Kapitola 3.
Uzdravení duší i těl

Jednou k nám domů přišli Ježíš a Jeho učedníci pozdě večer a velmi unavení.

Dala jsem všem vodu, aby se po cestě umyli a spěchala jsem rozdělat oheň, abych připravila jídlo.

Ondřej, jeden z nejbližších Ježíšových učedníků, mi pomáhal; nanosil dřevo a ještě další vodu pro použití v kuchyni.

Už jsem si zvykla na to, že se někdo z Ježíšových učedníků vždy chopil práce a pomáhal mi v domácnosti.

Bylo mi velice příjemné, že to tentokrát udělal právě Ondřej. Moc se mi líbil. Ondřej byl krásný, statný, vysoký a široký v ramenou, se silnýma rukama a obdivuhodně překrásným klidným pohledem. Jeho jsem si ze všech Ježíšových učedníků obzvlášť cenila. Velmi jsem se mu chtěla také zalíbit – tak, jak se žena může líbit muži.

Ondřej mi řekl:

– Žádná vybraná jídla nepotřebujeme, ať je jídlo prosté. Dnes není čas na sváteční hostinu. Ježíš se velice unavil: byl to těžký den. Teď ti přijde pomoci Marie, a já půjdu říci těm lidem, co se už shromáždili u vchodu, aby přišli zítra.

Jak jen se tak rychle všichni dozvěděli, že On přišel? Ale kolik z nich touží získat jen uzdravení těla! Věčných mrzáků a nemohoucích nemocných se vždy kolem Něho sbíhá celý dav!

Ale On sem vůbec nepřišel proto, aby ty vředy, ochrnutí nebo slepotu léčil, ale aby lidi naučil čistotě duší a životu s Bohem v lásce! Ó, kdyby to tak lidé dokázali pochopit! Ó, kdyby tak přijali to uzdravení duší, o kterém Ježíš všechny učí, a začali by chtít, rozhodli se – změnit sebe a svůj život!

Půjdu a řeknu jim, aby přišli zítra. Dnes si Učitel musí odpočinout!

... Když se Ondřej vrátil, všiml si obvazu na mojí ruce, který začal být vidět pod oblečením, když jsem se pustila do mytí zeleniny:

– Co to máš s rukou? Ty také nejsi zdráva?

– Ruku jsem si nedávno spálila, a rána se ještě nezahojila... Ale je to maličkost! Přejde to samo!

– On ti určitě pomůže! Ale jenom tě prosím: dnes Ho nevyrušuj!

– Ale co je Mu do takové hlouposti?! Zahojí se to i tak!

– Jemu není nikdy nic lhostejné! Ale – poprosíš Ho zítra! Dnes ať si odpočine...

... Všechno pokračovalo jako obvykle. Marie mi usilovně pomáhala, třebaže se sotva držela na nohách únavou. Já jsem dávala na stůl chléb, vodu, zeleninu a ovoce.

Když jsem se zastavila vedle Ježíše, On se náhle něžně trochu dotkl mojí ruky a řekl:

– Děkuji ti, Marto!

... A hned v té chvíli mě bolest v ruce přešla!...

Trochu jsem se podivila, ale pokračovala jsem v domácích pracích.

Potom, když už jsem skončila s mytím nádobí, a všichni už se uložili ke spánku, jsem se rozhodla vyměnit si obvaz na ruce.

Ale pod obvazem žádná rána nebyla! Na kůži po ní nezůstalo ani stopy! Byl to – zázrak! Slzy mi vstoupily do očí: On o mně věděl všechno, On to udělal – pro mě! On – projevil Boží Sílu! Ale já jsem Ho přece o nic neprosila! A nikdo Mu nic neříkal! Ale přece je ta ruka úplně zdravá!

Naplnila mě taková vděčnost, která se už nemohla vejít do předtím obvyklého pojmu vděčnosti! Moje srdce se naplnilo pochopením, že Ježíš miluje i mě, ví o mně úplně všechno, a pomáhá mi dokonce i bez prosby z mojí strany!

To přeměnilo moji duši mnohem více, nežli všechno, co jsem o Něm slyšela předtím!

* * *

Zrána Ježíš vyšel k lidem, shromážděným kolem našeho domu a dožadujícím se od Něho pomoci a uzdravení.

