4. Jak se Vasilisa přemoudrou stala
Jak se Vasilisa přemoudrou stala
J ede Dobryňa po Zemi, lidi před nepřáteli ochraňuje. V rukách má štít Ohnivý, za pasem — meč, nebývalým kováním vykovaný, neobyčejným ohněm zakalený. Dobryňa samojediný nad celým vojskem může zvítězit. Když vyjede proti nepřátelskému oddílu, hrůza padá na toho, kdo si usmyslel vyjet ve zlém na vesnice a na města. Zvedne Dobryňa štít Ohnivý — a střely se mu vyhýbají, obnaží meč zářivý — a není síly jemu rovné. Kůň Bohatýrský pod ním bez opratě jezdit umí, každé myšlence porozumí, každým krokem pociťuje sílu Matky Země.
Jede Dobryňa lesy hustými, jede Dobryňa poli čistými — ze všeho se jeho srdce raduje: ze zvěře lesní hojnosti, ptáčků nebeských volnosti, trávy husté hebkosti… Ale jak přijede tam, kde lidé žijí, — zarmoutí se…
Dobryňa přijel do vesnice, kam ho pozvali jako obránce. Stojí tam domy pevné a bohaté. Stojí tam ohrady vysoké, ostrými kůly rozježené. Za ohradami sedí psi na řetězech: ňafají a vyjí, do ochraptění štěkají, ze všech sil se snaží o to, aby byli hádavým lidem podobní … Lidé Bohatýra přivítat nepřicházejí, chléb se solí mu nenabízejí, k odpočinku a noclehu po dlouhé cestě nevybízejí, jenom rukama ukazují na tu stranu, kde stojí nepřátelské vojsko…
Dobryňa se zarmoutil: jakpak tě mám bránit, Matičko Země, když Bohatýra děti tvoje takhle vítají, ani vodičky chladné napít nedají… Ale dobře, aspoň si nebudu zvykat!…
A odjel do šírého pole nocovat, na bitvu se připravovat.
Najednou — kde se vzala, tu se vzala — dívenka-popeluška přichází Dobryňovi naproti. Je maličká, tělíčko má útlounké, není vidět, kde se duše schovává, šatičky má stařičké, rozedrané, záplatami spravované, dva copánky, jak myší ocásky jí trčí, nosík špičatý, pihami posetý. Jenom oči má dívenka krásné: zlaté jiskřičky v nich hoří, kdyby se dívenka usmála — rozzářily by se.
Poklonila se Dobryňovi až k zemi a podala mu v naběračce pramenité vody a jahůdky červené na malé dlani.
Dobryňa dárek přijal, srdečně poděkoval, za jahůdky voňavé, za vodičku čistou, za dobrotu a za lásku.
— Jakpak ti říkají, sluníčko? — ptá se.
— Vasilisa-sirota, — odpovídá dívenka, polichocená pochvalou.
— Pročpak tě nikdo nevzal do svého domu?
— Brali mě na práci, ale nestačila jsem, — pokrčila hubeňoučkými ramínky Vasilisa.
Odlomil Dobryňa Vasilise chlebíček,vysvětlil jí jeho kouzelné vlastnosti, a říká:
— Odejdi z téhle vesnice, Vasiluško! Tady bude bitva. Jdi tam, kde sluníčko ráno vychází, tam najdeš dobré lidi.
