9. Jak Dobryňa nad Kostějem zvítězil a železné carství přeměnil
27. 11. 2010
Jak Dobryňa nad Kostějem
zvítězil
a železné carství
přeměnil
Jede Dobryňa po Zemi, uvažuje:„Lidská duše roste ozařovaná Láskou Boží, — jako Sluncem Velikým. Může vyrůst větší nežli les, větší nežli hory, může sama sebou objímat veškerý prostor. Největší bitva duše — je bitva se svými vadami. Ale když už žádné vady nezůstávají — duše se stává nezranitelnou! Takovým způsobem se vyléčí bolesti a zármutky, tak se získává síla a krása duše, tak se stává nezdolnou její láska! Otec Stvořitel v té bitvě pomoc poskytuje, cestu do Svého Příbytku ukazuje…“
Jede Dobryňa a vidí: jde mu naproti dívka nevšední krásy. Lehce po zemi kráčí, — jako když sluníčko vychází!
Poklonila se Dobryňovi až k zemi a říká:
— Vezmi mě, Dobryňo, do své Bohatýrské gardy, budu ti pomáhat!
Naši Zemi postihla pohroma: rozrůstá se mrtvé carství, železné! Hubí Zemi, i lidi. Vládne v tom carství Kostěj nesmrtelný.
Nad tím carstvím železným — je zápach, černý kouř a dým. Nebe modré zakryl černý mrak. Nepronikne jím sluneční světlo, nepoznáš, je-li jaro nebo léto! Ptáci v tom carství nežijí, stromy nerostou. Zemi zakryl pancíř železný, nepronikne jím ani lístek zelený!
Podle zákonů smrti carství železné žije. Život člověka tam nemá smysl! Člověk hřbet ohýbá a namáhavě pracuje — a carství železné, které ho utlačuje, ten samý člověk upevňuje a rozmnožuje!
Lidé celý svůj život Kostějovi slouží, jenom pracují, spí a jedí. Život takový tam nikoho nebaví. Ale že by mohlo být jinak, — oni nevědí.
Lidskou zlobou se Kostěj živí, pokorou se kochá, vládou se opájí… A nikdo si s ním neporadí…
— To není dívčí práce, krasavice, — s Kostějem bojovat! Pověz mi radši, jak se jmenuješ, a jak se k železnému carství dostanu. S Kostějem si poradím a těm lidem se pomoci pokusím.
— Říkají mi Nastěnka! Neodmítej mou pomoc, Dobryňo, budu se ti hodit! Neleknu se a neuteču, ale v tvojí nelehké práci ti pomůžu!
Vždyť v Kostějově carství žije lid. A Kostěj své lidi pošle před sebe — svoje carství bránit. Musíme se snažit ty lidi nezahubit! Pomůžu ti je vzbudit ze sna: vždyť svoboda vůle je člověku Bohem Otcem dána od narození! Připomenu jim a zopakuju, kvůli čemu duše na Zemi přichází, kvůli čemu v těle lidském žije! Já umím kouzelné písně zpívat: co se v takové písni zpívá — to se pak skutečně stává!
Řekla a zazpívala:
— Jako říčka Světla — píseň poteče,
Mraky zloby černé odsud odnese,
V srdci vytryskne pramen živý,
Radostně vyjde slunce nad zemí!
Uslyším ukolébavky, co zpívá Země,
Našeptám je něžným matkám jemně,
Začnou dětičky tak, jako Země kolébat,
Začnou děti s čistou sílou vyrůstat!
Povědět dokážu dívkám líbezným,
Jak lásku srdečnou je možné rozmnožit,
Poradím, jak můžou po trávě běhat bosé,
Poradím, jak ráno umýt se v rose,
Povím, jak vodičky živé se napít,
Povím, jak štěstí se v životě rodí,
Babičkám a dědečkům, co vnoučky houpou,
Povím, jak vypěstovat zahradu divukrásnou,
Povím jim o stromech živých a kouzelných,
Povím o květech lučních překrásných!
Ať lidé procitnou ze šedého sna!
Ať se radost na Zemi vrátí zúplna!
