Kapitola 5.
O duchovní práci a vnitřním tichu

Po vzkříšení mého bratra Lazara byli Ježíš a Jeho učedníci dlouho hosty v našem domě. Ježíš učil nás všechny, a někdy i mnohé další, kteří o Něm uslyšeli a přišli se na Něho podívat.

Ježíš nám tehdy hodně vyprávěl o tom snažení, které musí vynaložit člověk, který si přeje přiblížit se ke Stvořiteli a proto se snaží poznat Jeho Království teď, dokud ještě má tělo, a dokud má sílu duše, kterou může zaměřit konkrétně na dosažení Božského.

V těch dnech On učil o důležitosti osvojení vnitřního ticha, to jest, stavu, ve kterém je Bůh reálně poznatelný.

Ježíš v takových případech mluvil zvláštním způsobem. On vyváděl každého z těch, s kým rozmlouval, na tu výšku vnímání, které byli schopni.A v mnoha duších, které Ho poslouchaly, se otevíral prostor lásky a ticha. A jejich pochopení o Bohu se prohlubovalo.

... Tentokrát se něco takového událo i se mnou. Projevilo se to podivuhodné ticho...

To ticho mě přímo ohlušilo: myšlenky zmizely, a mysl umlkla... Uslyšela jsem Ježíšova slova – uslyšela jsem je srdcem, duší, znovuzrozenou k duchovnímu životu. Smysl Jeho slov mi pronikal do duše až do samotné její hlubiny. Rodilo se v ní pochopení... zevnitř! A všechno, o čem On mluvil, se náhle stalo – Velikou Skutečností! Duše, které se stýskalo po Bohu, zajásala, protože poznala, zatím jen na krátký čas, to živé ticho, ve kterém se zjevuje Božský Otec!

Ale povím vám to podrobněji...

* * *

V těch dnech jsem hodně rozmlouvala s Ježíšovým učedníkem Filipem. Právě díky jemu jsem poprvé od okamžiku prvního setkání s Ježíšem jasně pochopila, že všechno, čemu On učí, je určeno i pro mě, a ne jen pro několik Jím vybraných učedníků. A – že každé Jeho slovo je směřováno také i ke mně! A – že nestačí jen poslouchat! Ale, že je nutné všechno pochopit a začít uskutečňovat každý den života, a nečekat přitom až na hodinu smrti, a nečekat ani na vnější pomoc a zázraky. A – že jen na mně samotné závisí spasení mne-duše od těch problémů a soužení, které mě udržují v zajetí materiálního, pomíjivého, naplněného utrpením.

Filip mi hodně vyprávěl o Ježíšovi, o jejich životě, o svém pochopení toho, jak je možné překonat ty potíže, které mají i oni: nejbližší Ježíšovi učedníci.

Rozhovor s Ondřejem, do kterého jsem byla trošku zamilovaná, mě přiváděl do rozpaků.

A moje sestra Marie byla tak pohlcena láskou k Ježíšovi, že pro ni všechno ostatní na světě bylo nedůležité, a my jsme s ní teď mluvili jen zřídka.

Ostatní Ježíšovi učedníci byli v komunikaci se světskými lidmi trochu rezervovaní. Na moje otázky odpovídali nepříliš ochotně; chovali se ke mně jako k někomu cizímu, v jehož domě jsou oni pouhými hosty...

Ale Filip – ten se stal mým přítelem od toho okamžiku, kdy mi poprvé začal pomáhat v kuchyni.

Například jsem se ho jednou zeptala:

– Pověz mi, Filipe, už jsi někdy předtím viděl něco podobného zázraku vzkříšení z mrtvých? Je pravda, že Ježíš vládne nad životem a smrtí každého člověka?

– Ty mluvíš o vládnutí... Ale je to něco jiného... Vždyť Ježíš nehledá moc a slávu... Ano, on křísil zemřelé i předtím. Ale obvykle to bylo navracení do těl duší dětí a výrostků, dokud ještě těla nebyla pohřbena. Jejich otcové a matky je už oplakávali – ale Ježíš je navracel k životu v tělech. A zároveň se přitom v duších a osudech všech kolem cosi změnilo.

Obvykle nás všechny Ježíš žádal, abychom o tom mlčeli: vždyť Jeho Učení – vůbec není o takových zázracích.

