2. Jak se Dobryňa bohatýrem stal
20. 10. 2010
Jak se Dobryňa Bohatýrem stal
Ráno! Noc odešla, den nastává!
Ráno! Nad zemí Slunce vstává!
— Ráno! Ráno! — houkla sova a spát odletěla.
— Sluníčko vstává! Všemu život dává! — červenka zapěla.
Sluka-bekas roztáhla ocas, do nebe se vznesla, z nebe modravého písnička se snesla:
— Nebe je čisté. Země překrásná! Prostor bez konce vidím já!
Dolů sletěla, ocasem zapěla:
— Zemi mojí miluji-ji-ji-ji-ji-ji-ji-ji-ji!
… Každý den se to tak stává od věků až do věků: slunce vstává — život dává, přírodě i člověku!
Stalo se to v časech dávných, v časech starých, starodávných. Na Zemi ruské se narodil Dobryňa — silou a dobrotou byl obdařen nevídanou. Když dospěl, chtěl se vydat do světa a začal prosit matičku o dovolení:
— Dovol mi, rodná matičko, vydat se do světa: poznat, proč jsem se narodil, proč jsem se na Zemi objevil, jak Zemi od zla ochránit, jak pomáhat a v Dobru žít?
Pustila Dobryňu matička, pustila, matička rodná. A na cestu mu takovéhle poučení dala:
— Všichni lidé mají stejnou Matičku — Matku Zemi. Všude, kde budeš ty — bude ona s tebou: vždyť její srdce milující spolu s mým jedním rytmem bije! Zemi naši podporuj-ochraňuj!
A všichni lidé mají stejného Otce — Boha. On je všeho Stvořitel, všem lidem je Rodičem. Všude, kde budeš ty — bude On vždycky s tebou! Přikázání Jeho dodržuj, rady poslouchej, úkoly Jím nařízené, vyplňuj!
A je na světě jedna síla velká a dobrá — láska se ta síla nazývá, není nad ní síly silnější!
Objal Dobryňa matičku — a vypravil se na cestu.
… Šel dlouho, nedlouho a vidí:
v šírém poli kobylka překrásná sivá,
ve větru vlaje jí ze zlata hříva.
Běží, jako když letí — nožky se země nedotknou, ani travičku neohnou. A s ní hřebeček — podobný svojí matce.
Poklonil se Dobryňa kobylce až k zemi a poprosil ji:
— Pusť se mnou syna svého: nestane se mým sluhou, ale druhem-přítelem!
Kobylka pohlédla Dobryňovi do očí — a pustila s ním syna svého. Ale přikázala, aby celý rok na něj nesedal, dokud nezesílí.
Dobryňa a hřebeček se přáteli stali, spolu se celý rok po polích a lesích toulali, spolu se v říčkách čistých koupali, spolu se na sluníčku usmívali!
Vyrostl kůň podobný Dobryňovi, beze slov všemu porozumí, přes řeky bouřlivé umí skákat, dni a noci bez oddychu může cválat.
Dlouho, nedlouho jede Dobryňa po Zemi. A všude, kam přijede, — jsou lidé nešťastní! Všude žijí lidé neduživí a ztrápení, neradostní. Zapomněli na zákony starodávné, poztráceli lásku nemajetnickou!
Dobryňa vidí: nedobrým se stal ten národ. Vidí slzy vdov a slzy sirot, starci svůj osud proklínají, rozčilují se, nadávají, mladí už je neuctívají, stařenky se v pláči rouhají, nad prošlým životem naříkají. Zapomněla děvčata, kde je duše krása, chrabrost mládenecká na úbytě zašla. Děti se rodí zřídka živé, a i ty — churavé a neduživé. Rod proti rodu válčí, člověk člověka ničí. Knížata si v nenávisti libují, slávu a bohatství pro sebe hledají, o správu země starost nemají…
Začal Dobryňa přemýšlet, jak té bídě odpomoci, ale nevymyslel nic. Začal se tedy lidí vyptávat: kvůli čemu tak žijete, a ještě k tomu — proč?
Zeptal se jednoho:
— Proč ty, člověče, žiješ?
— Nevím… Žiju — protože žiju…
— A co děláš?
— Pracuju, jím a piju…
— A co umíš dělat?
— Umím nosit kameny, dají mi za to najíst a napít.