Mezi čekajícími na Ježíše byla i naše sousedka Sára.

Ona se předtím vždy nepřejícně dívala na to, co se dělo v našem domě, když tam pobýval Ježíš. Zlé klepy a pomluvy se často vydávaly na svou cestu právě z jejích úst.

Jednou mi dokonce řekla:

– Proč je všechny hostíte? Vždyť jsou to příživníci, žijí si ve tvém domě, jedí... A ani ti neplatí za ubytování!

A to se říká, že tenhle Ježíš může nakrmit celý dav lidí! Jenom naláme jeden chléb – a jídlo stačí pro všechny!

Ale vždyť jsou to všechno žvásty! Oni jen využívají tvou naivitu a dobrotu! Ty i Lazar byste měli mít víc rozumu!

... Rozhořčila jsem se:

– Vzpamatuj se, Sáro! Jak bychom mohli chtít od drahých hostů a přátel, aby nám zaplatili?!

– Všichni lidé si na svůj chléb vydělávají prací! Ale tihle – jen chodí a odvádějí všechny od skutečně potřebné práce svými divnými řečmi! Tvoji sestru úplně zničí! A ty a Lazar považujete za čest je hostit! Cožpak si myslíš, že jsou doopravdy svatí?!

... Já jsem tehdy mávla rukou a odešla pryč, abych se nemusela hádat...

A hle – teď Sára – na kolenou a celá v slzách – klečela mezi lidmi, prosícími o pomoc od Ježíše...

... V mojí mysli se objevila zlomyslná myšlenka o tom, že Sára dostala, co si zasloužila... Vždyť si často lidé vzpomenou na Boha, jen když je postihne utrpení a neštěstí! A tak je teď najednou Sáře dobrý i Ježíš, Kterým předtím opovrhovala, a Kterého pomlouvala! Začal jí být potřebný – až když nějaké neštěstí přišlo do jejího domu!...

Usilovně jsem tyto úvahy odehnala pryč: "Nemstěte se nactiutrhačům ani v myšlenkách! Neradujte se z neštěstí dokonce ani nedobrých lidí!" – učil nás Ježíš. Nelze oslavovat, když je člověk trestán – třebaže je to zasloužené! Vždyť je možné, že se teď i Sáře "otevřely oči"!...

Vzpomněla jsem si na Ježíšova slova: "Různými cestami přichází Bůh do domu každého člověka...".

A Sára ve svém zármutku lezla po kolenou k Ježíšovi, chytala se okraje Jeho oděvu a prosila:

– Můj syn – umírá! Slituj se! Pomoz! Zachraň ho! On dnes ráno spadl se srázu na kameny! A už nepřišel k sobě!

... A vzápětí za Sárou se prodírali řadami shromážděných lidí její sluhové, kteří nesli na nosítkách jejího syna: desetiletého chlapce, který byl v bezvědomí.

– Bůh – Otec Můj i váš – vládne Svojí Silou nad vším! Jestlipak věříš, Sáro, v Jeho Sílu, Spravedlnost a Všemohoucnost?

– Neměla jsem předtím víru, třebaže jsem se považovala za věřící!... Jsem hříšná před Tebou, poněvadž jsem zbloudila! Odpusť mi! Zachraň mého syna!

– Zkus nezapomenout na to, co jsi teď pochopila, Sáro! Tvůj syn bude zdráv!

... Ježíš rozprostřel ruce nad chlapcem – a ten se probral a vstal!

Chlapec přistoupil k Ježíšovi, objal Ho a dlouho tak stál. Ježíš chlapce také objal a tiše mu něco řekl – jen jemu samotnému.

A bylo ticho, mlčeli všichni lidé kolem.

Potom Ježíš uzdravil ještě mnoho neduživých a mnoha lidem odpověděl na jejich otázky.

A jako poslední přišel slepý stařec.

Ježíš se dotkl jeho očí – a on prohlédl!

Tomuto zázraku se lid divil nejvíce ze všeho, co uviděl a uslyšel.

Lidé šeptali jeden druhému: "On je opravdu od Boha, protože nemocní se uzdravují a dokonce i slepý prohlédl!".