Ježíš občas se zármutkem shlíží na naše přílišné spoléhání na Něho. Vždyť každý člověk musí získávat sám vlastní zkušenost v duchovním poznání!

Dokonce i když jsme vždy těly spolu s Ježíšem, musí každý z nás sám pracovat na mravní přeměně sebe-duše. A to, že se duše musí zdokonalovat ve světech Světla, učit se vnímat to Světlo a růst v Něm, to je ohromná práce!

A Ježíš – Ten nosí kolem Svého těla prostor Božské Lásky, Klidu, Síly a Světla. Ale my musíme dokonce i k tomu, abychom mohli třeba jen pociťovat tyto Božské stavy, vynaložit i naše vlastní předchozí úsilí. Zejména je nezbytné hluboké očištění duše od všech hrubých myšlenek a emocí.

Mně se občas zdá, že jsem se už naučil pociťovat to Božské Prostranství, které je vždy kolem Učitele přítomné... Ale stačí, že se objeví špatné myšlenky nebo emoce – a já se ocitám venku, vně tohoto Prostranství... A pak se znovu a znovu snažím naplnit láskou, aby se mi vchod do toho Božského Světla otevřel.

Vždyť jedna věc je vědět, že bychom se neměli urážet, zlobit, závidět... A něco úplně jiného je naučit se právě tak žít: aby podobné emoce a myšlenky nezačaly vznikat a rozrůstat se. Zvláště – když se náhle objeví neočekávaná vnější příčina...

My, Jeho nejbližší učedníci, jsme byli, když jsme k Němu přišli, navzájem odlišní.

Například, dokonce i objevení tvojí sestry Marie se mnohých dotklo.

Pro někoho se to stalo příležitostí objevit v sobě závist kvůli té pozornosti, kterou jí Ježíš začal věnovat. Avšak závist a žárlivost kvůli pozornosti Učitele – to je také velice silná neřest!

Pro druhé její příchod zapříčinil, že v sobě uviděli nadřazenost ve vztahu k ženám.

Byly i jiné vnější důvody, které vyvolávaly vznik našich neřestných myšlenek a emocí. Například Ondřej, který se předtím dlouho učil u Jana Křtitele, z nás byl nejpřipravenější k výuce. A někteří z nás mu také občas záviděli jeho úspěchy.

Ten, kdo má největší starost o své vlastní úspěchy anebo utrpení, a také závidí a žárlí – ten často neposlouchá Ježíše tak, jak by měl, a obvykle neslyší a nerozumí v Jeho slovech všemu. Ale to sobectví, které tkví v nadměrném zaměření pozornosti jen na sebe: ke svému tělu, ke své vlastní významnosti v očích okolních lidí atp., je žádoucí zničit – aby mohlo zazářit Božské Já duše!

Ano, my jsme často říkali Ježíšovi – v úctě a obdivu před Jeho Moudrostí a Dovednostmi: "Ty jsi Veliký Učitel, Spasitel světa"! Ale On nám ve Své odpovědi připomínal to, že učit se je úkolem práce na sobě každého člověka! Každý duchovní praktikant ji uskutečňuje prostřednictvím každodenních úsilí o zdokonalování sama sebe!

On nám jednou řekl:

– Většina lidí, kteří nás obklopují touží po zázracích... Ale je to falešné přání! Zázraky zásadně v ničem nepomáhají! Jenom možná, trošku upevňují víru... Ale taková víra je slabá! Avšak, silná je ta víra, která, přestože nevidí zázraky, ví o Všemohoucnosti Otce!

Já mohu Sebou obemknout celou Zemi... Ano, Moje Láska k lidem je veliká! Ale to neznamená, že musím vzkřísit všechny zemřelé, uzdravit všechny nemocné a všechny obdarovat jasným vnímáním Božského!

Učit se musí každý sám! Já mohu jen trochu pomoci, aby lidé nebloudili v hledání toho, jak se přiblížit k čistotě duše a jak získat reálné úspěchy na duchovní Cestě! A Já ani nejsem povolán k tomu, abych lidi zbavil všech jejich utrpení! Utrpení jsou bolestivé učební lekce pro duše, a ty jsou nutné!

Já jsem tady – abych ukázal Cestu!

