Kapitola 8.
Ondřejovy lekce

Ondřej mě doprovázel domů. Naše cesta už trvala skoro týden.

Bylo mi smutno, že jsem nemohla dál žít a učit se mezi nejbližšími Ježíšovými učedníky. Velice jsem se styděla, že jsem to nezvládla a že teď ještě navíc odvádím pryč Ondřeje.

Nedokázala jsem klidně přijmout tu prostou pravdu, že je teď moje role mnohem méně významná, než role Ježíše a Jeho nejbližších Učedníků. A – že se teď mohu klidně vrátit domů, a docela obyčejným způsobem zadělávat těsto a péct chleba, dělat jakoukoliv práci a přitom se dál učit žít s Bohem v srdci, naplňovat láskou prostor kolem, třebaže zatím ne tak velký jako u nich...

A tak jsem si musila nejdříve ujasnit, že tohle přece není tragedie, není to fiasko ani pád! Jen se musím upevnit v tom, co už jsem poznala, vždyť i to už byl významný duchovní úspěch! A teď bych měla žít tak, aby láska naplňovala moje ústa, pronášející slova, aby se moje ruce s láskou všeho dotýkaly, aby dokonce i mlčení, úsměv, pohled – to všechno aby v sobě neslo laskavost a klid, něžnost a péči!

V těchto dnech jsme si začali být s Ondřejem velice blízcí.

Šli jsme – a cestou jsme vedli hodně rozhovorů o důležitých věcech.

To bylo moje další vyučování u Ježíše – prostřednictvím Ondřeje.

Naučila jsem se pociťovat, jak nás Veliké Ježíšovo Světlo opatruje na cestě! Začala jsem se učit vnímat Jeho přítomnost, třebaže jsme byli vzdáleni od Jeho těla. Avšak On byl přece – po celý čas s námi!

* * *

Na jedné straně mně bylo velmi příjemné, že byl Ondřej vedle mě. Ale na druhé straně mě občas napadaly smutné myšlenky na nevyhnutelné brzké rozloučení s ním, které už možná bude navždy, a ty mě tížily a trápily.

V tento den, jako by odpovídal na všechna ta moje nevyslovená trápení, Ondřej řekl:

– Od lidí, které milujeme a předpokládáme, že oni také milují nás, často očekáváme úplnou vzájemnost, pomoc, podporu, uznání. Rozhořčujeme se, když nám neprojevují dostatek pozornosti, trápíme se, když nedostáváme takovou lásku, jakou od nich chceme.

Ale existuje i jiná možnost milovat. Je to milovat, zapomínaje na sebe! To znamená – milovat dokonce i tehdy, když není naděje na oboustrannost nebo na štěstí dlouhého manželství. A také to znamená – milovat vždy, bez ohledu na to, že se nedaří být vedle sebe těly v tomto pozemském životě.

Vždyť jednota duší, a ne těl, je to, co je v nás doopravdy významné – pro Boha!

Láska, spojující tělo s tělem, je také čistá a nemá v sobě hřích, jestliže je upřímná, vzájemná, starostlivá a není v ní ani náznak možného ubližování tomu, koho milujeme.

Prostřednictvím vzájemné lásky se učíme milovat tak, abychom si potom svojí rozvinutou láskou mohli zamilovat i Boha!

Nyní je taková Jednota s Bohem pro nás otevřena! Prostřednictvím intenzívní lásky k Bohu se s Ním lidská duše sjednocuje, mizí v Jeho Nekonečnosti, v Jeho Bezmezné Lásce!

Já tě miluji, Marto, a vím o tvojí lásce ke mně. Ale my nemůžeme zopakovat v našich životech lásku mezi Ježíšem a tvojí sestrou Marií. A nemůžeš se na mě zlobit, že jsem si zvolil takový osud!

Ta volba se stala dávno – tehdy, když jsem poprvé potkal Ježíše. Přesněji – když si mě našel On...

– Pověz mi o tom! Jak ses stal Jeho učedníkem?

– Ani nevím, jak ti to mám vypovědět... On Sám povolal každého z nás...

My jsme se stali Jeho učedníky – a Jeho následování se pro nás stalo úplně jiným, novým životem. On nás jakoby "vytrhl i s kořeny" z předchozí existence – a zůstal jen život spolu s Ním v každodenním, neustálém učednictví pro budoucí Sloužení Nebeskému Otci.

