova pronikala až do hloubi duše.

– On nezemře, kníže Dmitriji! Vyléčím ho! Ale je zapotřebí, aby několik dní strávil u mě. Přikaž svým vojákům, aby udělali nosítka a odnesli chlapce ke mně.

... Dmitrij pokynul gardistům. Ti rychle vyrobili nosítka ze dvou kopí a pláště. Dmitrij na ně opatrně uložil Radoněžovo tělo.

– Neboj se, kníže, já ho nezačaruju a nezpůsobím mu žádnou škodu! Ukonči tady svoji práci, podepiš všechny papíry – a přijď ke mně do lesa. Ať tě tu dál nic nedrží! Radoněže najdeš už zdravého.

– A jak tě najdu v lese?

– Poslouchej srdce: ono ti ukáže cestu!

– Dobře, já přijdu.

... Dmitrij se díval za odcházející urostlou postavou ženy, za kterou šli jeho gardisté s nosítky.

Za několik minut vešli do lesa a zmizeli z dohledu.

Dmitrij navyklým pohledem vojáka zaregistroval směr, kterým odešli, a stromy, od kterých začínala stezka.

Lidé, kteří se shlukli ze zvědavosti, co se přihodilo, se začali rozcházet.

Dmitrij byl pořád ještě jako v průzračné mlze ze všeho, co se přihodilo. Atentát, Radoněž, Volchva...

– Nezamýšlej tam chodit, kníže! Duši zahubíš a chlapce nezachráníš! – zakrákala mu do zad jakási stařena...

... Když dav prořídl, jedna prostě oděná žena chytila Dmitrije za rukáv:

– Nevěř tomu, kníže, že je ona kouzelnice! Ano, ona není pravoslavné víry, ale uzdravovat umí výborně! Minulý rok vyléčila mého syna. A mnoho jiných skoro z onoho světa navracela a znovu stavěla na nohy! A nic špatného se jim potom nestalo! A před třemi roky, když začínal mor, kdyby jí nebylo – kolik lidí by jen pochovali!... Mnohým lidem pomohla, a nic zlého nikomu neudělala! A že je nepokřtěná – to jí Bůh odpustí!

* * *

Vysvětlivka překladatelky:

Volchvové a Volchvy (ženy) byli duchovní učitelé, kteří na překřesťanské Rusi chodili od vesnice k vesnici, a předávali prastaré duchovní moudrosti, získané přímo od Boha. Vyučovali vesničany základním zákonům etiky, léčitelství, znalosti bylin i řemeslným dovednostem. Z těch nejschopnějších si pak vybírali své nástupce.

Po příchodu křesťanství a násilném pokřtění obyvatelstva se Volchvové museli skrývat v hlubokých lesích, protože jim hrozila krutá perzekuce. V lesích pak vznikaly i tajné duchovní školy. Duchovní poselství některých z nich přežilo dodnes (například sibiřská Anastázie). Dozvuky této prastaré moudrosti zaznívají i v ruských lidových písních a překrásných ruských pohádkách.