Já – Duch Soupodstatný s Otcem – jsem jen nepatrná jiskra v Univerzálním Božském Plameni! Já jsem jen malá kapka v Nekonečném Oceánu Všeobecného Jednotného Dokonalého Vědomí: v Oceánu, Který naplňuje Svým Životem prostory Vesmíru! A – zároveň – je dokonce i taková "malá kapka" schopna vládnout veškerou Mocí Oceánu, pokud projevuje Jeho Svatou Vůli!

Tam – v tom světě, který nazývají Královstvím Otce, je jiný stav bytí: Život Božského Klidu, Blaženosti, Lásky a Síly! Tento stav Stvořitele není obvykle možné přenést sem, do materiálního světa. Ale je možné jen pootevřít bránu a ukázat cestu duším, směřujícím k Němu!

Nekonečné Království Otce, naplněné Všemohoucností, je tak veliké, že ho obejmout může jen ten, kdo v Něm zmizí! A k tomu se může přiblížit jen Ten, Kdo přeměnil Sebe-Duši v Zářící Duchovní Světlo a naučil se tak žít.

Každý z vás je Mnou povolán – aby se tomu naučil a přinesl Vědění o Bohu mnohým lidem na Zemi!

... Poslouchala jsem Filipa se zatajeným dechem. Jakou to velikou láskou k Ježíšovi zářil, když předával Učitelova slova! Ó, jak bych i já také chtěla prožívat to, co, jak jsem cítila, už z větší části poznali Filip, Ondřej, Marie, a určitě i mnozí další Jeho učedníci!

... V té době už Ježíš s učedníky a s Lazarem vyšli k lidem, shromážděným na dvoře našeho domu. Já a Filip jsme pospíchali se k nim připojit, abychom si také vyslechli Učitelova slova.

* * *

Ježíš začal mluvit:

– Já jsem mnohým z vás, zde přítomným, sliboval, že vám podrobně povím o skutcích, které může začít vykonávat člověk, který se dozvěděl o tom, že duše žije v těle na Zemi jen krátký čas, ale poslání tohoto života v těle je v sebezdokonalování a přiblížení ke Stvořiteli.

V duchovním světě se nic neděje samo od sebe. Život v Království Otce se získává pouze ohromným duchovním usilováním. Toto úsilí je každodenní práce duše, a ne všehovšudy přijetí nějakých vědomostí o životě v tomto materiálním světě a ve světech jiných.

Vždyť můžeme v tomto pozemském světě prožít svůj čas zavaleni nákladem problémů a v marném shonu v nekonečné řadě světských povinností. Čvachtání v bažině takových starostí, vtahujících do sebe životní síly duše, – přeměňuje život v téměř bezcílně prožité roky a dokonce i desetiletí!

Až před samotnou smrtí těla občas člověk pochopí, jak naprázdno promarnil čas pozemského života, jak málo v něm bylo lásky a radosti, a nakolik jako předtím, nedosažitelně daleko zůstal Bůh...

Smrt těla sama od sebe ani trochu nepřibližuje k Bohu! Ale pouze správně uskutečňovaný duchovní život tady, na Zemi, skládající se z nepřetržitých úsilí, – může přibližovat ke Stvořiteli!

Až po tom, co se duše naučí konkrétně pociťovat Boha, se stává vcházející do Božského Světa, a poté se do tohoto Světa i včleňuje a stává se jeho Neoddělitelnou Součástí. Jenom tehdy získává pravé vidění a pravé pochopení, pravou svobodu a štěstí!

Ale to neznamená, že se už člověk dál nestará o pozemský domov a rodinu, o potravu pro tělo a o tělesné zdraví. Ale to všechno ať zaujímá to malé místo v životě, které je pro tyto věci určeno. A Bůh ať zaplní Sebou: Svou Láskou a Radostí – naprosto celý život!

Vždyť nemusíme odsunout samotné povinnosti, ale jen znepokojení a starost o ně – a můžeme žít v každém okamžiku s Bohem!

Stát se Součástí Božského Světa a získat takovým způsobem Království Boží – právě to je cílem života zde, na Zemi!

A tomu bychom měli věnovat čas a úsilí!

