Kapitola 4.
Vzkříšení Lazara

Teď jsem o Ježíšovi přesně věděla, že je Božský a že je pravdivé všechno to, čemu On učí!

Ale to mi přineslo nečekané problémy...

Začala jsem se občas Ježíše bát: bát se toho, že On vidí všechny moje nedostatky a zná všechny moje hříšné myšlenky...

Když jsem předtím přemýšlela o tom, že Bůh zná vždy a všechno o každém člověku, nezdálo se mi to jako potíž pro můj život... Ale pokud je Božský Učitel hned vedle – a člověk nedokáže ani potlačit rozčílení, pak začne přemýšlet o světském a to Božské nechce... A On to všechno vidí!...

Stále ještě se mi nedařilo žít po celý čas v duchovním srdci, a špatné myšlenky, podobné mouchám, které se slétají na med, mi pořád lezly do hlavy.

I když jsem chápala, že hřeším, přesto mě stále ještě občas přemáhala hned závist hned i zoufalství...

Nebo jsem přemýšlela o tom, jaké štěstí má Marie, že je pořád s Ježíšem, že On si vybral právě ji a miluje ji... Přemýšlela jsem i o tom, že od dětství byla Marie vždy krásnější než já: urostlejší, půvabnější... A že se jí vždy dostávalo více pozornosti a lásky, nežli mně... Ale já jsem přece také chtěla zažít lásku, ve které, jak jsem viděla, Marie žije! Ona teď vždy zářila, jako něžné slunce! A ta láska se vylévala nejen na Ježíše, ale na všechno a všechny kolem!

A nebo jsem občas v zoufalství přemýšlela o tom, že už je mi celkem dost let a že přišel čas, abych se provdala a založila rodinu... A snila jsem o tom, že například Ondřej se do mě – náhle – zamiluje... A bude žít v našem domě... A bude mým manželem...

Chápala jsem, že se to nestane, že Ondřej Ježíše neopustí a nebude žít obyčejným životem: takovým, jaký jsme dosud vedli my s Lazarem.

Nebo jsem ještě kvůli osamění a světským starostem, z uvědomění si svojí hříšnosti před Bohem – upadala do zoufalství, a dokonce jsem občas i plakala nad svou nemohoucností a žalostí nad sebou...

Žila jsem dál jako předtím... Ačkoliv jsem teď už věděla, že je možné žít jinak...

Styděla jsem se za to – ale nedokázala jsem se sebou nic udělat!...

Samozřejmě jsem se pokoušela hned kát, hned zase udržovat myšlenky na Bohu... Ale nadlouho to nepomáhalo...

Jen někdy se stávalo, že se mi podařilo ponořit se do příbytku srdce a na krátké minuty pocítit Boha... A tehdy mě špatné myšlenky opouštěly – a naplňovalo mě štěstí, radost a naděje, že se to všechno podaří i mně...

V takových okamžicích jsem na chvíli zapomínala na všechno špatné – a bylo mi tak radostně a dobře!

Ale mnohem častěji jsem se cítila nešťastná, a ne šťastná...

Místo toho, abych děkovala Bohu za podivuhodnou příležitost vidět a slyšet Ježíše a učit se u Něho, jsem se rmoutila nad svým osudem: nad nesplněnými nadějemi a neuspokojenými přáními.

A právě tehdy náš dům postihlo neštěstí: onemocněl Lazar.

Zpočátku jsem se příliš nepolekala. Ale nemoc se překotně vyvíjela. A Lazar mě poprosil:

– Pošli někoho za Ježíšem, Marto! Já umírám... Jen On jediný může vyléčit tu nemoc...

... Odešla jsem k naší sousedce Sáře, která se velice změnila k lepšímu od té doby, co Ježíš uzdravil jejího syna.

Ona, na mou prosbu, neprodleně rozeslala své sluhy na různá místa, aby vyhledali Ježíše a zavolali Ho na pomoc.

Uběhly ještě dva dny únavného čekání.

Lazarovi bylo stále hůře a hůře...

A potom místo Ježíše přišla jenom samotná Marie.

V úzkosti jsem se zeptala:

– Ale, kde je Ježíš? Proč jsi sama?

– On přijde později. Řekl, že to tak musí být...

– Ale Lazarovi je špatně!... Ó, proč jsi Ho nepřivedla, neuprosila!...

... Obě jsme spolu odešly k bratrovi.

Zsinalá a bledá Lazarova tvář byla jako zšedlá utrpením. Za uplynulé dny velice zhubl. Bylo vidět, že smrt jeho těla už je velice blízko...

Lazar se zaradoval, když uviděl Marii. Ale když potom pochopil, že Ježíš nepřišel spolu s ní, a uvědomil si, že se jeho naděje na pomoc nevyplní, řekl:

– Sestry moje, posaďte se vedle mě! Neplačte! Je zřejmé, že Ježíš už nepřijde a nezachrání mě... Já umírám...

