5. Tři hrdinské činy Dobryni
16. 11. 2010
Tři hrdinské činy
Dobryni
Jede Dobryňa po lesích, jede Dobryňa po polích, jako když v hrudi Bohatýrské slunce září! Není úkol, který by nedokázala vykonat jeho síla Bohatýrská! Neexistuje protivník, který by nad ním mohl zvítězit!
Uvidí krásnou dívku — a krása v ní rozkvete jako jablůňka na jaře. Uvidí mládence — a v tom mládenci vzroste dobrá síla. Uvidí-li dědouška, nebo babičku — podívá se Dobryňa do duše, kde láska a mladost žijí, — a nemoci stařecké se vyléčí, dobrý úsměv v očích zasvítí. Dobryňa se na každého usměje a řekne:
— Takhle teď i žij!
A lidé tak žijí, slovy Dobryňovými se řídí, přikázání Lásky a Dobra dodržují, — aby vládl soulad v domácnostech, aby svítilo světlo v srdcích!
… Jede Dobryňa, hlídku svou Bohatýrskou vykonává.
Vidí — kámen na rozcestí třech cest leží. Nápis na kameni hlásá:
„Kdo půjde nalevo — ten se ožení.
Kdo půjde napravo — ten zbohatne.
Kdo půjde rovně — ten bude zabit.“
Dobryňa se podivil: kdopak si to tady zavedl takovýhle svůj pořádek? Rozhodl se prověřit všechny tři cesty.
Rozjel se Dobryňa nalevo: „To není Bohatýrský úděl — oženit se!“, — přemýšlí, — „Pojedu, uvidím!“
Jel dlouho, nedlouho, a vidí: stojí tam dva paláce vysoké, ornamenty zdobené. Dobryňa přijel k bližšímu paláci. Jsou v něm — dívky nalíčené, obočí barvou načerněné, křiklavou krásou blýskají, šaty neslušnými lákají. Začaly Bohatýra vítat a objímat. Chtějí ho vínem opojným pohostit, chtějí ho pečenými labutěmi nakrmit… Chtějí Bohatýra napojit a opít — a oloupit…
Ale Dobryňa je překvapuje, opojné víno nepije, labutě pečené nejí, krása namalovaná ho neláká.
Začal jim Dobryňa domlouvat:
— Kvůli tomu vám byla dána těla překrásná, abyste jimi bohatství získávaly? Vždyť štěstí lidské není ve světském bohatství! Je mi vás líto, ubohých, nešťastných: vy jste o štěstí a radosti dokonce ještě ani neslyšely, bohatství duše s vínem uteklo, radost — jako labuť, chycená a ubitá, zemřela… Přijde k vám stáří a za ním smrt — a vy tak nepoznáte ani lásku, zbytečně svůj život promarníte…
Dívky předtím takové řeči neslýchaly a polekaly se, jak uslyšely o stáří a o smrti, rozplakaly se, barva se roztekla po tvářích…
A Dobryňa se jich ptá:
— Kdepak jsou mládenci, kteří vaše opojné víno pili a labutě jedli?
Dívky odpovídají:
— Ti odešli nazí a bosí, ale druzí — tak jako my žijí, — a začaly ukazovat na sousední palác, kam mládenci dívky unášejí, vínem opojným je napájejí a bohatství tím získávají…
— Přiveďte je hned sem! Spolu jste nespravedlivě žili — spolu za to musíte nést odpovědnost, co jste spáchali, musíte zase napravit!
Mládenci a dívky se shromáždili před Dobryňou. Dobryňa jim začal o životě a o smrti vypravovat, pravdu o štěstí a o lásce nezištné objasňovat. Začal jim říkat, že za každý špatný čin přijde člověku odplata, dokud spáchané zlo zase neodčiní.
— Vyberte jeden druhému společníka: dívka — mládence, mládenec — dívku. Jděte po zemi a rozdávejte to, co jste druhým nespravedlivě brali, všem, komu můžete, — pomáhejte! Jedině tak se vaše srdce osvobodí! A pak si dokážete zamilovat jeden druhého! Vždyť jenom z lásky srdečné se rodí děti hodné a laskavé! Jenom v lásce srdečné pro vás nastane nový život: získáte takové štěstí, kterému se stáří a smrt strašné nezdají!
Mládenci a dívky to udělali podle Dobryňových slov, rozešli se po zemi naloupené bohatství rozdávat, dobru a nezištnosti se učit, ztracenou lásku hledat.
A Dobryňa se vrátil ke kameni a první nápis rozsekl mečem. Nápis zmizel, jako by tam nikdy nebyl.
… Dobryňa se rozjel napravo: „To není Bohatýrský úděl — zbohatnout!“, — přemýšlí, — „Pojedu, uvidím!“
Jel dlouho, nedlouho a vidí: před ním je hora — plná zlata a drahých kamenů, pod horou — se kosti lidské na hromadě bělají, kolem hory človíčkové pytle se zlatem a kameny tahají, namáhají se ze všech sil, ale nedokážou odnést všechno to zlato, které si jejich chamtivost chce vzít.
A v hoře drak Gorynyč o třiceti hlavách sedí, sladce se vyspí, sladce nají, kostičky lidské pod horu vyplivne. Vždy má připravený oběd: jakoby bohatství přikovalo lidi k hoře těžkými okovy, stále více si chtějí vzít — a nikdy nemůžou odejít!