Ježíš jim vysvětlil:

– Dnes jsem tu před vámi uzdravil člověka, který byl slepý. Ten, kdo byl slepý, – začal vidět světlo!

Ale, podobně tomu, teď musejí být uzdraveny i duše! Vy musíte dušemi uzřít Světlo Ducha Svatého, uslyšet Slova Boha, Který je vždy spolu s vámi, poněvadž není takového místa, kde by nebylo Boha!

Jenom člověk sám se může před Ním uzavírat – vlastní vůlí nebo nevědomostí!

Síla Nebeského Otce je veliká, a těla mohou být uzdravena. Ale tyto zázraky jsou skrze Mne projeveny proto, aby se zbavila utrpení nejen těla, ale i duše!

Vždyť i předtím, nežli jste Mě uviděli a uslyšeli, většina z vás věděla, že Bůh existuje. A mnozí se domnívali, že mají pevnou víru...

Nikdo z vás nepochybuje o slovech dávných proroků. A všichni je uctívají.

Ale stačí, aby přišel Člověk od Boha a mluvil o Pravdě, kterou je třeba pochopit, přijmout a vykonávat přímo teď, – a lidé začínají pochybovat, jsou líní nebo odkládají přeměnu sebe-duše na potom!

Ale život každého z nás – ten je právě teď před Bohem, a ne v minulosti nebo v budoucnosti! Právě teď – přímo v současnosti – je stanoven čas pro vaše rozhodnutí a vaši přeměnu!

A když přijde zítra – i pak budete v každé hodině, v každém okamžiku vašich životů před pohledem Nebeského Otce!

Bůh může zjevovat zázraky s uzdravením těl – pro upevnění víry. Ale On nedělá za lidi jejich práci na přeměně duší!

Každý z vás v životě dělá svoji práci: na polích, v domech, pěstuje-li obilí, vypaluje-li hliněné nádobí, tesaří nebo pracuje s kovy, nebo, jako většina žen, vykonává práce při přípravě jídla a péči o děti a domácnost.

Ale existuje i hlavní práce, stanovená Bohem člověku: je to práce na sobě-duši.

Mnoho podobenství pojednává o tom, jak otec přikazuje synům rozmnožit jeho bohatství – a potom se dívá na to, jak se synové přičinili.

Ale jedná se tu o pozemské bohatství?

Když duše opouští tělo, nemůže si s sebou vzít nic z tohoto světa, kromě lásky, kterou člověk v sobě vypěstoval a rozdával všem kolem!

Materiální bohatství roste, když ho člověk hromadí, aby ho ovládal.

Avšak bohatství člověka, představující hodnotu v životě následujícím, – roste, když člověk rozdá to, co má!

Čím více lásky člověk daruje – tím bohatší, hojnější a silnější láskou se stává on sám jako duše.

Dávající lásku – ji rozmnožuje jak v sobě, tak i kolem sebe! On je podoben rozsévači, který seje dobrá semena!

Pochopte: to, co vy darujete, – zvětšuje bohatství vás-duší! Ať už jsou to dary pozemské nebo dary duchovní, dary malé nebo velké – dávejte je s láskou – a v duších bude vzrůstat krása a síla!

Čím více je duše očištěna a vypěstovány v ní dobré vlastnosti – tím více je před takovou duší otevřen Božský svět!

Semeno, zaseté do země, zpočátku přebývá ve tmě. Musí vyrůst kořen a poté ze země vyrazit výhonek – aby rostlina uviděla světlo.

Takový je zázrak zrození. Ale to je jen začátek života na tomto světě.

Rostlina se vyživuje ze země prostřednictvím kořenů – a také ze slunečního světla a dešťů, padajících z oblohy.

Mnoho času musí uplynout, aby ze semínka vyrostl dostatečně silný strom, schopný přinést plody.

Tak i duše potřebuje pro svůj růst jak svět pozemský, tak i Světlo duchovní, Božské! A také se musí zalévat vláhou pravých vědomostí.

Kvůli tomu jsou lidé-duše poslány růst a učit se na Zemi, aby především vzrůstaly jako duše v lásce! Právě tak se duše přibližují k Bohu, Který je Dokonalá, Moudrá Láska!