On nás doslova přestěhoval do nových osudů...

Přičemž tento asketický život vůbec není podobný tomu, jaký vede většina lidí, dokonce ani těch věřících a vzývajících Boha.

My jsme za ty více než dva roky s Ním toho tolik prožili, že by to vystačilo na desítky obyčejných lidských životů!

A to není pro každého... A také o to ani každý nestojí!... Vždyť to znamená odvrhnout ze života všechno zbytečné, a duchovní přeměnu a Sloužení udělat nejen tou hlavní, ale tou jedinou věcí v životě!

To je možné označit za úplnou oddanost Bohu.

My se vždy učíme – ve dne i v noci.

Přičemž, když jsme spolu s Ježíšem, je snadné naučit se tak žít, snažit se stát takovými, jako On!

Chtěl bych ti vyprávět o svém prvním rozhovoru s Ježíšem na toto téma.

Seděli jsme ve dvou v olivovém háji. Já jsem se na Něho okouzleně díval. Lehký stín listí se pohupoval na Jeho obličeji, rukách, oděvu. Zdálo se, že jenom ta hra světla a stínu dělá viditelnou Jeho tělesnou podobu. Poněvadž veliké Světlo duše proráželo z Božského světa a zaplavovalo všechno kolem.

Ježíš mi tehdy řekl:

"Já jsem si tě vyvolil. A ty se můžeš stát Mým učedníkem. Ale Já jsem povinen se tě zeptat: a ty sám – chceš být vyvoleným? Chceš zasvětit celý svůj život sloužení Bohu Otci, a kázat tu Pravdu, kterou budeš odteď poznávat? Velkolepost hrdinství duchovního života – to vůbec není jednoduchý osud... Ale právě tento osud je přichystán Mým společníkům. Můžeš si to ještě rozmyslet..."

Vykřikl jsem:

"Rozmyslet? Neodvážil jsem se ani snít o takovém štěstí – o životě s Tebou, Ježíši! Dokonce i Jan, Který mě učil, Tě nazval větším, nežli on... My všichni jsme z Janových kázání věděli, že přijde Mesiáš! Toužili jsme uvidět Tě a uslyšet Tvoje řeči! Mohl bych si přát něco většího, nežli být Tvým společníkem a učedníkem?!"

Ježíš pokojně vysvětlil:

Ale ne všichni jsou schopni žít pouze pro Boha..."

Potom dodal:

"Tohle bude tvůj nový osud. Přijmeš ho?"

... A já jsem tehdy uviděl celou svoji Cestu dopředu – a přijal jsem ji od Ježíše.

... Šli jsme s Ondřejem dlouho mlčky. A Veliké Světlo Ducha Svatého nás objímalo s Božskou Něžností.

* * *

Následujícího dne se stala ještě jedna významná událost.

Procházeli jsme kolem malého pramene. Byl považován za svatý... Mnoho nemocných se tam omývalo a modlilo se.

Uviděla jsem úplně zoufalou ženu – kousek opodál od všech ostatních. Klečela na kolenou a na rukách měla dítě, rok a půl nebo dva roky staré... Modlila se k Bohu za jeho uzdravení...

Ale i tomu, kdo neumí číst myšlenky, muselo být jasné – že už jí nezbývá ani víra, ani naděje...

Přišli jsme blíže, a já jsem prohlédla dítě...

A pocítila jsem všechnu duševní bolest té ženy!... A moje přání jí pomoci bylo nezlomné!

Přistoupila jsem k ní, abych jí řekla alespoň nějaká slova útěchy, ale nevěděla jsem, jak začít... Vždyť ta žena byla tak pohlcena svým žalem, co by jí byly platné příběhy o Ježíšovi...

Přesto jsem se rozhodla:

– Já sama nemám sílu, abych uzdravila tvoje dítě... Ale já znám Toho, kdo uzdravuje z nevyléčitelných nemocí a dokonce křísí zemřelé. On vzkřísil mého bratra Lazara, když už byl čtyři dny mrtvý... On uzdravuje Sílou Božské Lásky – Sílou Nebeského Otce!

Teď tu Ježíš tělesně není. Ale řekl mi, že On – jako Duše – bude vždy spolu se mnou a s každým, kdo Ho přijímá do svého srdce.

Pojď, zkusíme to – a spolu se k Němu obrátíme o pomoc!