Ráno vyjel Dobryňa do šírého políčka, už vidí vojsko cizozemské, ale u srdce je mu těžko… V čempak jsou lepší, nežli nepřátelé, ti lidé, kteří sami v dostatku žijí, ale sirotu nepřijali… Jede Dobryňa vojsku naproti…
Jede Dobryňa, ale štít Ohnivý nezvedá…
Jede Dobryňa, ale svůj meč neobnažuje…
A už přilétají střely nepřátelské…
Jede Dobryňa, ale štít Ohnivý nezvedá…
Jede Dobryňa, ale svůj meč neobnažuje…
Už krev z Dobryňových ran na syrou zemi teče…
Jede Dobryňa, ale štít Ohnivý nezvedá…
Jede Dobryňa, ale svůj meč neobnažuje…
Nepřátelé se polekali, utíkají pryč od toho vojáka, kterého si smrt nebere…
… A Dobryňa upadl na zem, z jeho těla krev vytéká, ale smrt si ho nebere…
Padly na něj mrákoty, vidí před sebou Slunce Jasné Veliké, slyší hlas Boha Otce laskavý, uvnitř velikého srdce hovořící:
— Pročpak ses, Dobryňo, rozhodl zanechat Mojí služby? Proč jsi opustil štít Ohnivý, který jsem Já zakalil, proč jsi odložil meč, který jsem ti Já svěřil? Kdyby bylo na Zemi všechno v pořádku, kdyby všichni lidé žili v lásce a něžnosti, copak bych tě Já poslal vykonávat službu Bohatýrskou? Vrať se a vykonávej svoje Dílo: síla je ti na to dána Mnou, i rozum!
Přísná slova promluvil, ale Láskou a Něžností Bůh Otec Dobryňu objal.
Dobryňa otevřel oči, a nad ním stojí Vasilisa, rány mu živou vodou omývá. Před ním stojí kůň Bohatýrský.
Dobryňovi rány na těle srostly, jako by jich nikdy nebylo.
A Vasilisa mu říká:
— Vezmi mě s sebou, Dobryňo, cožpak bych tě mohla nechat bez dozoru?!
Dobryňa posadil Vasilisu před sebe na koně a odjeli.
Jeli přes vesnici, kde Vasilisa žila. Zdálo se, že jsou lidé rádi, ale nikdo Dobryňovi za obranu nepoděkoval. Jenom chlapci vyběhli na ulici a křičeli:
— Dej nám svoji sílu, Bohatýre! Dej! Dej! Dej!
Dobryňa se rozhodl, že si s hochy pohraje. Slezl z koně a dal Vasilise podržet otěže. Odepnul si opasek vzorovaný vyšívaný a říká:
—Pojďte si hrát na «dej-dej»! Tady mám opasek kouzelný a v něm je síla veliká. Kdo si ho připne — ten se stane stokrát silnějším! Pojďte se o něj přetahovat: kdo ho přetáhne, ten dostane opasek se vší jeho silou.
— Jsi chytrý, až to bolí: my tě nemůžeme přetáhnout, ty nás balamutíš! — odpovídali chlapci.
— Ale já budu tahat jen jedním malíčkem…
— Tak dobře! — souhlasili chlapečkové.
Všichni to vyzkoušeli, ale ukázalo se, že nikdo z nich není silnější, nežli Dobryňův malíček.
Tehdy řekl Dobryňa:
— Ale teď táhněte všichni najednou!
Zatáhli všichni chlapečkové najednou, a vtom Dobryňa opasek pustil z malíčku — a děti zvítězily. Ale ony se hned začaly prát: kdo teď bude vládnout opaskem, kdo se stane ze všech nejsilnějším.
Dobryňa jim říká:
— Takhle ničeho nedosáhnete! Vždyť jste opasek získali spolu — a sílu budete mít jenom tehdy, když budete přátelsky spolupracovat. Když půjde jeden otci pomáhat štípat dřevo — všichni dohromady zapracujte — a v okamžiku bude práce hotová. Když půjde druhý z vás pomáhat otci pokrývat střechu — také jemu pomozte. Tak vzroste vaše síla společná! A až dorostete do vzrůstu Bohatýrského — bude mít každý takovou sílu, jako teď všichni dohromady.