Začnou lidé Matičku Zemi milovat,
Začnou lidé dobré děti vychovávat,
Začnou lidé dobrem a láskou tvořit,
Začnou lidé podle zákonů Božích žít!
A ještě mám kouzelná semínka, která s sebou vezmu: hodíš semínko na zem — a v té samé chvíli vzejde, nestačíš se ani ohlédnout — a vyroste strom! Neodmítej mě, Dobryňuško, vezmi mě s sebou!
Dobryňa se podivil dívčině nevídané síle a poklonil se jí až k zemi:
— Nemyslel jsem si předtím, že dívka zvládne činy Bohatýrské! Dobře, pojedeme spolu lidi z toho železného carství osvobodit!
Nastěnka přivolala svého koně a bez sedla na něj vyskočila. A tak spolu odjeli.
Dlouho, nedlouho jeli, do carství železného přijeli.
Kostěj poslal Dobryňovi naproti prosté lidi: Aby s nimi Dobryňa slitování měl a zahubit je nechtěl — a on sám by pryč ujel.
Přihnali se prostí lidé, začali Dobryňu bít tím, co kdo měl po ruce. Ale Dobryňa je ze sebe setřásl — a oni se rozletěli na všechny strany.
— Proč mě bijete? Vždyť nejsem váš nepřítel!
— Kostěj nám přikázal tě prohnat! Jestli to neuděláme — zle se nám povede!
Začal jim Dobryňa říkat, jak má člověk na Zemi žít: ne zlu, ale dobru sloužit, láskou tvořit, světlem zářit, radost darovat, klidem smiřovat, něžností a láskou uzdravovat!
Pak k nim přistoupila i Nastěnka, chléb podala — a písně svoje zazpívala.
Začali se ti lidé divit, začali se zamýšlet…
… A Dobryňa a Nastěnka jdou dál.
Dobryňa mečem sekne — pancíř železný, zemi pokrývající, přesekne. Kde jednou udeří — tam čistá říčka téct začne! Kde podruhé udeří — pramen vytryskne!
A Nastěnka pořád semínka rozhazuje: rozhodí jednou — travička vzejde, rozhodí podruhé — jablůňka vyroste, ještě rozhodí — borovička v okamžiku větvemi šumí, ještě rozhodí — břízka listím šelestí! Nastěnka radostí jen svítí — všude kolem rozkvétá kvítí! Dříve, než se ohlédneš — vyrostl sad i les: ptáci do toho sadu létají, zvířata do toho lesa pospíchají!
Začalo se Kostějovo carství zelenat, začali ptáci na stromech zpívat, začala si zvířata nory vyrývat, začaly se rybky v říčkách míhat — země ožila! A lidé procitli-probudili se…
Zneklidnil se Kostěj, znepokojil. Shromáždil vojsko svých přisluhovačů věrných, do brnění železného od hlavy po paty ustrojených, poslal je Dobryňu a Nastěnku zabít, lesy a sady vymýtit, zvířata a ptáky vyhubit.
Vyjelo vojsko nesčíslné, do brnění zakované. Jedou — aby sekyrami stromy pokáceli, aby střelami zvířata postříleli, aby meči Dobryňu a Nastěnku zabili.
Jak Dobryňu uviděli — do řad se postavili: štít k štítu. Meče a kopí vytasili — a na Bohatýra vyrazili.
Dobryňa sluneční paprsek štítem zachytil — a na Kostějovy sluhy, v brnění zakované, namířil. Začalo jim být nesnesitelné horko: slunce tak pálí, že se pára ze všech škvír v brnění valí! Jako když se v hrnci vaří, jako když se na pekáči škvaří!…
Nevydrželi to sluneční světlo! Svoje železné přílby shodili, svěžího vzduchu se nadechli — a z předchozího strašného života se probrali! Vždyť ve vzduchu je cítit vůně jarních květů! Komu by se chtělo bojovat!
Vtom před ně předstoupila Nastěnka:
— Ne s válkou, ale s mírem jsme k vám přišli, světlo lásky a smysl života přinesli!
Zapomněli jste, proč je člověku život dán, a jak o něm může on sám rozhodovat! Proto také žijete, jak Kostěj přikazuje!