To úsilí vůbec nejsou pravidelné modlitby, vznášené ke Stvořiteli o tom, aby nám zaručil zisk v obchodních záležitostech nebo seslal úspěch v uskutečňování jiných našich chtění! Avšak pravidelné vykonávání rituálů... se mnohým zdá být "velikým duchovním činem", nejdůležitější známkou "spravedlivosti"!...

Jak mnoho prázdných, zbytečných úsilí lidé vykonávají! Jak mnoho času tím zbytečně utrácejí!

U většiny lidí slova o nezbytnosti vykonávání duchovních úsilí na sobě vyvolávají představy o těžké námaze, násilí na sobě, přísných omezeních a zákazech...

Ale práce pro Boha – při správném naladění duše – musí být radostná, dávající blaženost! Právě to bych vás dnes chtěl naučit!

Mnozí z vás se – díky vyprávění Lazara o smrti a posmrtném bytí duše – poprvé zamysleli nad tím, že duše zůstává živá i bez těla, a že to nevyhnutelně čeká každého, kdo nyní žije v těle. A navíc se přechod do netělesného světa může uskutečnit mnohem dříve, nežli člověk sám předpokládá. A proto je tak důležité hned teď začít práci na sobě-duši, přiměřenou našim silám, a pokračovat v ní každodenně!

Takže, čím bychom měli začít, pokud jsme si uvědomili nutnost přeměny sebe-duše kvůli přiblížení ke Stvořiteli? A co je zapotřebí, aby tělo nezadržovalo duši jako zajatkyni?

Vždyť už za života těla může být duše osvobozena od okovů hmoty a začít poznávat Božské Světy!

A jaké snahy jsou na naší cestě přiblížení k Bohu nezbytné?

Už jsme hodně mluvili o pokání, ale to je pouze první nutný krok, první uvědomělé očištění duše.

Následující snahou je začít krotit mysl.

Vždyť jak milé jsou pro prázdnou mysl besedy o všelijakých hloupostech! A jak často "prosí o dovolení vyjít ven" myšlenky na ospravedlnění sama sebe nebo na demonstraci síly svého rozumu a převahy nad ostatními!

V rozhovorech o bezvýznamných věcech, v převyprávění jeden druhému, že někdo někomu něco řekl, nebo jak kdosi jaksi postupoval – ztrácejí lidé tak mnoho drahocenného času!

Avšak jak uklidnit takovou mysl?

Pro začátek může člověk zaměřit svoji pozornost na Boha.

Ano, my se můžeme naučit vybírat si to, na co bude správné myslet. Například, budeme připouštět myšlenky o Bohu, o dobru, o radosti a kráse. A myšlenky odsuzování, hněvu, touhy rozkazovat, urážlivosti, závisti, stesku, zoufalství – v sobě nebudeme připouštět.

Mysl je obvykle zaměřena na budoucnost nebo probírá události minulosti. Mysl nemá ráda ticho! Ale je radno ji naučit klidu! Jak? Naplňovat duši srdečnou láskou a ponořovat mysl do laskajícího klidu duchovního srdce!

Prvotní klid není obvykle pro mysl typický. Ale je možné ji podřídit moudrosti duchovního srdce, která vždy vyciťuje to pravé, opravdové – a odmítá zbytečné, nepotřebné.

Takže, mysl, ponořená do duchovního srdce, nachází ticho. Začíná být schopná pozorovat a rozhodovat, ale přitom zůstává tichá a klidná.

Osvojit si to je nezbytné!

Pro získání tohoto ticha duchovní praktikanti často odcházeli do hor a na pouště... Ale všechno je mnohem jednodušší!

Základem a podstatou celého Vesmíru je Stvořitel. On je Všudypřítomný!

On se stává zjevným v tichu! To ticho je přítomné v neviditelné jemnosti za vším tím, co jsme schopni vidět očima těl a slyšet tělesným sluchem.

Zkusme doslova vdechovat, jako vzduch, Jeho Lásku, Která dává život našim tělům!

Pociťme, jak se duchovní srdce naplňuje Božským Světlem a rozšiřuje se!

Vždyť tohle je naše volba: žít v tomto průzračném tichu – anebo v chaosu z poplašných a zneklidňujících myšlenek?

K tomu je zapotřebí pouze se naučit ponořovat do příbytku srdce – příbytku ticha! V tom tichu se nám stává zjevným Boží Světlo. A můžeme v něm uslyšet Boží Hlas!