Mohutný strom ze semene nevyroste, jestliže ho připravíme o výživu z půdy. Ale nevyroste ani v tom případě, jestliže ho zbavíme světla a vláhy.

Duše musí být pěstována jako takový strom.

A z malého semínka může vyrůst Veliká a Dokonalá Duše!

Zázrak zrození ve Světle, kdy duše získává víru, poté začíná pociťovat Přítomnost Boha Živého a vidět Jeho Světlo – se podobá životu výhonku, který prorazil skrz vrstvu země na povrch a dále roste.

Před každým z vás je velká práce na přeměně a pěstování sebe-duše. Nedojde k tomu najednou. Ale každý okamžik vašich životů může být naplněn tím uvědomělým pěstováním lásky a moudrosti, které očekává Nebeský Otec od Svých dětí!

Lidé nemají možnost jednoduše "utéci" od těch problémů, které nosí v sobě, od předsudků, které si uchovávají v mysli, od zlozvyků. Ale je nutné neustále zbavovat duši neřestných vlastností a vypracovávat nové vlastnosti a schopnosti, rozvíjet čisté a dobrosrdečné myšlení. V tom je vaše práce pro Boha!

A není možné přiblížit se k Bohu, naučit se Ho pociťovat, vidět a slyšet, dokud tato práce není vykonána.

Jako oblepená prachem a hroudami špíny se plazí duše, obtížená neřestmi! A tyto vrstvy jsou ještě přikryty "maskovacím oblečením", které musí tu špínu skrýt před pohledy lidí kolem – těch lidí, kteří mohou vidět jen vnější.

Duše musí svléci to "oblečení" falešné vznešenosti a předstírané slušnosti na ukázku, a očistit se od nečistoty všech ostatních neřestí! Právě takhle: obnažená a očištěná – musí duše předstoupit před Boha!

– A jaké oběti bychom měli přinést Bohu za uzdravení? A máme je přinést tobě? – zeptal se jeden z uzdravených v tento den.

– Já nic nevykonávám Sám od Sebe! Ale dělám to, co si přeje Bůh – Otec Nebeský i Můj, i vás všech!

Popřemýšlejte sami: co Bůh potřebuje od člověka?

Cožpak se Bohu líbí vidět mučení zabíjených nevinných jehňat? Cožpak vás to skutečně očišťuje od hříchů, které jste vykonali! Vždyť přece – ne! Je tedy možné takovým způsobem projevovat vaši vděčnost Bohu?

A potřebuje Bůh, abyste přinášeli peníze žrecům? Čím by se "obětavost" takových vašich skutků mohla líbit Bohu? Cožpak za to, že – Sílou Boha – dnes byli uzdraveni mnozí z vás, byste měli jít do chrámu a dát tam peníze na zabíjení zvířat nebo na další "děkovné" rituály?

Ne! Avšak ať vděčnost, která se zrodila ve vašich srdcích, zažehne světla neuhasitelné lásky, která nikdy nepřestanou hořet ve vašich duších! Ať se vaším "obětováním" Bohu stane vaše zřeknutí se vašich vlastních neřestných přání a nedobrých myšlenek, slov a skutků!

A poděkováním Bohu ať jsou vaše dobré činy, vykonávané pro všechny kolem!

Člověk – to přece není tělo a mysl, ale duše, schopná milovat a myslet, ať už se nachází v těle, anebo žije bez těla.

Beztělesná duše je schopna myslet, radovat se, poznávat, milovat!

A právě, především pro osobní rozvoj, posílá Bůh duše, aby se rozvíjely v tělech!

Ale, bohužel, naprosto ne všichni lidé zrození na Zemi, vědí o těchto svých úkolech a možnostech!

Život člověka může být podobný životu zvířat: plyne především ve starostech o jídlo a pokračování rodu. Ale může být i ušlechtilý díky uvědomění si života a duchovním úsilím!

... Já jsem spolu se všemi ostatními poslouchala Ježíše a naplňovalo mě pochopení.

* * *

A potom jsem ještě rozmlouvala s Marií. A ona mi vyprávěla ještě jednu historku o tom, jak Ježíš pomáhá lidem:

– Mnoho zázraků se mi za uplynulé měsíce v odloučení od tebe podařilo uvidět! On skoro každý den uzdravuje a káže! Dokonce se mi někdy zdá, že jsem si už na zázraky přivykla...