Chlapci Dobryňovi poděkovali, a Dobryňa jim začal říkat hlavní přikázání:
— Říkají mi Dobryňa — a v tom opasku je síla dobrá! Ale jestli je na špatnou věc zaměřena, odejde síla navždy a už se nikdy nevrátí…
Zamyslely se dětičky, jak budou dále žít… A začaly se dobru, práci a přátelství pomaličku učit, sílu Bohatýrskou získávat.
… A Dobryňa s Vasilisou jel dále.
Ve dne Vasilisu před sebe na koně posazuje, skazy jí vypravuje, všechno kolem ukazuje, v noci se Vasilisa vzadu pod pláštěm ukryje, ručičkama přidržuje — a spí. Když nepřítel přichází, Dobryňa Vasilisu na strom vysoký vysadí, a sám do bitvy vyráží.
Stačí, když Dobryňa meč napřáhne, a třesou se strachy ti, kdo zamýšleli něco nedobrého: loupež, vraždu nebo nadvládu. Nepřátelskou zlobu — štít odráží zpátky na rozezleného. A meč velikou Čistotou září, je krví nezabarvený. Je v něm síla veliká: síla Lásky, která převyšuje sílu smrti. Sílu tu — získal od Boha Otce.
Ale nebylo by správné, aby Dobryňa vykonával službu Bohatýrskou s Vasilisou. Proto hledal dům, kde by Vasilisa vyrostla a stala se přemoudrou a překrásnou.
Jeli dlouho, nedlouho, a vidí — stojí dům pěkný a pevný, pole je dobře obdělané, země úrodná, jablůňky pod tíhou jablíček větve k zemi sklánějí. V tom domě žili tři bratři: Mikula, Jaroslav a Ivánek, a jejich sestřička Marja-Řemeslnice.
Hostům vstříc vychází Marja-Řemeslnice. Úplná krasavice: podívejte na tu krásu — rusé copy až do pasu, oči jak rozkvetlý len, jako by v nich samo nebe koupalo se v jasný den! Poklonila se Dobryňovi Marja-Řemeslnice a zve ho k sobě do světnice — ráda by Bohatýra přivítala, svoji krásu mu ukázala…
— Kdepak jsi, Bohatýre, sehnal takový div, takovou družku bezvadnou? — zeptala se.
Ale Vasilisa ne nadarmo s Dobryňou jezdila, naučila se už slovo nepřívětivé bez urážky přijímat.
Dobryňa položil Vasilise ruku na ramínko, oba se usmáli, poklonili se hospodyni a vešli do světnice.
Dobryňa začal hostitelům rozdělovat dárky.
První dárek podal Marje-Řemeslnici:
— To je — kouzelné zrcadlo, v něm se duše lidská v celé svojí kráse odráží. Vezmeš si ho, Marjuško?
Krasavice si zrcadlo vzala s radostí, pohlédla do něj, aby se pokochala svojí krásou,… — a celá se zarděla studem… Až se jí slzičky do očí nahrnuly…
— Nenecháš si dárek? — ptá se Dobryňa a pohlíží na Marjušku.
— Nechám… Děkuji ti, Dobryňuško! A zvlášť děkuji tobě, Vasilisko, odpusť mi, nerozumné a domýšlivé, slova nelaskavá! Zůstaň žít v našem domě, já ti budu dobrou sestrou! A zrcadlo kouzelné nám dvojí službou poslouží: ty se do něj také občas podíváš — a vyrosteš krásnější, nežli já! A já tě naučím chleby péct, a plátno tkát, a vzory jemné zručně vyšívat!
Dobryňa se usmál: výborně se první dárek vydařil! I bratři Marjini dostanou dárky:
— To je — pluh chlebodárný, a sekyra zručná, a píšťalka srdce probouzející a rozveselující. Vybírejte, co se komu líbí!
Vybral si Mikula, nejstarší bratr, pluh a děkuje Dobryňovi:
—Srdci mému milý je tvůj dárek, Dobryňo, budu obilí pěstovat, lidi sytit, a pluh nikdy nezrezaví!