... Žena ke mně zvedla oči. Už v nich nebylo to předchozí němé zoufalství.

Ondřej přistoupil a položil ruce na tělo dítěte. Pochopila jsem, že se to teď podaří! A – děkovala jsem Ondřejovi, Ježíšovi a Nebeskému Otci!

Světlo Ducha Svatého teklo a zahalovalo prostranství.

Nevím, jak dlouhou dobu to trvalo... Když jsem znovu začala vnímat realitu všedního světa – spalo už spokojeně se usmívající, uzdravené děťátko, v náručí matky. A Ondřej jí říkal ta nejdůležitější slova, která pokud budou pochopena, dodají uzdravení nezvratný šťastný konec!

* * *

Toho dne později jsem se zeptala Ondřeje?

– To znamená, že ty můžeš také uzdravovat, tak jako Ježíš, Jeho Sílou?

– Někdy... Tato schopnost se získává postupně... Z Velikých Hlubin se jakoby projevuje Boží Síla a přesvědčení, že je možné Ji teď použít k dobru!

Stalo se mi to už nejednou. Ale ne vždy se to podaří.

Kázat, promlouvat k lidem, když ve mně mluví Bůh, to je jednodušší...

Ty sis to dnes také vyzkoušela: tak veliké bylo tvoje přání pomoci a víra v to, že to Ježíš může vykonat, dokonce i když není přítomen tělesně.

Zjevilo se ti Světlo Ducha Svatého – a Ono ti dalo tu Sílu. A mně bylo také dovoleno zapojit se a pomoci!

... Ondřej se odmlčel, a pak pokračoval:

– A přesto, Marto, obyčejné "pozemské štěstí" je tak křehké! Tak velice je závislé na tom vnějším!...

Narodilo se dítě – štěstí... Vážně onemocněl nebo zemřel blízký člověk – zármutek... Nemocný se uzdravil – znovu štěstí...

Tohle jsou lidská štěstí a zármutky: milují tě, chválí, vyplňují se tvé touhy – jsi šťastna... Ale, co když kolem začne být všechno jinak?

Pokud se zhroutí na první pohled pevný, ale ve skutečnosti iluzorní, vnější blahobyt, pak bez spoléhání na neotřesitelnou Lásku Boží nemůžeme obstát v bitvě za duchovní dokonalost!

V tomto světě můžeme žít podle zákonů "projevené" tělesné materiální existence: mezi předměty a událostmi...

Ale můžeme začít žít podle zákonů světa duchovního. Zde se nám otevírají téměř neomezené možnosti!

Ty už přece víš, že se duše může stát mnohem větší, nežli tělo. Může rozměrově přerůst svoje tělo a zaplňovat prostor, – správně rostoucí duše se může rozšiřovat stále více a více. A pokud takto roste, může duše získávat i velkou sílu, a mnoho schopností.

Ale je velice důležité, aby se ovládání té síly neobrátilo ke zlu. Jmenovitě v nerozumu nebo v hrubosti a nečistotě duše spočívá nebezpečí pro duši, disponující mimořádnou sílou, že svůj život omezí na používání magie kvůli uspokojování osobních přání.

Nám se občas zdá, že jsou všechna naše přání dobrá. Ale pokaždé to tak není...

Proto je tak důležité před získáním mocných sil pro působení na "projevený" svět – upevnit se v Jednotě s Otcem Nebeským, a jednat s pochopením Jeho Záměru. Musíme se naučit postupovat právě tak v každém konkrétním případě!

Jenom tehdy, když je osvojeno Sjednocení s Božskou Moudrostí a Láskou, je získání Božské Síly k prospěchu!

Ježíš nás učil:

"Tehdy, když získá Jednotu s Bohem, může taková Božská Duše snadno zaměřovat proudy Síly pro uzdravení a pro změnu dalších vnějších událostí. V "projeveném" světě se pak všechno začíná dít jakoby "samo od sebe" správně, poslušno Božského Proudu, tvořícímu všechno z Hlubin. Přitom se zvedá Vlna Boží Síly – a Ona nás doslova nese a tvoří všechno kolem nás tou rychlostí, která je nezbytná!"

Ježíš nám o tom říkal jako o možné budoucnosti:

"Tohle se brzy stane přirozeným stavem života pro mnohé z vás, kteří se sami, nebo ve dvojicích či trojicích, vydají kázat po světě. Oni budou lehce vnímat Slova z Božské Hlubiny, která je třeba pronášet! To, co je třeba v každém okamžiku dělat, – bude přicházet jako pochopení! I Můj Hlas se naučíte slyšet. I Moji Podobu dokážete vidět vždy, když budete potřebovat radu a pomoc!