Ne, mlčte! Já vím, že to tak je! A falešné utěšování není zapotřebí!

Jak je vidět, nejsem hoden toho, aby mě On uzdravil.

... Já jsem chabě namítla:

– Ale Ježíš zachraňoval i Jemu úplně neznámé lidi! A uzdravoval dokonce i velké hříšníky! A kdo je bez hříchu?!

– To je něco jiného...

Vždyť já jsem Ho občas ani neposlouchal, když tu býval spolu s námi všemi.

Ale tu a tam jsem Ježíšova slova slyšel a zapamatoval si je, a byl jsem jimi nadšený... Ale stejně jsem nezačal žít tak, jak On učil! Spoléhal jsem se na to, že to všechno ještě stihnu, že ještě nejsem tak starý, že mám ještě před sebou dlouhý život...

Já jsem si dokonce myslel, že samotná Ježíšova přítomnost v našem domě a přátelství s Ním – nám už zaručují ochranu od všemožného neštěstí!...

A zdálo se mi, že si můžu "dosyta užívat slastí" světského života!... A že můžu být zcela šťastný, když budu uspokojovat pouze svá pozemská přání a potřeby...

Tak se stává, že my sami sobě dovolujeme hřešit a myslíme si: Nežli předstoupíme před Boha, ještě se stihneme polepšit!".

Já jsem se domníval, že jsem lepší a spravedlivější nežli tolik jiných lidí! A – že vůbec nehřeším tak často! A to, že jsem nevykonával duchovní práci, přiměřenou v současnosti mým schopnostem, – to jsem vůbec nepovažoval za hřích... To všechno jsem odkládal na potom...

A hle, jak se to obrátilo: přišla smrt a já teď sám předstoupím před Otce Nebeského a budu muset skládat účty z celého svého života... Hořce lituji, že jsem... propásl takovou vynikající šanci!

Ó, kdybych to tak pochopil dříve – nemarnil bych dny svého života na spoustu nepotřebných starostí, málo důležitých i úplně bezvýznamných!...

Zbohatnout, dosáhnout úspěchu v pozemském životě, úcty okolních lidí, a potom...

A hle – teď pro mě nastalo to potom!... A já jsem pochopil, že jsem to nestihl...

Teď toho lituji, ale je příliš pozdě...

Ale vy, Marie a Marto, – vy neopakujte moji chybu! Žijte tak – jak učí Ježíš! Vy to dokážete! Já to vím, moje milované!

A Ježíšovi řekněte, že jsem Ho miloval! Že lituji, že to tak všechno dopadlo: že jsem neudělal to, co bych mohl... Dej Bůh, aby mně v hodině smrti nebylo tak hořce a tak strašně!...

... Lazar už dál nemohl mluvit.

Já jsem vybuchla v pláč, plný zoufalství.

Ale Marie, naopak, zářila stále silněji světlem lásky a něžnosti, a snažila se tím něžným klidem naplnit i Lazara. Vzala umírajícího za ruce a stiskla je ve svých dlaních:

– Všechno, co teď můžeme dělat, můj milý bratře, je naplnit se láskou k Nebeskému Otci! On je Nekonečná Láska! Svěříme se Jeho Nezměrné Síle! Ať se všechno stane podle Jeho Vůle!

A Marie to dokázala! Bylo vidět, že se jí povedlo odstranit Lazarovi tělesnou bolest, a to hlavní, trochu uklidnit i jeho duši. Lazarův obličej se prozářil. Už se na nás nedíval, ale úplně se odevzdal Bohu.

Brzy na to ztratil vědomí, a v noci – zemřel.

* * *

Lazarovo tělo, zavinuté do plátna uložili v jeskyni a do vchodu přivalili kámen.

Uběhly čtyři dny, nežli přišel Ježíš.

Přivítala jsem Ho v slzách:

– Opozdil ses, Ježíši! On zemřel... Je to už čtvrtý den... Kdybys tu byl s námi, náš bratr by nezemřel!

– No, pročpak pláčeš, jako bys Mě vůbec nikdy neposlouchala? Že by už přišel čas, abych i Já plakal a truchlil?

Ačkoliv, ono je pro co truchlit: vždyť Lazar nestačil dosáhnout všeho toho, co by v tomto životě mohl...

– On toho litoval, Ježíši!...

– Neplač, Marto! Pojďme!

Ty a Marie Mně teď ukážete, kde pohřbili jeho tělo.

... Spolu s Ježíšem šli i Jeho učedníci a ještě spousta dalších lidí, kteří se dozvěděli, že se Ježíš vrátil.

Přišli jsme k jeskyni, ve které byl Lazar pohřben. Na Ježíšovu prosbu několik silných mužů odvalilo kámen.

Ježíš zavolal:

– Lazare – vstaň!

... Duše se – z Ježíšovy Vůle, jednotné s Vůlí Nebeského Otce, – vrátila do Lazarova těla!