— A ty kameny — k čemu?
— Nevím…
Ptá se druhého:
— A proč ty, člověče žiješ?
— Nevím…
— A co umíš dělat?
— Umím se bít pěstmi…
— A za co se biješ, a ještě koho?
— Biju toho, koho nařídí! Dávají mi za to spoustu vyznamenání…
Dobryňa se od nikoho nic nedozvěděl — lidé nevědí, proč žijí a kvůli čemu jsou nešťastní.
Začal se tedy Dobryňa Matičky Země tázat:
— Matičko Země milující, na sobě všechny nás pěstující, řekni: kvůli čemu tvoje děti v bídě žijí a v neštěstí, řekni, jak jim pomoci, jak tu bídu přemoci?
Matička Země Dobryňovi odpověděla:
— Není jednoduché mým dětem pomoci. A ne každý to zvládne. Je k tomu třeba síla veliká, láska čistá a trpělivost bez konce…
— Nauč mě, jak tu lásku, sílu a trpělivost získat, — poprosil Dobryňa.
— Vidíš Řeku Živého Světla, která teče nade mnou, jako živý sluneční vítr? To je — Božský Proud něžné Lásky! Staň se tím Světlem a všechny moje děti obejmi! A zapamatuj si moje hlavní ponaučení: láskou se všechno rodí, láskou se všechno léčí, láskou se všechno přeměňuje!
Splynul Dobryňa se Světlem, rozletěl se nad Zemí, uviděl, jak Světlo všechno živé omývá. Ten, kdo láskou Světlo osloví, — tomu Ono něžností a láskou odpoví. Ten, v kom zloba a smutek přebývají, — toho jako když červi zevnitř vyžírají, ten Boží Světlo nepociťuje, ani sám světlo nevylučuje, všechnu milost Boha od sebe odstrkuje a odvrhuje…
— Teď se přitiskni k mojí hrudi, Dobryňuško, poslechni si, jak bije moje srdce mateřské! Poznej, odkud se bere moje síla a trpělivost…
Začal Dobryňa Matičku Zemi objímat, v samé hlubině tepu srdce jí vnímat. Se vší silou Země se on slil, Světlem třpytivým se naplnil, na dlani — každého teď může potěžkat a osud člověka hned bude znát!
A Matička Země mu říká:
— Běž teď ke Svatým Horám, potkáš tam Svatogora Bohatýra. Ten má pro Bohatýry zvláštní zbraň, ne každému se podaří, aby ji uzvedl. Jenom ten, kdo je připraven celý svůj život do poslední minutky zasvětit službě Bohatýrské, může tu zbraň nosit. Popros ho o meč přeměňující a štít, zlo odrážející, — on ti je dá.
Přijel Dobryňa ke Svatým Horám, po skaliscích se vyšplhal, k nebi samému došplhal. Jde mu vstříc Bohatýr Svatogor: ohromný je jak jedna z hor, naplněn je silou nevídanou.
Poklonil se Dobryňa Bohatýru Svatogorovi:
— Posílá mě k tobě naše Matička Země. Chtěl bych Bohu Otci sloužit: Zemi chránit, dobro a pravdu bránit, lidem pomáhat. Matička Země říkala, že opatruješ zbraň Bohatýrskou, kterou každý nedokáže uzvednout.
— Což tedy, Dobryňo, máš čisté úmysly, silné ruce, a tvoje srdce hoří ohněm zářícím! Vybírej si meč a štít podle sebe!
Vybral si Dobryňa meč přeměňující a štít, zlo odrážející.
Podivil se Svatogor:
— Výborně sis vybral! Ale jestli chceš nad bídou na Zemi zvítězit, musíš teď, Dobryňo, štít a meč zakalit, silou velikou naplnit.
Černá bouřková mračna najednou se přivalila, ohromná v nich byla síla.
Dobryňa zvedl štít, soustředil všechnu svoji sílu, odrazil nápor, černotu rozetnul mečem.
Vzplanul meč rudým ohněm! Mračna se rozestoupila, deštíkem čistým zemi polila — a pak zmizela.
Dobryňa zvedl štít, soustředil všechnu svoji sílu, odrazil nápor, černotu rozetnul mečem.
Vzplanul meč rudým ohněm! Mračna se rozestoupila, deštíkem čistým zemi polila — a pak zmizela.
