Kapitola 2. Křest

Stalo se zvykem nazývat mě "Prvním Povolaným" – neboť mi bylo dovoleno uvidět Ježíše a přijít k Němu poté, co o Něm Jan zvěstoval lidu, který se shromáždil ke křtu u vod Jordánu...

Ten den byl velmi neobyčejný. Podle všeho už Jan věděl, že Ježíš přijde, ale neřekl to nám ani lidem, kteří se shromáždili a poslouchali Jeho kázání.

Jan dlouze promlouval před velkou skupinou lidí, kteří si Ho přišli poslechnout a nechat se očistit.

Poté k Němu jeden po druhém přicházeli, aby se symbolicky umyli a přijali křest.

Jan stál ve vodách Jordánu... Slunce svítilo. On Sám vždy zavolal jménem toho, kdo měl být příště pokřtěn, neboť viděl stav duše a připravenost činit pokání z dřívějších vin a přijmout očištění a nový život s Vírou a Radostí.

Člověk, přijímající křest, byl ponořen do vod Jordánu.

Pro většinu lidí to byl pouze symbol očisty, závěrečný akt pokání. Od této chvíle byly cesty nepravosti zavrženy a víra dodávala sílu k překonání neřestí duše.

Ale pro některé to bylo i mnohem víc: jejich mysl v okamžiku ponoření do vody utichla, – zavládlo ohromující ticho a skrz průzračné proudy vod zářily sluneční paprsky. A tyto Stavy Božské Přítomnosti ještě zesiloval Jan Sebou-Duší. Těm, kdo to ticho duše zažili, se na krátký okamžik otevřel prostor Veliké Mlčenlivosti a Božského Světla! Bylo to vnímáno jako zázrak! Dotek Božského stavu si duše zapamatovala! Došlo k prvnímu prožitku reality Boha – pokud už byla duše připravena si ji uvědomit. Alespoň tak se to stalo mně a některým mým přátelům, jejichž duchovní zkušenosti jsem dobře znal. Stalo se to, když nás Jan pokřtil...

Téměř nikdo, kdo takovou zkušenost zažil, nedokázal bez dalšího výcviku později tento stav zopakovat, ale vzpomínka na ni zůstala v duši a posilovala víru a spravedlnost v každodenním životě.

Ale nás, kteří jsme s Janem zůstali žít, On učil prostřednictvím úsilí duše v duchovním předstoupení, s využitím duchovních praktik – znovu a znovu prožívat vnímání Božského Světa.

* * *

Proto jsme My, Janovi učedníci, toho dne mohli uvidět a pocítit mnohem více. Všimli jsme si té úžasné změny v našem okolí, když se k nám Ježíš začal přibližovat...

Všechno kolem se změnilo: ptáci přestali štěbetat a místo toho zpívali jako zjara svatební písně...

A pak se vše kolem nás přirozeně naplnilo nehybným, zvláštním tichem, do kterého jsme obvykle vstupovali jen v hluboké meditaci. Čas jako by se zpomalil...

Ne všichni přítomní lidé to pocítili. Ale my jsme uviděli, jak k nám přichází Ten, o Němž nám Jan už předtím tolik vyprávěl. Kráčel pomalu. Obklopoval Ho zvláštní prostor Světla. Toto Světlo nebylo vidět očima těla, ale bylo vnímáno zrakem duše.

Nemohli jsme odtrhnout oči od Ježíšovy Podoby, i když navenek nebylo nic zvláštního na Jeho velmi prostém světlém oblečení, na pramenech vlasů, pozlacených sluncem, na plavných pohybech těla...

Všichni jsme znehybněli v tom zvláštním Božském Prostoru, který On nesl – Sebou- Vědomím. Byli jsme svědky toho, jak Ježíš přistoupil k Janovi, a jak se objali.

Poté Jan vykonal předurčený křest vodou. Nad hladinou Jordánu se v drobných kapkách rozzářila duha, která symbolizovala Nejvyšší Záření, které už je viditelné všem lidem.

Projev majestátnosti okamžiku byl pociťován neuvěřitelně živě. Božské Světlo se odráželo ve všem: v mihotavém slunečním světle ve vodě, v paprscích, pronikajících listím stromů na břehu... Tato Slavnost, symbolizující začátek Velikého Sloužení, se konala i v mnoha světech Vesmíru, které jsme tehdy ještě nemohli vnímat!

Jan řekl:

– Hle Mesiáš! On je Zde! Co bylo předurčeno a předpovězeno se stalo skutečností!

Když Ježíš vystoupil z vody, kroužilo kolem Něho mnoho ptáků, kteří po dobu svátosti ztichli, ale teď se znovu rozezpívali, protože pocítili blaženost této události... Byla mezi nimi i holubice, která je nyní uctívána jako symbol Ducha Svatého, neboť lidé viděli a zapamatovali si vnější událost ...