Viděli to všichni přítomní, a tento zázrak ohromil velmi mnoho těch, kdo byli jeho svědky! A mnozí, kteří předtím Ježíšovi nevěřili, nyní uvěřili, že On je od Boha.

Lazarovi pomohli osvobodit se od roušek, do kterých bylo zabaleno jeho tělo při pohřbu, a oblékli ho do čistého nového oděvu, který mu podal Filip.

Ježíš Lazara objal:

– Milostí Nebeského Otce ti je darována možnost vrátit se do tohoto těla a snažit se napravit ty chyby, co jsi vykonal. A také – abys zapracoval na sobě-duši tak, aby sis za života v tomto těle zasloužil právo vejít do Království Nebeského! Poněvadž ten, kdo nepoznal toto Království za života v těle, ho nezíská ani po smrti těla!

* * *

Když se cizí lidé rozešli, vrátili jsme se do našeho domu.

Lazar teď byl naprosto zdráv. On doslova omládl a byl čilý a plný sil a nadějí, jako nikdy předtím.

Zvečera Ježíš navrhl Lazarovi:

– Lazare, povyprávěj nám o tom, co jsi zažil, aby se to všichni tady dozvěděli právě od tebe.

... A Lazar vyprávěl o svém hořkém žalu před smrtí a o tom, co prožil při smrti těla:

– Obdržet Božská Ponaučení a nesplnit je – to je vyjádření pohrdání a neúcty k Bohu!

Nicotně malé je štěstí ze všech radostí pozemských, ze všech úspěchů, vážnosti a úcty v očích druhých lidí, z hromadění pro světský blahobyt!

Já jsem to pochopil až před samotnou smrtí, když už jsem neměl ani sílu, ani čas alespoň něco změnit.

Každému z nás byla darována možnost tady žít – proto, aby získal čistotu srdce, čistotu duše! Žít musíme proto, abychom se přeměněním duše a pomáháním druhým lidem stali dokonalými; přiblížili se stavem duše – k Bohu!

To jsem pronikavě jasně uviděl, až když se ke mně přiblížila smrt!

Umírání pro mě bylo strašné. V té chvíli mi velice pomohla Marie k tomu, abych v klidu a lásce dokázal přijmout nevyhnutelnost smrti a vykonat ten přechod do jiných světů.

A když jsem opustil tělo, uviděl jsem nějaké světlo, které bylo trošičku jakoby v mlžném oparu. V té zlatavé mlze mě vítali rodiče a mnoho dalších duší. Nebylo tam špatně, ani hrozně. Pochopení, že smrt... vůbec neexistuje, – mi přinášelo útěchu a dokonce i radost.

Ale vůbec to nebyl ten překrásný stav, který jsem několikrát prožíval, když nám Ježíš otevíral Záření Světla Ducha Svatého, a dával nám tak Svou Silou příležitost zažít Vyšší Božský stav!

A potom... Nevím, jak vám to popsat...

Začal jsem přemýšlet o tom Ohnivém Světle Ducha Svatého – a hned jsem uviděl celý svůj prožitý život: uviděl jsem to, co v něm bylo dobré, i to, co bylo špatné. To všechno mi bylo vysvětlováno v Božském Světle – s něžnou laskavostí, bez pronášených slov. Přicházelo to... jako pochopení.

Pochopil jsem, že ještě není v mých silách vejít do Blaženosti Života v tom Světle... Poněvadž já jsem jako duše – byl odlišný od toho Světla, já jsem byl jakoby hutnější. Jako by našedlé stíny uvnitř mne-duše bránily možnosti splynutí s tím Světlem a rozplynutí v Něm...

A já jsem prosil o příležitost k napravení chyb a dosažení překrásného světa Ducha Svatého.

A vtom jsem uviděl v Zářícím Světle – Ježíše a uslyšel jsem, jak mě zavolal. A já jsem šel k Němu.

A tak jsem znovu s vámi, a moje vděčnost k Ježíšovi nemá hranic!

... My všichni jsme s úžasem poslouchali Lazarovo vyprávění.

Ježíš pak shrnul:

– Pochopte, že každému z vás, nejen našemu drahému příteli Lazarovi, který se k nám vrátil, je Bohem darován zázrak života v těle na Zemi, při kterém má možnost přiblížit se k Bohu!

Ať se Lazarův návrat stane tím zázrakem, který mnoha lidem připomene i v budoucnu, že je život cenný a není nikomu dán nadarmo! Ano, člověk může během života v těle v sobě vypěstovat schopnost spojovat se v Jedno s Bohem!

Duchovní přeměna vyžaduje úsilí a čas. A má smysl nepromarnit naprázdno tento poskytnutý čas života na Zemi!

A strach před smrtí těla mizí tehdy, když známe Nebeského Otce.

Zítra ráno si ještě pohovoříme o těch skutečných úsilích, která pomohou každému, kdo celým srdcem touží po Jednotě s Bohem!