Dokonce i vzduch nad vaším carstvím byl otrávený! Chtěli jste bránit sílu zlou, která všem nesvobodu přináší, a Kostějovi — dává nesmrtelnost! Život ve vašem carství — je peklo úplné, svůj hořký osud nikdo nemiluje! Sami jste dovolili nechat se zotročit, sami jste dovolili svoji zemi zničit — sami sebe teď musíte i osvobodit!
Jestli se zloba a otrocká pokora ve vás vykoření a vytratí — síla se Kostějovi už nevrátí! Jenom tak ho můžeme přemoci!
Pochopte: lidská duše nežije na Zemi jen jednou! Se smrtí těla duše neumře, ale znovu se potom narodí: vždyť směřuje k lásce a ke světlu!
A předurčením našeho života je: duší lepší a krásnější se stávat, v lásku se přeměňovat, zákony života poznávat, Dobru a Světlu sloužit a pomáhat, Boha Otce milovat! Můžeme Jeho úmysly na Zemi ztělesňovat, jednotu všeho jsoucího poznávat!
… Vodou živou je Nastěnka omývá, chlebíček kouzelný jim rozdává. A kolem — je jaro! Jabloně rozkvétají, ptáci zpívají!
Dobryňa už jel napřed, připravuje se k bitvě s Kostějem.
Tehdy Kostěj pochopil, že se bude muset s Dobryňou bít sám. Posbíral všechnu svoji zlou sílu, koně osedlal, k Dobryňovi odcválal:
— Připrav se k smrti, Dobryňo! Moji sílu dobrem neporazíš a ani zlem nezničíš! Jsem silnější, než každé dobro! Vždyť v každém dobrém člověku — aspoň kapička zla existuje! A od každého zla — moje moc jenom vzrůstá, proto jsem také nesmrtelný! — směje se Kostěj!
Začali se bít.
Dobryňův štít Kostějovo zlo odráží, — ale Kostěj to zlo polyká a raduje se. Dobryňa mečem Kostějovi hlavu setne — ale vzápětí na jejím místě vyrůstá nová, ještě odpornější, nežli předešlá.
Kostěj se vítězoslavně chechtá:
— Jsem lepší! Nikdy nedokážeš, Dobryňo, nad mým zlem zvítězit!
Dobryňa se unavil, ale neustupuje ani o krok! Vždyť za ním — je země znovuzrozená a lidé právě probuzení! A on musí najít způsob, jak nad zlou silou zvítězit!
Ale Kostěj se na Dobryňu vrhnul, chce ho zadusit svojí zlobou.
Tehdy Dobryňa pochopil, že v něm nebyla a není zloby ani kapka, ale že je v něm síla lásky veliká, od Boha Otce obdržená, jedině ta že může nad Kostějem zvítězit! A tak Dobryňa zaplavil Kostěje Světlem Otce, zářícím z hrudi — a síla Kostěje začala tát a vypařovat se…
Tak, jako když světlo tmu zahání, i zloba od Dobra taje a mizí.
A Kostěj roztál úplně. Dokonce ani mokré místo po něm nezůstalo.
Lidé začali Dobryňovi a Nastěnce děkovat.
Začali také pravdu chápat: chtějí-li svět přeměnit, chtějí-li svou zemi obrodit — každý sám sebou musí začít. Začali lidé sami sebe měnit, začali si duše láskou plnit, dobrem tvořivým přeměňovat! Začali nově na své obnovené zemi žít.
… A Dobryňa jede dál.
Jede Dobryňa po Zemi, uvažuje:„Lidská duše roste ozařovaná Láskou Boží, — jako Sluncem Velikým. Může vyrůst větší nežli les, větší nežli hory, může sama sebou objímat veškerý prostor. Největší bitva duše — je bitva se svými vadami. Ale když už žádné vady nezůstávají — duše se stává nezranitelnou! Takovým způsobem se vyléčí bolesti a zármutky, tak se získává síla a krása duše, tak se stává nezdolnou její láska! Otec Stvořitel v té bitvě pomoc poskytuje, cestu do Svého Příbytku ukazuje…“
Komentáře
Přehled komentářů
Zatím nebyl vložen žádný komentář