Vybral si Jaroslav, prostřední bratr, zručnou sekyru, děkuje Dobryňovi:
— Srdci mému milý je tvůj dárek, Dobryňo, budu domy pevné a krásné stavět — lidem k užitku!
Vybral si Ivánek, nejmladší bratr, píšťalku, srdce probouzející a rozveselující, poděkoval Dobryňovi. Přiložil píšťalku ke rtům — a zahrál… A rozezněla se hudba kouzelná, jako by se vodička jarní rozběhla, jako by se lístečky zelené rozvily, jako by květy voňavé rozkvetly… Jestliže lidé při práci tu hudbu uslyší, — pak se ta práce v radost přemění! Jestliže ve svátek píšťalka píseň zapěje — štěstí daruje! Jestliže vznikne hádka — promluví píšťalka — a lidé zapomenou, o co se přou, a jak je vůbec možné, že se zlobili?!…
Vasiliska se zaradovala z Ivánkovy hry, začala tancovat, zlaté jiskřičky v očích se jí živým světlem rozhořely!
— Děkujeme ti, Dobryňo, za nejdůležitější dárek, za mladší sestřičku, — říkají Marja a její bratři.
Tehdy se Dobryňa začal loučit:
— Tak tedy, teď poslouchej můj příkaz ty, Vasilisko! Jestli ho dokážeš vyplnit, staneš se nejen překrásnou, ale i přemoudrou! Přikazuji ti dohlížet, aby nezrezivěl pluh chlebodárný, aby neležela bez práce sekyra zručná, aby nezmlkla píšťalka, duše probouzející a rozveselující! A jestliže někdo bude zahálet, pak mu ty a Marjuška hned přineste kouzelné zrcadlo, aby duše svůj obraz uviděla a zastyděla se!
Vasilisa promluvila:
— Dovolte mi, bratříčci moji dobří a sestřičko laskavá, abych Dobryňu doprovodila za humna.
— Doprovoď — a brzy se domů vrať! — odpovídají.
Vzal Dobryňa Vasilisu za ruku, pomalu šli, a Vasilisa začala pokládat otázky:
— Pověz, Dobryňo, jak se to zrcadlo stalo kouzelným?
— Jestliže je člověk připraven uvidět obraz svojí duše bez příkras — libovolné zrcadlo se stane kouzelným!
— Pověz, Dobryňo, a jak se stal pluh kouzelným?
— Pluh potkal ruce dobré a srdce hořící — a naplnil se silou kouzelnou pro dobrá díla!
— A sekyra — také tak? A píšťalka — zazpívala píseň Ivánkovy duše překrásné?
— Ano. Chytrá hlavička jsi, Vasiliso, co tajemství opravdového kouzlení pochopila! Teď vyrůstej a s bratry a Marjuškou lidem pomáhej! Dávejte jim dary kouzelné, probouzejte duše ze sna!
Dobryňa Vasilisu objal. Běžela domů rozradovaná! Dobryňa se za ní zadíval zpod ruky Bohatýrské a uviděl, že Vasilisa vyroste přemoudrou a překrásnou, mnohým lidem dokáže pomoci!
… A Dobryňa jede dál.
Jede Dobryňa po Zemi, lidi před nepřáteli ochraňuje. V rukách má štít Ohnivý, za pasem — meč, nebývalým kováním vykovaný, neobyčejným ohněm zakalený. Dobryňa samojediný nad celým vojskem může zvítězit. Když vyjede proti nepřátelskému oddílu — hrůza padá na toho, kdo si usmyslel vyjet ve zlém na vesnice a na města. Zvedne štít Ohnivý — a střely se mu vyhýbají, obnaží meč zářivý — a není síly jemu rovné. Kůň Bohatýrský pod ním bez opratě jezdit umí, každé myšlence porozumí, každým krokem pociťuje sílu Matky Země.
Komentáře
Přehled komentářů
Zatím nebyl vložen žádný komentář