A je důležité přitom zůstávat mírní a pokorní, abyste nezačali postupovat "jak já chci", například kvůli zveličování sama sebe. Ale je třeba – jen pokračovat v plnění Vůle Nebeského Otce!

Je zarmucující vidět povýšenost u těch, kdo se zavázali pomáhat druhým. Často vzniká u lidí, kteří se už dotkli Pravdy, ale ještě ji nepoznali ve vší úplnosti, nedokázali ji zcela přijmout.

Ten, kdo se zvysoka dívá na druhé lidi, nikdy nedosahuje úspěchu ve věcech pomoci! On jenom posiluje svou vlastní domýšlivost, zahanbující ho před Bohem.

A já se učím mírnosti a pokoře, poněvadž jen tak je možné "uvolnit místo" pro Boží Sílu v nás! Ale pyšní – snadno klopýtnou..."

My všichni se tomu musíme učit! A ty – také, Marto!

Jestliže by Ježíš Svojí Sílou udělal každého z nás Dokonalým, pak by byl narušen zákon Božského rozvoje duší. My všichni musíme sami vyrůstat k Dokonalosti! A ty potíže, se kterými se setkáváme na naší cestě, nejsou důvodem k tomu, abychom se vzdávali, ale jsou to jen zkoušky, které nás dělají silnějšími a moudřejšími.

Bůh vtěluje duše do těl a dává jim sílu ke zdokonalování. A ještě jim dává svobodu vůle k volbě toho, co chce konkrétní člověk dosáhnout.

– Ale kde je ta hranice, kde si už člověk může být jistý jak správností svojí volby celkově, tak i v přijímání konkrétních řešení? Je to možné poznat? A kolik utrpení z pocitu svojí méněcennosti a provinilosti bude ještě muset vytrpět?

– Pokus se nebrat to tak vážně, Marto! Nadměrné utrpení z pocitu vlastní hříšnosti a provinilosti člověka svazuje, utlačuje ho jako neúnosné břemeno, nedovolí mu jít dále!

Určitě by nebylo správné vůbec nepociťovat svoji vinu, pokud jsme udělali chybu. Ale, jestliže takové stavy shromažďujeme v paměti, pak si my sami vytváříme utrpení, které vůbec není nutné.

Je rozdíl mezi hříchy z nevědomosti – a hříchy vědomými, které sami sobě tolerujeme, založenými na nedostatku vůle, lenosti, pýše, závisti, chamtivosti, agresivitě... A to, i další hříšné chování negativně ovlivňuje osud člověka, ale – různým způsobem.

Když se člověk vědomě odvrací od Boha – ke zlu, pak jsou obtíže a pokušení v jeho životě nevyhnutelné.

Ale když se člověk s čistými úmysly snaží o poznání – pak při jakýchkoli zkouškách k takovému duchovnímu praktikantovi přichází pomoc od Nebeského Otce!

Žij teď tak, jako když jdeš životem spolu s Ježíšem a každý okamžik se Ho můžeš dotknout svou rukou!

Nezačínej každý den myšlenkami na to, že já musím udělat tohle a tamto, ale láskou k Bohu a ke všem bytostem v Jeho Stvoření! Z této Lásky-Starostlivosti je snadné čerpat síly na velké i malé věci, a přitom se nenechat vtáhnout do "pozemského" víc, než je záhodno!

A mimochodem, teď přece můžeš naučit i Lazara tomu novému, co jsi sama poznala.

A znovu vás prosím: buďte ostražití! Mnozí vás už chtějí zabít – jako svědky neuvěřitelných zázraků, vykonaných Ježíšem! A teď, když už se o Ježíšovi šíří zvěsti u mnohých národů, vzrůstá i síla odporu...

My v nejbližších měsících znovu obejdeme mnohé kraje a na velikonoce se budeme muset vrátit do Jeruzaléma. Ježíš to připomínal jako významný čas... Nevím, co měl na mysli, ale vím, že je to důležité, a proto jsem ti to také pověděl...

... Když mě Ondřej doprovodil, nezdržel se u nás v domě, ale hned příští den se vydal na zpáteční cestu.