Teď vám – Svojí Silou – pomohu poznat, že tento prostor něžného průzračného ticha skutečně existuje. Pokud toto ponoření jednou zažijete, bude už pro vás lehčí vcházet do tohoto ticha znovu a znovu. Když je mysl v klidu, a srdce je naplněno láskou ke Stvořiteli, pak je to jednoduché!

Jan Křtitel ponořoval zasvěcované do vody. Pociťme, že jsme teď také ponořeni do zvláštního prostoru průzračného ticha. Ať je podobný nehybnému chladivému vzduchu nebo nejčistší průzračnosti vody. To ticho existuje vždy a všude, ve světě, neviditelném tělesnýma očima. Ale může se stát zjevným pro duše, které jsou připraveny poznat ho svým duchovním srdcem.

My se můžeme do tohoto ticha ponořit právě tak, jako se těla obvykle ponořují do laskající vody čisté vodní nádrže. Je to jako na moři v úplném bezvětří, tak je ta voda průzračná. A my do ní vcházíme – a rozpouštíme se v ní...

... Zavládlo zvláštní ticho... Přikryla nás ohromná vlna průzračného zářícího Světla...

Ježíš mluvil – a Jeho Hlas doléhal k mému sluchu jakoby zevnitř mne:

– Zaposlouchejme se do tohoto mlčenlivého klidu!

Nekonečné ticho v sobě všechno rozpouští, a nás zaplňuje blaženost...

V tomto tichu je lehké začít pociťovat Přítomnost Boha...

Teď se doslova odhalil ten prostor, kde vždy přebývá Stvořitel...

Stačí naplnit to ticho duše hlubokou emocí lásky k Bohu – a dojde ke sjednocení lidské duše a Nesmírnosti Božské Lásky.

... Vzpomněla jsem si, jak jsem se v mládí na břehu Galilejského moře kochala prostorem a průzračností vody, a potom jsem se do ní pomalu ponořovala až nad hlavu...

Ticho mě obklopilo a pohltilo.

Dokonce i když zavane vítr, zčeří se hladina a nebo budou vlny – já zůstanu stále tichem! Poněvadž je teď ve mně – veškeré ticho!

A moje nicotná a slabá předchozí individualita už neexistuje! Já jsem Částí Jednoty a Jeho Lásky!

... Tak jsem poprvé zmizela v tichu, kde je jen Bůh! A chtěla jsem v tom stavu být navždy, ale Ježíš ukončil učební lekci.

Potom začal dále mluvit:

– Tohle je přece pro člověka proveditelné: naučit se žít tak, že trvale pociťuje Přítomnost Boha, Jeho Péči, Pomoc, slyší Jeho Rady!

Každý z vás se tomu může začít učit!

Můžete si osvojit život v neustálém vnímání Božské Přítomnosti. Ta Přítomnost naplňuje duši zevnitř.

Pouze a jedině duchovní srdce má schopnost spojovat se, splývat s Bohem! Takové Spojení příznivě ovlivňuje člověka jak v materiálním životě, tak i v práci na duchovním zdokonalování.

Tak může začít život člověka v Bohu a život Boha v takovém člověku: v jeho duchovním srdci, naplněném láskou! A to je právě to, kvůli čemu stojí zato žít na Zemi!

Tak se odhaluje a otevírá Krása a Blaženost duchovního světa, kde Světlo Ducha září a naplňuje nás!

Dokonce i ve vězení, dokonce i při všech možných vnějších těžkostech si můžeme uchovat toto Sjednocení s Božským Světem!

Síla Božské Lásky, sjednocené s Duší, Která už Se víc nepociťuje oddělenou od Boha ani na okamžik, přeměňuje celý Její život!

Včera jste se divili zázraku vzkříšení těla, ale existuje jiné, nesrovnatelně významnější vzkříšení: vzkříšení k životu v Čistotě, v Pravdě, v Božské Lásce! Takové vzkříšení znamená Sjednocení s Otcem a Osvobození od všeho, co bylo nezbytné pro výuku v materiálním světě.

... Ježíš se odmlčel...

Jeho pohled začal být zvláštní... On viděl to, co bylo před námi ještě skryto...