Ale včera odpoledne jsem viděla to, co mě ohromilo víc, než spousta zázračných uzdravení...

Vždyť ten největší zázrak nastává tehdy, když duše nabývá zrak a bezprostředně vnímá Boha! A potom – už neztrácí Světlo, co se rozhořelo v srdci, a rozmnožuje Ho!

O tom On mluvil k lidem i tentokrát. Ale uslyšeli Ho jen málokteří...

Poté, když jsme šli, následoval nás ohromný dav.

Opakuji, že Ježíš už s těmito lidmi mluvil a mnohé z nich uzdravil... Ale oni nepochopili z Jeho řečí téměř nic! Pokoušeli se dotknout Jeho těla... Oni stále dál chtěli, a chtěli od Něho... zázraky, požehnání...

Byl to ohromný dav! Prach, zvednutý spoustou nohou, parno, dusno...

Najednou jedna starší žena upadla. Byl to div – že ji neušlapali k smrti!

Já bych to neuviděla a nikdo z učedníků by si toho nevšiml, kdyby se Ježíš nezastavil.

Ona, vysílená, ležela na kraji cesty, kam ji odtáhli, aby jí dav ještě více neublížil...

Dívala se zoufale za odcházejícími. Celé její vzezření jako by říkalo: "Ježíši, neodcházej! Já už dál nemám sílu jít za Tebou!...".

Ježíš se vrátil a došel k ní. Lidé se před Ním rozestupovali.

Sklonil se, Jeho ruce se dotkly její hlavy a oblasti srdce.

– Pro ty, kdo chtějí být se Mnou, jsem Já vždy s nimi. Neexistují mezi námi vzdálenosti, ani čas odloučení! Já jsem – vždy – ve tvém duchovním srdci!

Vstávej a vrať se do svého domu! Můžeš jít takhle, se Mnou v srdci, – po celý svůj život! A rajské příbytky se před tebou otevřou, až nastoupí tvůj čas!

... Zvedl ji a políbil.

Ona – šťastná! – se usmála a odešla domů, aniž by se ohlédla.

Tisíce lidí se dál tlačily na sebe... Ale právě tato žena získala v tento den to největší!

– Ale ty také následuješ tělem Ježíše? A ať už tě jakkoliv prosíme, nezůstaneš doma se mnou a s Lazarem. Cožpak to tak není?

– Ano, jistě...

Jednou se na to Jan ptal Ježíše:

"Učiteli, proč jedněm říkáš, aby všechno opustili a následovali Tě, a druhým – aby šli do svého domu a jen žili spravedlivým životem před Bohem? Ty je učíš všehovšudy dodržovat přikázání milosrdenství, péče o bližní a lásky k Bohu. Proč mluvíš tak rozdílně?"

Ježíš odpověděl:

"Kolika lidem je zapotřebí takový život, jaký teď vy žijete se Mnou? Nezastesklo by se jim brzy po jejich stádech a orných polích, po rodičích, které opustili, a nezachtěli by se vrátit k předchozímu životu? Vždy je lepší jít, třeba pomalu, ale přibližovat se k Bohu, – nežli se zaměřit dopředu v krátkém náporu, a potom se zas vrhnout zpátky!

Kolik z nich chce a může se ode Mne naučit tomu, čemu učím vás? Jmenovitě – ne pást stáda ovcí, ale učit lidské děti Boží na cestách spravedlivého života, ne sít pšenici, ale semena vědomostí o Bohu, vzdělávat nivy duší, aby přinesly úrodu Otci Nebeskému.

Malé duše zatím nemohou pojmout celý výklad o Království Nebeském. A Nesmírnost Království – ještě nemohou obsáhnout... A nejsou dosud schopny projevovat Lásku a Sílu Nebeského Otce – skrz sebe..."

"Cožpak my to dokážeme?" – zeptal se Ho Jan.

A Ježíš Mu odpověděl:

"Proto jsem si vás vybral a učím vás, abyste to dokázali dělat! A každý ať dělá, co je v jeho silách, – pro slávu Nebeského Otce! Pak se bude vaše síla zvyšovat a vaše schopnosti budou vzrůstat!"