Nestačila se ještě Dobryňova mysl dosyta pokochat novým zářením meče a hle — další mračna se blíží, větší než předchozí. Srazila se, silou strašnou se opřela… Dobryňa zvedl štít, nápor ho zarazil po pás do země. Ale vzpomněl si, jak se předtím sléval se vší sílou Země — udržel tlak štítem, odrazil nápor. A rozetnul mračno mečem. Ostří zaplálo zlatým bleskem zářivým! Mrak se rozestoupil, rozptýlil, nebe něžným světlem Zemi ozářilo. Stojí Dobryňa, kochá se krásou a majestátem nebe, jeho meč zlatým světlem září.
Ale než se stačil potěšit — hle, potřetí se přihnalo mračisko, vlády se zmocnila síla zlá, síla strašná, všemocná! Dobryňa zvedl štít — ale nestačí mu síly na to, aby se postavil veškeré té zlé moci, nedokáže ten nápor vydržet… Vtom otevřel Bůh Otec Dobryňovi Svoji Velkou Sílu a Dobryňa s tou Silou splynul — štít se zablýskl jako zrcadlo, meč se Božským Ohněm rozzářil! Dobryňa sekl mečem — mrak se rozplynul, ukázalo se slunce a svým světlem všechno ozářilo!
Tehdy Bůh Otec Dobryňovi požehnal:
— Jdi teď a konej službu Bohatýrskou: Zemi od neštěstí ochraňuj, dobru pomáhej, zlu všude zabraňuj, lidi láskou a moudrostí přeměňuj!
Ale ptát se Mě na radu nezapomínej!
A pamatuj, že není strašný ten nepřítel, který je venku, ale skutečně nebezpečný je ten, který je uvnitř!
Zapamatuj si ještě, že existují slova moudrá a dobrá, uzdravující. Pokud jsou taková slova vyřčena v pravý čas — jejich síla veliká změní to, na co ani meč nestačí! Jestli dokážeš lidem povědět, proč člověk na Zemi žije, tak odejde zármutek a zloba a rozkvete štěstí! Pak může každý člověk všechno živé pocítit, radost vytvářet a v harmonii žít, zákony lásky poznávat, Světlem zářícím sám se stát, podle Mých zákonů bude žít, v lásce a v radosti život na Zemi tvořit! A ty, kteří si s tím vším budou vědět rady, — přijmi do Mé Bohatýrské gardy!
Ale ptát se Mě na radu nezapomínej!
A pamatuj, že není strašný ten nepřítel, který je venku, ale skutečně nebezpečný je ten, který je uvnitř!
Zapamatuj si ještě, že existují slova moudrá a dobrá, uzdravující. Pokud jsou taková slova vyřčena v pravý čas — jejich síla veliká změní to, na co ani meč nestačí! Jestli dokážeš lidem povědět, proč člověk na Zemi žije, tak odejde zármutek a zloba a rozkvete štěstí! Pak může každý člověk všechno živé pocítit, radost vytvářet a v harmonii žít, zákony lásky poznávat, Světlem zářícím sám se stát, podle Mých zákonů bude žít, v lásce a v radosti život na Zemi tvořit! A ty, kteří si s tím vším budou vědět rady, — přijmi do Mé Bohatýrské gardy!
A dal Bůh Otec Dobryňovi na cestu chlebíček vezdejší kouzelný. Ten Boží chléb má zvláštní vlastnost: chlebíček neubývá, pokud se o něj dělíš s ostatními!
Vydal se Dobryňa na cestu, na cestu-cestičku předalekou, celým životem položenou, na cestu — Bohatýrskou!
Bohatýr Svatogor popřál Dobryňovi hodně zdaru při hledání nových Bohatýrů: kteří by Matičku Zemi chránili, aby se nezmenšovala sláva Bohatýrská navěky!
Bohatýr Svatogor popřál Dobryňovi hodně zdaru při hledání nových Bohatýrů: kteří by Matičku Zemi chránili, aby se nezmenšovala sláva Bohatýrská navěky!
… A tak se stal Dobryňa Bohatýrem.
Začal jezdit po Zemi, začal službu Bohatýrskou vykonávat: neštěstí odhánět, duše lidské uzdravovat.
Komentáře
Přehled komentářů
Zatím nebyl vložen žádný komentář