Shromáždil Dobryňa lidi shrbené pod nepřiměřenou tíhou. Vyprávěl jim o draku Gorynyči, co v hoře žije, vyprávěl, že člověku patří jenom to, co si dokáže odnést s sebou do jiného světa, že jenom to člověk opravdově vlastní, co je připraven darovat, že jenom to bohatství roste a rozmnožuje se, které slouží dobrému dílu.
Lidé se začali narovnávat a osvobozovat. Odešli rozdávat to, co s sebou dokázali vzít, rozmnožovat dobrá díla, opakovat Dobryňova slova druhým lidem a vyprávět jim příběh o zlaté hoře.
Vtom drak Gorynyč vycítil něco nekalého: kam se podívá — nikdo není, jenom kusy zlata a drahé kamení… Dobryňa samotný stojí před horou, draka Gorynyče očekává.
Přiletěl drak Gorynyč na Dobryňu, oheň z třiceti hlav plive, jedovatý dým chrlí.
Ale Dobryňa mu říká:
— To je s tebou trápení, ubohý draku Gorynyči!
Všechny hlavy Gorynyče na Dobryňu zasyčely:
— Proč jsi sem přišel? Svoji smrt hledat? — Tak už jsi ji našel! Nebudeš už víc po zemi chodit, na krku svoji hlavu nosit: kostičky tvoje ohlodám, na pěknou hromádku je dám, aby neměli Bohatýři pokušení překážet mi v blahobytném životě!
Žil jsem si bez starostí, nemohl jsem si stěžovat, každý den k obědu ke mně chodili v řadě lidé, připoutaní k hoře zlatem, jako okovy. Ty jsi ty lidi osvobodil — za to budeš umírat strašnou smrtí!
—To se ještě podíváme, kdo z koho, — usmál se Dobryňa, zvedl svůj Ohnivý štít, obnažil meč zářící.
A vzplála bitva.
Drak Gorynyč oheň chrlí, na Dobryňu doráží. Dobryňa ten oheň štítem odráží, mečem z draka krunýř sráží.
Bijí se den a noc, bijí se dva dny a noci, třetí den byl drak Gorynyč holý: na těle mu nezůstala ani jediná šupinka. Dobryňa ho potom rozsekal na kousky: každé hlavě zůstal kousek těla.
Třicet hadů se rozlezlo po zemi, připlazili se před Dobryňu.
Dobryňa jim řekl:
— Za to, že jste tolik lidí zahubili, budete život — v hadích tělech prožívat, každý rok hadí kůži svlékat, dokud nezmizí zloba a jed z vašich duší! Pak vám bude dovoleno stát se žabičkami a ještěrkami — a poznávat, jak se dá bez zloby na Zemi žít!
A Dobryňa se vrátil ke kameni a mečem rozsekl druhý nápis. Nápis zmizel, jako by tam nikdy nebyl.
… Rozjel se Dobryňa rovně: tam, kde je předpovězeno být zabit. „To není Bohatýrský úděl — být zabit“, — pomyslel si, — „Pojedu, uvidím!“
Jel dlouho, nedlouho, nebezpečí nevidí.
Jenom krásný hrad před ním stojí. Kníže Dobryňu přívětivě přivítal, za stůl vedle sebe posadit ho dal, chlebem se solí ho uctíval. Guslaři jeho slávu opěvují, sluhové knížecí ho zlatou helmou korunují, ozdobným brněním vyznamenávají. Na peřiny měkké, pod pokrývky hedvábné Dobryňu spát ukládají. Slávou a úctou je Dobryňa obklopen — a nikde není žádné nebezpečí! Čas utíká, a nic se nemění! Není nikoho, kdo by od Dobryni pomoc potřeboval, není nikoho, koho by osvobozoval!
Dobryňu to začalo znepokojovat, nebyl zvyklý na život v nečinnosti!
Začal se Dobryňa Boha Otce vyptávat:
— Kde je ten nepřítel, kterého musím přemoci?
— Hlavní nepřítel může žít v tobě samotném, jestliže by ses poddal lichotivému vemlouvání a životu v blahobytu — pak by také přišel konec Dobryni-Bohatýra! Nejtěžší hrdinský čin — je zvítězit sám nad sebou! V kom zemřelo sobectví, ale vzrostla láska všeobjímající, — ten je opravdový — Veliký Bohatýr! Vydržel jsi tu prověrku slávou a úctou, nezapomenul jsi na svoje předurčení!
Dobryňa se rozloučil s knížetem a jeho sluhy, poděkoval za přijetí a úctu. A vypravil se na cestu.
Přijel Dobryňa ke kameni a udeřil mečem — poslední nápis zmizel, jako by tam nikdy nebyl.
Pak Dobryňa přesekl kámen vedví — a mezi oběma polovinami vyrazil čistý pramen a naplnilo se jezero. Voda je průzračná, léčivá, každou žízeň uhasí, nemoci vyléčí, radostí naplní.
Začaly rybky v tom jezeře žít.
Začali ptáci přilétat a na březích si hnízda vít.
Začala lesní zvěř přicházet k jezeru vodu pít.
I lidé k jezeru přicházejí. Ve vodě se umývají — a touhu po bohatství a slávě ze sebe smývají, jejich těla se od nemocí léčí, duše očišťují, světlem čistým a láskou se naplňují.
… A Dobryňa jede dál.
Jede Dobryňa po lesích, jede Dobryňa po polích — jako když v hrudi Bohatýrské slunce září! Není úkol, který by nedokázala vykonat jeho síla Bohatýrská! Neexistuje protivník, který by nad ním mohl zvítězit!
Komentáře
Přehled komentářů
Zatím nebyl vložen žádný komentář
